Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Obrátil se zády k řece,“ řekl Baldhere pomalu. „Tvrdil, že chci zaujmout výhodnou pozici, ale nechal bych nás v postavení, kdy by nám hrozilo obklíčení. Pustil se do boje na život a na smrt a pak bych vyrobil mezeru v obraně a nechal nás rozdělit. Udělal bych to tak, aby každý jednotlivý krok vypadal rozumně.“
„A další postup?“ zeptal se Lan.
Baldhere o tom s ustaraným výrazem přemýšlel. „Potřeboval bys stáhnout lučištníky z kopců na východě. Půda je tam tvrdá, takže by zplozenci Stínu mohli obejít naše zvědy – zvlášť když všichni sledují přední linie – a přiblížit se.
Lučištníci by je viděli a udělali poplach a možná by trolloky dokázali zadržet na tak dlouho, aby dorazily zálohy. Ale kdyby lučištníky přesunuli a východní zálohy se zapojily do boje a nepřítel by mohl obejít naše východní křídlo a zaútočit na naše zadní pozice… celé naše vojsko by bylo připíchnuto k řece. Pak už by to byla jen otázka času.“
„Urozený pane Mandragorane,“ ozval se princ Kaisel a pobídl koně vpřed. Rozhlížel se, jako by se styděl. „Nemůžu uvěřit, že slyším něco takového. Přece urozeného pána Agelmara nepodezíráš, že by nás zrazoval!“
„Nemůžeme si dovolit jen tak tvrdit, že je někdo mimo podezření,“ řekl Lan zachmuřeně. „Tomu varování jsem měl věnovat větší pozornost. Možná to nic není. Možná.“
„Už tak nebude snadný, abychom se dostali z postavení, jaký teď je,“ svraštil Ander čelo. „Jestli nás natlačí k řece..
„Původní plán zněl použít záložní jezdectvo, aby krylo ústup,“ řekl Lan. „Pěšáci by se mohli stáhnout první, překročit řeku pěšky, a pak bychom mohli těžkou kavalerii odvést průchody. Proud není rychlý a koně lehké kavalerie by se mohli přebrodit, zatímco trolloci by se neodvážili. Ne, pokud je k tomu nedonutí. Byl to docela dobrý plán.“
Pokud nebudou pod takovým tlakem, že pěšáci nebudou moct ustoupit z boje. Pak by se všechno rozpadlo. A kdyby byli obklíčení, pak by Lan v žádném případě nedostal své vojsko pryč. Neměli dost usměrňovačů, aby přesunuli celou armádu. Jediná cesta ven by byla pěšky a nechat polovinu armády zmasakrovat. Ne, raději zemře, než by dopustil něco takového.
„Všechno, co urozený pán Agelmar v poslední době dělal, je docela dobrý plán,“ řekl Baldhere prudce. „Dost dobrý, aby se vyhnul podezření, ale ne dost dobrý, aby vyhrál. Lane... něco s ním není v pořádku. Znám ho roky. Prosím. Pořád věřím, že je prostě unavený, ale dělá chyby. Mám pravdu, vím, že mám.“
Lan přikývl. Nechal Baldhereho na místě a se svou stráží se rozjel do týlu a k velitelskému stanu.
Hrůza, kterou Lan cítil, byla, jako by měl do krku nacpaný kámen. Mraky se zdály být níž než předtím. Hřměly. Bubny Temného, přicházející si vyžádat lidské životy.
Ve chvíli, kdy Lan dojížděl k velitelskému stanu, měl v zádech stovku dobrých mužů. Když se přiblížil, všiml si mladého šajnarského posla – beze zbroje a s uzlem vlasů, který za ním při běhu vlál – jak utíká ke koni.
Lan mávl rukou, Ander se přehnal kolem, chytil otěže mužova koně a pevně je sevřel. Posel se zamračil. „Dai Šane?“ zeptal se a zasalutoval Lanoví, který k němu dojel.
„Neseš rozkazy od urozeného pána Agelmara?“ zeptal se Lan a sesedl.
„Ano, můj pane.“
„Jaké rozkazy?“
„Východní kandorští lučištníci,“ řekl posel. „Jejich kopec leží příliš daleko od hlavní části bojiště a urozený pán Agelmar má zato, že budou užitečnější, když postoupí vpřed a budou střílet na ty hrůzopány.“
Lučištníci se nejspíš domnívali, že tam saldejská lehká jízda stále je; Saldejci si mysleli, že lučištníci zůstanou na místě; zálohy se domnívaly, že až ony samy vyrazí, lučištníci a jízda se udrží.
