Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Jsem v pořádku,“ řekl Lan. „Jak probíhá bitva?“
„Vidím to dobře,“ řekl Agelmar. „Pokud se nám podaří najít způsob, jak ty hrůzopány na pár hodin zdržet, myslím, že skutečně máme slušnou šanci ty trolloky zahnat.“
„To určitě ne,“ řekl Lan. „Jejich moc.“
„Nejde o množství,“ řekl Agelmar, pokynul Lanoví, ať jde blíž, a ukázal na mapu. „Lane, jednu věc chápe jen málokdo. Armády můžou, a často to udělají, prohrát, i když mají početní převahu, výhodnější postavení a dobrou šanci na vítězství.
Když strávíš nějaký čas velením, začneš o armádě uvažovat jako o jediné bytosti. Jako o mohutném zvířeti s tisíci končetin. To je chyba. Armádu tvoří lidé – nebo, v tomto případě, trolloci – z nichž každý stojí na bojišti a každý je vyděšený. Být voják znamená svoji hrůzu ovládnout. To zvíře uvnitř chce jen utéct.“
Lan si dřepl a prohlížel si válečné mapy. Situace se převážně podobala tomu, jak ji viděl, až na to, že Agelmar měl stále saldejskou lehkou jízdu v pozici, kdy chránila východní křídlo mapy. Chyba? Lan si sám potvrdil, že už tam nejsou. Neměly spojky přinést Agelmarovi zprávu, že mapa není správně? Nebo nějak odváděl jejich pozornost?
„Dneska ti něco ukážu, Lane,“ řekl Agelmar tiše. „Ukážu ti, co se musí nejmenší muž na cvičišti naučit, aby přežil. Můžeš většího nepřítele zahnat na útěk, když ho přesvědčíš, že umře. Udeř na něj dost tvrdě a on uteče a nevrátí se, aby ti umožnil další ránu – dokonce i když tajíš, že jsi tak slabý, že už znovu zaútočit nedokážeš.“
„Takže to je tvůj plán?“ zeptal se Lan. „Dneska?“
„Trolloci se zlomí, když jim předvedeme ukázku síly, která je vyděsí,“ řekl Agelmar. „Vím, že to může zabrat. Doufám, že se nám podaří skolit vůdce těch hrůzopánů. Pokud trolloci dojdou k závěru, že prohrávají, utečou. Jsou to zbabělá zvířata.“
Když to Agelmar říkal, znělo to rozumně. Možná Lan prostě neviděl celý obraz. Možná byl hlavní kapitán chytřejší, než si oni dokázali představit. Udělal Lan správně, když zrušil rozkaz přesunout lučištníky?
Posel, kterého Lan předtím vyslal, se tryskem přihnal k velitelskému stanovišti. Byl s ním i jeden z vojáků Lanovy vrchní stráže a držel se za ruku, z níž trčel černě opeřený šíp. „Obrovská armáda zplozenců Stínu!“ řekl posel. „Přibližujou se z východu. Dai Šane, měl jsi pravdu!“
Věděli, že tudy mají přijít, pomyslel si Lan. Nemohli si právě všimnout, že jsme nekrytí, ne když jim tyhle kopce bráni ve výhledu. Bylo to příliš rychle. Stínu to musel někdo říct nebo musel vědět, co má čekat. Podíval se na Agelmara.
„Nemožné!“ prohlásil Agelmar. „Co to má znamenat? Proč si toho zvědové nevšimli?“
„Urozený pane Agelmare,“ ozval se jeden z jeho velitelů. „Poslal jsi zvědy z východu zpátky k řece, pamatuješ? Měli nám prověřit brod. Říkals, že lučištníci budou...“ Velitel zbledl. „Lučištníci!“
„Lučištníci jsou stále na pozici,“ řekl Lan a vstal. „Chci, aby čelní linie začaly ustupovat. Stáhněte Saldejce z boje, a ať jsou připravení zaútočit, aby pěšáky podpořili při ústupu. Stáhněte aša’many. Budeme potřebovat průchody.“
„Urozený pane Mandragorane,“ řekl Agelmar. „Tenhle nový vývoj se dá využít. Když se rozdělíme a pak je rozdrtíme mezi sebou, můžeme…“
„Jsi uvolněn ze služby, urozený pane Agelmare,“ řekl Lan, který se na muže ani nepodíval. „A naneštěstí musím požadovat, abys byl pod dohledem, dokud nezjistím, co se stalo.“
Ve velitelském stanu zavládlo ticho a všichni pobočníci, poslové i důstojníci se obrátili k Lanoví.
