Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Aviendha vyšla do noci jako první; chladný vzduch místo vedra k padnutí, které vládlo v potním stanuji příjemně hladil na kůži. Zhluboka se nadechla. Mysl měla zastřenou vyčerpáním, ale spánek bude muset počkat.
Za ostatními moudrými šustily stanové chlopně a Melain s Amys spolu tiše rozmlouvaly, zatímco chvatně mizely ve tmě. Kymer rozhodným krokem zamířila k části ležení, kde sídlili Tomanelle Aielové. Možná si jde promluvit s bratrem své matky Hanem, jejich náčelníkem.
Aviendha se také chystala k odchodu, ale paži jí sevřela kostnatá ruka. Ohlédla se přes rameno a spatřila Bair, která za ní stála, opět oblečená v jupce a sukni.
„Moudrá,“ řekla bezděčně Aviendha.
„Moudrá,“ odpověděla Bair s úsměvem.
„Mohu něco…“
„Chtěla bych jít do Rhuideanu,“ řekla Bair a pohlédla k obloze. „Byla bys tak hodná a otevřela mi průchod?“
„Chystáš se projít mezi skleněnými sloupy.“
„Jedna z nás musí. Navzdory tomu, co říkala Amys, Elenar není připravená, zvláště ne vidět… něco takového. To děvče tráví polovinu času brbláním jako krkavec nad posledním kouskem tlející mršiny.“
„Ale…“
„Ale ne, ty s tím taky nezačínej. Teď jsi jedna z nás, Aviendho, ale já jsem pořád dost stará na to, abych se mohla starat o tvoji babičku, když byla dítě.“ Bair zavrtěla hlavou; její bílé vlasy jako by v tlumeném světle měsíce téměř zářily. „Bude nejlepší, když půjdu já,“ pokračovala. „Usměrňovačky je třeba uchránit pro nadcházející bitvu. Nedovolím, aby teď těmi sloupy prošlo nějaké dítě. Udělám to já. A teď ten průchod? Vyhovíš mojí žádosti, nebo k tomu musím přinutit Amys?“
Aviendha by ráda viděla, jak Amys někdo do něčeho nutí. Snad by to dokázala Sorilea. Neřekla však nic a vytvořila tkanivo nutné k otevření průchodu.
Při představě, že někdo jiný uvidí to co ona, se jí svíral žaludek. Co kdyby se Bair vrátila s tím, že měla stejnou vizi? Naznačovalo by to, že je budoucnost pravděpodobnější?
„Bylo to opravdu tak strašné?“ zeptala se Bair tiše.
„Děsivé. Oštěpy by se nad tím rozplakaly a skály rozpadaly, Bair. Raději bych si zatančila se samotným Oslepitelem.“
„Pak bude opravdu mnohem lepší, když půjdu já. Měla by to udělat ta nejsilnější z nás.“
Aviendha se přinutila nezvednout obočí. Bair byla tuhá jako stará kůže, ale ostatní moudré také nebyly právě křehké květinky. „Bair,“ řekla, neboť ji něco napadlo. „Potkalas někdy ženu jménem Nakomi?“
„Nakomi.“ Bair převalila to jméno na jazyku. „Starobylé jméno. Neznám nikoho, kdo by si tak říkal. Proč?“
„Cestou do Rhuideanu jsem potkala jednu Aielanku,“ řekla Aviendha. „Tvrdila, že není moudrá, ale bylo na ní něco…“ Zavrtěla hlavou. „Jenom jsem byla zvědavá.“
„Nu, alespoň z části poznáme, jestli jsou ty vize pravdivé,“ řekla Bair a zamířila k průchodu,
„Co když jsou, Bair?“ uslyšela se Aviendha. „Co když nemůžeme nic dělat?“
Bair se obrátila. „Říkalas, že jsi viděla svoje děti?“
Aviendha přikývla. O této části své vize nemluvila příliš podrobně. Připadala jí víc osobní.
„Změň jedno z jejich jmen,“ řekla Bair. „Nikomu neříkej, jak se to dítě ve vizi jmenovalo, dokonce ani nám. Pak budeš vědět. Když se změní jedna věc, možná se změní i ostatní. Budou jiné. Toto není náš osud, Aviendho. Je to stezka, které se vyhneme. Společně.“
Aviendha zjistila, že přikyvuje. Ano. Prostá, malá změna, ale velice významná. „Děkuju ti, Bair.“
Letitá moudrá na ni kývla, pak prošla průchodem a rozběhla se nocí k městu, ležícímu před ní.