Stále to mohla být shoda náhod. Agelmar se příliš přepínal nebo měl nějaký větší plán, který generálové neviděli. Nikdy neobviňuj člověka z hrdelního zločinu, pokud nejsi připravený ho zabít sám, přímo na místě, vlastním mečem.
„Ten rozkaz ruším,“ řekl Lan. „Místo toho do těch východních kopců vyšli saldejské zvědy. Řekni jim, ať hledají známky armády zplozenců Stínu, která se tam plíží, aby na nás zaútočila. Varuj lučištníky, aby se připravili ke střelbě, pak se sem vrať a dej mi vědět. Hoď sebou, ale nikomu než samotným zvědům a lučištníkům neříkej, že to děláš.“
Muž se zatvářil zmateně, ale zasalutoval. Agelmar byl velící generál této armády, ale Lan – jakožto Dai San – měl ohledně všech rozkazů poslední slovo a jediná osoba s větší pravomocí v této bitvě byla Elain.
Lan kývl na dvojici mužů z vrchní stráže. Wašim a Geral byli Malkierové, kterých si během týdnů společného boje začal velice vážit.
Světlo, jsou to jenom týdny? Jako by to byly měsíce…
Tuto myšlenku potlačil, zatímco se oba Malkierové vydali za poslem, aby se ujistili, že udělá, co mu bylo řečeno. Následky toho, co se děje, bude Lan zvažovat teprve poté, až bude znát všechna fakta.
Teprve pak.
Loial toho o válčení moc nevěděl. Jeden toho ani moc vědět nemusel, aby poznal, že Elainina strana prohrává.
Společně s ostatními ogiery bojovali, čelili hordě tisíců a tisíců trolloků – druhé armádě, která je dorazila rozdrtit z jihu a obešla město. Ogierové měli na křídlech kušiníky z Dračí legie, kteří vypouštěli jednu vlnu střel za druhou, když se předtím stáhli z předních linií poté, co na ně trolloci zaútočili. Těžkou kavalerii Dračí legie, která byla naprosto vyčerpaná, nepřítel rozprášil. Oddíly pikenýrů ten příliv zoufale zadržovaly a vlčí garda se držela rozpadající se obranné linie na dalším kopci.
Loial zaslechl útržky toho, co se děje v jiných částech bojiště. Elainina vojska rozdrtila severní část trollocké armády a dorazila ji, a zatímco ogierové bojovali a střežili draky, kteří stříleli z vrcholku nad nimi, stále další a další vojáci přicházeli, aby se zapojili do boje na nové frontě. Přicházeli zakrvácení, vyčerpaní a slabí.
Tato nová trollocká armáda je rozdrtí.
Ogierové zpívali žalozpěv. Žalozpěv, který zpívali pro lesy, které bylo třeba vykácet, nebo pro velké stromy, které padly v bouři. Byla to píseň o ztrátě, lítosti a nevyhnutelnosti. Loial se připojil k refrénu.
„Všechny řeky vysychají, písně tiše doznívají, kořeny, ty uvadají, větve se k zemi ohýbají… “
Srazil vrčícího trolloka, ale další se mu zahryzl do nohy. Loial zařval, přerušil zpěv a popadl trolloka za krk. Nikdy se nepovažoval za silného, ne podle ogierských měřítek, ale trolloka zvedl a mrštil jím do řad jeho druhů za ním.
Všude kolem leželi mrtví lidé – křehcí lidé. Tyto zmařené životy jej bolely. Každý z nich prožil tak krátký život! Někteří, kteří byli stále naživu, ještě bojovali. Věděl, že se považuji za větší, než jsou, ale tady na bojišti – mezi ogiery a trolloky – vypadali jako děti, které vám běhají pod nohama.
Ne. Nebude o nich uvažovat takto. Ti muži a ženy bojovali statečně a vášnivě. Ne děti, ale hrdinové. Přesto, vidět je zlomené jej nutilo klopit uši dozadu k hlavě. Znovu začal zpívat, hlasitěji, a tentokrát to nebyl žalozpěv. Byla to píseň, kterou nikdy předtím nezpíval, píseň o růstu. Ale ne jedna ze stromových písní, které tak dobře znal.