Vzpomínka na světlo

V těch šatech byla ve skutečnosti docela půvabná. Zvláštní. Mat vždycky považoval Min za chlapecký typ, ale nyní mu připadala přitažlivá. Tedy, ne že by se díval.

Seančany v místnosti zjevně ohromilo, že se Mat náhle svlékl do pasu. Nechápal proč. Měli sloužící, kteří toho nosili mnohem méně. Světlo, skutečně mnohem méně.

„Jsem v pokušení udělat totéž,“ zamumlala Min a sevřela si předni část šatů.

Mat ztuhl a pak vyprskl. Asi musel spolknout mouchu, nebo tak něco. „Ať shořím,“ řekl a hodil na sebe košili, kterou vyhrabal z rance. „Jestli to uděláš, dám ti sto tarvalonskejch marek, jenom abych pak o tom mohl vyprávět.“

To mu vysloužilo zamračený pohled, ačkoli nechápal proč. To ona mluvila o tom, že tady bude chodit jako zatracená aielská Děva mířící do potního stanu.

Min se nesvlékla a jeho to téměř rozesmutnilo. Téměř. Na Min si musí dávat pozor. Byl si jistý, že úsměv v nesprávnou chvíli by mu vynesl ránu nožem nejen od ní, ale i od Tuon, a Mat byl mnohem šťastnější, když do sebe měl najednou zabodnutý jenom jeden nůž.

Když si oblékal kabát, který také vytáhl z rance, medailon s liščí hlavou mu příjemně spočíval na kůži – Světlu díky, že Tuon pochopila, že ho Mat potřebuje.

„Jak to, že sis tohle nechal?“ zeptal se generálkapitán Galgan. „Měl jsem dojem, že tvoje oblečení spálili, krkavčí princi.“

S tím pruhem bílých vlasů na hlavě vypadal Galgan hloupě, ale Mat to neřekl nahlas. Tak to u Seančanů chodilo. Lidé mohli být legrační, ale Mat nepochyboval, že bez ohledu na to, jak vypadá, se o sebe Galgan umí v boji postarat.

„Tohle?“ ukázal Mat na svůj kabát a košili. „Vážně nemám ponětí. Prostě tam ležely. Jsem úplně zmatený.“ Velice ho potěšilo, když zjistil, že seančanské stráže – navzdory všem těm klidným tvářím a postoji, jako by spolkli pravítko – reagují na úplatky stejně jako jiní lidé.

Všichni kromě Smrtonosné gardy. Mat pochopil, že s nimi to zkoušet nemá; pohled, který do něj zabodli, v něm vyvolal dojem, že kdyby se o to pokusil znovu, skončil by obličejem v blátě. Možná by bylo lepší se smrtonoši už ani nemluvit, protože bylo docela jasné, že všichni do posledního vyměnili smysl pro humor za přerostlou bradu.

Nicméně věděl, komu přesně by v případě nouze svěřil Tuonino bezpečí.

Mat vyšel ven a cestou popadl ašandarei, které se opíralo o stěnu. Courtani s Min ho následovaly. Byla vážně škoda, že Tylee je v tom, co dělá, tak dobrá. Mat by měl raději za společníka ji a místo ní poslal toho strašáka. Možná to měl udělat. Někteří z trolloků by ji mohli omylem považovat za jednoho z nich.

Naneštěstí musel čekat, zatímco pacholek odběhl pro Oka, což někomu poskytlo čas, aby upozornil Tuon. Viděl ji přicházet. Vlastně stejně říkala, že se brzy vrátí, takže ve skutečnosti tak zcela nečekal, že se střetu vyhne.

Min přešlapovala a tiše proklínala své sukně.

„Pořád se snažíš rozhodnout, jestli bys měla utéct?“ zamumlal Mat k Min, zatímco se k nim Tuon blížila.

„Jo,“ řekla Min kysele.

„Víš, mají tady pohodlný postele. A vědí, jak se k člověku chovat, pokud mu teda neuseknou hlavu. Ještě jsem pořád nepřišel na to, co jim v tom brání.“

„Nádhera.“

Mat se k ní obrátil. „Je ti jasný, že kdyby tady Rand byl, nejspíš by tě požádal, ať zůstaneš.“

Min se na něj zaškaredila.

„Je to pravda, Min. Zatracená pravda. Byl jsem u toho, když je Rand dostal na svoji stranu, a povídám ti, že měl starosti. Jestli sis toho nevšimla, Seančani a Aes Sedai spolu zrovna moc nevycházejí.“

„To je stejně zjevný jako tvoje nafoukanost, Mate.“

„Jau. Já se jenom snažím pomoct. Říkám ti, Min, jak moc myslíš, že by se Randovi ulevilo, kdyby věděl, že někomu, komu on důvěřuje, Tuon naslouchá, že ten někdo ji může tím, že jí dá v pravý čas správný ‚znamení’ popostrčit, aby se k Aes Sedai chovala slušně? Samozřejmě by ses mohla vrátit do ležení, nosit vodu a dělat poslíčka. Jsem si jistý, že by to bylo stejně užitečný jako mít pod dohledem cizí panovnici a povzbuzovat ji k tomu, aby Drakovi Znovuzrozenýmu věřila, a napomáhat k vybudování přátelských vztahů mezi ní a zbytkem světa.“

Min chvíli stála mlčky. „Já tě nesnáším, zatracenej Mate Cauthone.“

„Tak se mi líbíš,“ řekl Mat a zvedl ruku, aby pozdravil Tuon. „A teď zjistíme, kterou končetinu mi uřízne za to, že jsem zahodil její honosný šaty.“ To byla škoda. To roucho bylo pěkně vyšívané. Chlap na sobě potřeboval nějakou tu výšivku, aby vypadal uhlazeně. Nicméně neměl v úmyslu vydat se v té hromadě oblečení do boje. Dařilo by se mu lépe, kdyby se snažil bojovat s Okem na zádech.