Talmanes ramenem narazil do mohutného trolloka s kančím obličejem a primitivní kroužkovou zbrojí. Bestie příšerně páchla; jako kouř, mokrá kožešina a nemyté tělo. Pod náporem Talmanesova útoku zabručela; když na tyhle věci zaútočil, vždycky vypadaly překvapeně.
Talmanes ustoupil a vytrhl meč z boku hroutící se nestvůry. Pak se vrhl vpřed a vrazil jí ho do krku, nevšímaje si polámaných nehtů, které ho škrábaly do nohou. Z očí jako korálky, až příliš podobných lidským, se vytratil život.
Muži bojovali, křičeli, sténali, zabíjeli. Ulice vedla vzhůru do příkrého svahu směrem k paláci. Tam se hordy trolloků opevnily, držely pozice a bránily Bandě dostat se nahoru.
Talmanes se unaveně opřel o zeď budovy – ta vedlejší hořela, osvětlovala ulici divokými barvami a zalévala ho horkem. Ve srovnání se spalující strašlivou bolestí v ráně mu ty plameny připadaly studené. Bolest se rozšířila nohou až k chodidlu a začínala se prodírat ramenem.
Krev a zatracenej popel, pomyslel si. Co bych dal za dalších pár hodin s fajfkou a knížkou, v klidu a sám. Lidé, kteří mluvili o slavné smrti v bitvě, byli úplní pitomci. Na smrti uprostřed ohně a krve nebylo nic slavného. Kdykoli by dal přednost klidné smrti.
Talmanes se znovu narovnal a po tváři mu stékal pot. Pod ním se za jeho zadními řadami shromáždili trolloci. Uzavřeli cestu za Talmanesovými jednotkami, ale Talmanes byl schopen postupovat vpřed a prosekávat se skrz trolloky před nimi.
Ustoupit by bylo těžké. Tato cesta byla plná trolloků a boj ve městě znamenal, že se trolloci mohli proplétat ulicemi v malých skupinách a útočit na ně z boku, zatímco postupovali vpřed, a později, když se vraceli.
„Vlítněte na ně se vším, co máte, chlapi!“ zařval a vrhl se vzhůru ulicí a na trolloky, kteří jim stáli v cestě. Palác už byl blízko. Zasáhl trolloka s kozí tváří mečem do štítu těsně předtím, než by Dennelovi usekl hlavu. Talmanes se pokusil odstrčit netvorovu zbraň dozadu, ale Světlo, trolloci byli tak silní! Talmanes se stěží ubránil tomu, aby ho tenhle neshodil na zem, zatímco se Dennel vzpamatoval, zaútočil na trollokova stehna a srazil ho.
Melten se postavil Talmanesovi po bok. Hraničář držel slovo, že zůstane nablízku pro případ, že by Talmanes potřeboval meč, který by ukončil jeho život. Společně vedli útok na kopec. Trolloci začali ustupovat, ale pak zaútočili jako vrčící a řvoucí hromada tmavé srsti, očí a zbraní osvětlená září ohně.
Bylo jich tolik!
„Držte se!“ zaječel Talmanes. „Za urozeného pána Mata a Bandu Rudé ruky!“
Kdyby tady Mat byl, nejspíš by hodně klel a stejně tak si stěžoval a pak by je nějakým zázrakem na bojišti zachránil. Talmanes nedokázal napodobit Matovo bláznovství a nápady, ale zdálo se, že jeho křik dodává mužům odvahu. Řady se sevřely. Gavid rozmístil své dva tucty kušiníků – poslední, které s sebou Talmanes měl – na střeše budovy, která neshořela. Začali na trolloky vypouštět jednu salvu šipek za druhou.
To by snad mohlo zlomit lidského nepřítele, ale ne trolloky. Šipky jich pár zabily, ale ne tolik, kolik Talmanes doufal.
Tam vzadu je další mizelec, napadlo Talmanese. Žene je vpřed. Světlo, nemůžu bojovat s dalším. Neměl jsem bojovat ani s tím prvním!
Neměl by stát. Meltenova čutora s pálenkou byla prázdná, už dávno vypitá, aby co nejvíc utlumila bolest. Talmanes už měl zastřenou mysl tak, jak si jen troufal. Zařadil se vedle Dennela a Londraeda v čele, bojoval, soustředil se. Nechával trolloky krvácet na dláždění a jejich krev stékat po úbočí.
Banda bojovala dobře, ale byli v menšině a vyčerpaní. Dole pod nimi se k těm na ulici připojila další pěst trolloků.