Na konci sveta

Křoví prořídlo, půda se začala poněkud zvedat. Pandion se zastavil — daleko dole, pod stěnou kolmých skal bylo rozlito moře, zářivě se třpytící v slunci. Několik desítek stadií od břehu bylo dobře vidět pomalu plující červený koráb.

Pandion začal pobíhat po kraji srázu, snaže se najít pěšinku dolů, ale kolmé skály se táhly do dálky na obě strany. Nebylo zbytí — z křoví se už hnali nepřátelé, kteří se v běhu rozvinuli do prohnutého oblouku, aby mohli Pandiona obklíčit se tří stran. Pandion se ohlédl na pronásledovatele a podíval se dolů.

„Zde smrt — tam otroctví“ proletělo mu hlavou. „Tesso, ty mi odpustíš, dovíš-li se…“ Déle nebylo možno váhat.

Pandion stál na okraji balvanu, který uvízl nad srázem. Asi dvacet loktů doleji byl vysunut druhý výstupek. Na něm rostla nízká borovice.

Na rozloučenou přelétl pohledem milované moře a skočil dolů do hustých větví osaměle stojícího stromu. Vzteklý pokřik nepřátel na okamžik dolehl k jeho sluchu. Pandion proletěl korunou stromu, lámaje větve a rozdíraje si tělo, zřítil se na dolejší silné větve, minul vysunutou hranu útesu a spadl do měkké sesuté hlíny sypkého svahu. Kutálel se ještě asi dvacet loktů doleji a zachytil se na výstupku skály, vlhké vodní pěnou stříkající za příboje až sem. Omráčený pádem, neuvědomuje si dosud, že je zachráněn, Pandion se nadzvedl a klekl na kolena. Shora se snažili pronásledovatelé trefit ho vrhanými kopími. Pod nohama mu šplouchalo moře.

Koráb se přiblížil, jako by námořníky zajímalo, co se na břehu děje.

V hlavě Pandionově tupě hučelo, cítil v celém těle velkou bolest, zrak mu zastřely slzy. Uvědomoval si nejasně: až jeho pronásledovatelé přinesou luky, jeho záhuba bude nevyhnutelná. Moře ho lákalo, koráb nablízku se zdál být záchranou poslanou mu bohy, Pandion nemyslil na to, že by koráb mohl patřit cizincům nebo nepřátelům — věřil že milované moře ho nepodvede.

Pandion se vztyčil a přesvědčiv se, že se jeho ruce jsou s to hýbat, skočil do moře a plaval ke korábu. Vlny se mu převalovaly přes hlavu, potlučené tělo ho špatně poslouchalo, rány mučivě pálily, v krku mu vyschlo.

Loď se blížila k Pandionovi; volali na něho, dodávajíce mu odvahu. Už bylo slyšet pronikavé skřípání vesel, koráb se vynořil nad jeho hlavou, Pandiona uchopily silné ruce a vytáhly ho na palubu…

Mladík se zhroutil bezvládně na teplá prkna, ztráceje vědomí. Přivedli ho k sobě, dali mu vodu — dlouho a lačně pil. Pak cítil, že ho odtáhli stranou a něčím přikryli. Mladý sochař upadl do hlubokého spánku.

Krétské hory bylo na obzoru sotva vidět. Pandion se pohnul, bezděky zasténal a probudil se. Byl na korábu, který se nepodobal lodím jeho vlasti — s nízkým brlením, s boky chráněnými proutěným pletivem a s vesly trčícími z podpalubí. Tato loď má brlení vysoké, veslaři seděli po obou stranách v podpalubí u průřezů v lodních bocích. Plachta na stožáru uprostřed lodi byla vyšší a užší než na lodích hellenských.

Hromady kůží nakupené na palubě vydávaly těžký pach. Pandion ležel na úzké trojhranné plošince špičaté přídě lodi. K mladíku přistoupil vousatý člověk s hrbolatým nosem, v tlustém vlněném oděvu, podal mu číši s teplou vodou smíchanou s vínem a promluvil v neznámé řeči s ostrým kovovým přízvukem. Pandion zavrtěl hlavou. Člověk se dotkl jeho ramene a velitelským pohybem ukázal na záď korábu. Pandion omotal kolem beder cáry prosáklé krví a šel podél brlení k přístřešku na zádi.

Tam seděl hubený člověk s podobným hrbolatým nosem, jako měl ten, co Pandiona přivedl. Roztáhl v úsměvu rty, vroubené drsnými vousy trčícími vpřed. Jeho suchý a dravý obličej, ošlehaný větry a jakoby ulitý z bronzu, vyjadřoval krutost.

Pandion pochopil, že se dostal na obchodní loď Féničanů a že vidí před sebou kapitána nebo majitele lodi.

Prvním dvěma otázkám, které mu pán lodi položil, Pandion nerozuměl. Pak začal obchodník mluvit lámaným iónským nářečím, které Pandion znal, a míchal do něho karijská a etruská slova. Ptal se Pandiona na jeho příhody, vyzvěděl, odkud pochází, a přiblíživ k němu obličej s hrbolatým nosem a s nehybnýma jestřábíma očima, řekclass="underline"

„Viděl jsem, jak jsi uprchl, byl to výkon hodný starověkého hrdiny. Potřebuji takové odvážné a silné vojíny — v těchto mořích a na jejich březích je mnoho loupežníků, kteří nás kupce olupují. Budeš-li mi věrně sloužit, bude tvůj život lehký a já se ti odměním.“

Pandion zavrtěl zamítavě hlavou, nesouvisle vykládal, že se musí vrátit co nejdříve domů a prosil, aby ho vysadili na nejbližším ostrově.

Kapitánovy oči se hněvivě zaleskly.

„Můj koráb míří rovnou do Tyru,[20] přede mnou je jen moře. Jsem králem na své lodi a ty jsi v mé moci. Mohu poručit, abys byl ihned popraven, zachce-li se mí. Nuže tedy, vyber si buď toto“ — Féničan ukázal dolů, kde se pod palubou stejnoměrně pohybovala vesla a rozléhal se smutný zpěv veslařů „budeš otrokem přikovaným k veslu, nebo dostaneš zbraň a přidáš se k tamtěm,“ — kupcův prst se obrátil dozadu a ukázal pod přístřešek: tam se líně povalovalo pět zdravím kypících polonahých lidi s tupými zvířecími obličeji. — „Čekám, rychle se rozhodni!“