Vzpomínka na světlo

Ve vzdáleném středu šarské armády seděl nějaký muž na zářivě bílém koni. Mat ho dalekohledem stěží rozeznával; mužovo třpytivé brnění se nepodobalo žádnému, jaké kdy Mat viděl, přestože na tu vzdálenost bylo těžké rozeznat detaily. „Předpokládám, že to je náš Zaprodanec?“ zeptal se a ukázal ašandarei.

„Zdá se, že se křikem dovolává Draka Znovuzrozeného,“ řekl Galgan. Právě tu chvíli zaduněl nad bojištěm Demandredův hlas, posílený jedinou silou. Dožadoval se, aby Drak přišel a čelil mu v souboji.

Mat si chlapíka prohlédl dalekohledem. „Takže Demandred? To se tak trochu zbláznil, nebo co?“ Nu, Mat věděl, od které části bitvy se zatraceně držet dál. Neupsal se k tomu, že zabije Zaprodance. Vlastně, pokud si vzpomínal, neupsal se vůbec k ničemu. Celou dobu ho zatraceně nutili ke každému kroku. Obvykle násilím a vždycky to dělala ta či ona bláznivá žena.

S Demandredem se může vypořádat Egwain, nebo možná aša’manové. Rand tvrdil, že z aša’manů se už nestávají šílenci, ale to byly jen plané sliby. Pokud šlo o Mata, tak každý muž, který chtěl vládnout jedinou silou, už šílenec byl. Přidávat k tomu další šílenství bylo stejné jako nalévat čaj do plného šálku.

Alespoň že Tuoniny damane ty šarské usměrňovače zaměstnávaly. Jejich ohnivé koule rvaly zem na obou březích. Bylo ale nemožné získat jasnou představu, co se děje. Prostě tam panoval příliš velký zmatek.

Mat ještě jednou namířil dalekohled na jih podél řeky a zamračil se. Naproti brodu jen pár set kroků od něj stál vojenský tábor, ale Matovu pozornost nezaujalo nahodilé rozmístění stanů. Na východním okraji tábora jen tak stála velká masa vojáků a jejich koní. Našel si postavu, která rázovala sem a tam před shromážděnými vojáky a vypadala, že má mizernou náladu. Matovi možná chybělo oko, ale nebylo nijak složité poznat Tylee.

Mat sklonil dalekohled. Promnul si bradu, upravil si klobouk a přehodil si ašandarei přes rameno. „Dejte mi pět minut o samotě,“ řekl a pak pobídl Oka, rychle se s ním rozjel z kopce a doufal, že ho Tuon nechá jet samotného. Pro jednou to udělala, ačkoli když dojel na úpatí, dokázal si představit, jak tam nahoře stojí a pozoruje ho těma svýma zvídavýma očima. Vypadalo to, že všechno, co Mat dělá, považuje za zajímavé.

Mat se tryskem hnal po břehu směrem k místu, kde byla Tylee. Výbuchy se rozléhaly, až ho bolely uši, a oznamovaly, že se přiblížil středu bitvy.

Mat pobídl Oka doleva a zamířil přímo k přecházejícímu generálovi. „Tylee, ty Světlem zaslepený blázne! Proč tady posedáváš, místo abys byla užitečná?“

„Výsosti,“ řekla Tylee a padla na kolena, „dostali jsme rozkaz zůstat tady, dokud nás nepovolají.“

„Kdo ti to řekl? A vstaň.“

„Generál Bryne, Výsosti,“ odpověděla a vstala. V jejím hlase cítil podrážděnost, ale ve tváři zachovávala klidný výraz. „Řekl, že jsme jenom záloha a že se odtud za žádných okolností nemáme hnout, dokud to nerozkáže. Tvrdil, že na tom záleží mnoho životů. Ale podívej se, vidíš sám,“ řekla a ukázala k řece, „bitva se nevyvíjí dobře.“

Mat byl příliš zaujatý Tylee, než aby viděl, jak to vypadá na druhé straně řeky, ale nyní se svým jedním okem rozhlédl po celém bojišti.

Zatímco se zdálo, že damane se proti šarským usměrňovačům stále drží, vojáci byli zjevně v pěkné bryndě. Obrana na Bryneově levém křídle po proudu řeky se úplně rozpadla a vojáci tam byli zaplaveni Šařany.

Kde byla kavalerie? Ta měla chránit křídla. A jak Mat předvídal, šarští lučištníci se přesunuli na bitevní pole a ostřelovali Bryneovy jezdce na pravém křídle. Všechno to bylo, jako když mačkáte bolák. A Bryneovy jednotky byly jako bolák, co se právě chystá prasknout.

„To nedává žádný zatracený smysl,“ řekl Mat. „Pořád víc a víc se řítí ke katastrofě. Kde je generál teď, Tylee?“

„To nevím, Výsosti, moji lidé ho hledají, zatím žádné zprávy. Ale mám hlášení, že jižně odtud se na naší straně prudce zhoršila situace. Těsně pod kopci na hranici Šařané úplně rozdrtili dvě velké jednotky jezdectva generála Brynea. Údajně je tam poslal, aby podpořily marath’damane na vrcholcích.“

„Krev a zatracenej popel.“ Mat se nad touto informací zamyslel. „Dobře, Tylee, už tady nemůžeme dýl posedávat. Uděláme tohle. Ať generálpraporečník Makoti vezme druhý prapor přímo doprostřed. Musí se dostat kolem našich vojáků, kteří tam bojujou, a zatlačit ty Šařany zpátky. Ty si vezmi třetí prapor a objeď jejich pravé křídlo; sejměte ty lučištníky a každého jiného kozomila, který vám vkročí do cesty. Já vezmu první prapor k levému křídlu a zaplátuju tu obranu. Hoď sebou, Tylee!“

„Ano, Výsosti. Ale přece se nepřiblížíš tak blízko bitvě?“