„No tak, Lane,“ řekl Agelmar. „To znělo, jako kdybys mě dával zatknout.“
„Dávám,“ odpověděl Lan a kývl na vrchní stráž. Vojáci vešli do stanu a rozestavili se tak, aby nikdo nemohl utéct. Někteří z Agelmarových mužů sahali po mečích, ale většina se tvářila zmateně a jen položila ruku na jílce.
„Tohle je urážka!“ prohlásil Agelmar. „Nebuď pitomec. Teď není čas…“
„Co chceš, abych udělal, Agelmare?“ obořil se na něj Lan. „Nechal tě, abys tuhle armádu úplně uštval? Nechal Stín, aby nás dostal? Proč tohle děláš? Proč?“
„Přeháníš, Lane,“ řekl Agelmar, který s očividnou námahou zachovával klid, ale oči mu plály. „Co se ti to táhne hlavou? Světlo!“
„Proč jsi stáhl lučištníky z východních kopců?“
„Protože jsem j e potřeboval jinde! “
„A dává to smysl?“ zeptal se Lan důrazně. „Neříkals mi, že chránit to křídlo je životně důležité?“
„Já…“
„Taky jsi odtamtud stáhl zvědy. Proč?“
„Oni… To…“ Agelmar zvedl ruku k hlavě a vypadal omráčeně. Podíval se dolů na mapu a vytřeštil oči.
„Co se s tebou děje, Agelmare?“ řekl Lan.
„Já nevím,“ odpověděl muž. Mrkal a zíral na mapu pod nohama. Ve tváři se mu objevil výraz hrůzy, oči měl vyvalené, rty pootevřené. „Světlo! Co jsem to provedl?“
„Předejte moje rozkazy!“ řekl Lan naléhavě své vrchní stráži. „Přiveďte do velitelského stanu urozeného pána Baldhereho. Taky královnu Ethenielle a krále Easara.“
„Lane, musíš přivést…“ Agelmar zmlkl. „Světlo! Nedokážu to vyslovit. Začnu myslet na to, co je třeba udělat, a v hlavě mi vyskakují špatné myšlenky! Pořád se nás snažím zničit. Odsoudil jsem nás k záhubě.“ S vytřeštěnýma očima sáhl pro svůj krátký meč a vytáhl ho z pochvy.
Lan chytil meč za záštitu a zastavil ho těsně předtím, než si ho Agelmar mohl vrazit do břicha a vzít si tak život. V místě, kde se jedním prstem otřel o ostří čepele, těsně pod záštitou, prosakovala Lanoví mezi prsty krev.
„Nech mě zemřít se ctí,“ řekl Agelmar. „Já… já jsem nás všechny zničil. Prohrál jsem nám tuhle válku, Lane.“
„Válku ne, jenom bitvu,“ řekl Lan. „Něco s tebou není v pořádku. Jsi nemocný, vyčerpaný nebo ti něco udělal Stín. Myslím, že zjistíme, že si někdo pohrával s tvojí myslí.“
„Ale…“
„Jsi voják!“ zahřměl Lan. „Tak se tak chovej!“
Agelmar ztuhl. Pohlédl Lanoví do očí a pak přikývl. Lan pustil čepel a Agelmar ji zastrčil zpátky do pochvy. Hlavní kapitán se posadil se zkříženýma nohama v tradiční šajnarské meditační pozici a zavřel oči.
Lan odešel a přitom vykřikoval rozkazy. Přiběhl k němu princ Kaisel, zjevně vyděšený. „Co se to děje, urozený pane Mandragorane?“
„Nejspíš nátlak,“ řekl Lan. „Jsme jako králíci chycení v oku a kolem krku se nám pomalu ale jistě stahuje smyčka. Někdo mi prosím řekněte, že aša’manové mají pořád dost síly na otevření průchodů! A doneste mi zprávy z východního křídla! Ti lučištníci budou potřebovat podporu. Pošlete tam zbytek záloh, aby je chránily.“
Zatímco rozkazy pokračovaly, princ Kaisel s vytřeštěnýma očima a rukou na meči couval. Bledou tvář obrátil k urozenému pánovi Agelmarovi. „My jsme opravdu prohráli?“ zeptal se Lana, když byly vydány poslední rozkazy a poslové se je rozběhli předat.
„Ano,“ řekl Lan. „Prohráli.“
„Lane!“ ozval se náhle Agelmar a otevřel oči.
Lan se k němu otočil.
„Královna Tenobie,“ řekl Agelmar. „Poslal jsem ji do nebezpečí, aniž jsem chápal, co jsem provedl. Ať mi ty plány nasadil do hlavy kdokoli, chtěl ji mrtvou!“
Lan tiše zaklel a vyběhl z tábora a nahoru na nejbližší kopec. Zvědové mu uskakovali z cesty, jak se hnal nahoru, kde vytáhl z opasku dalekohled. Nepotřeboval ho. Když si prohlížel bojiště, našel královnin prapor.