Vzpomínka na světlo

„Děkuju ti, kapitáne,“ řekl Lan a pokynul mu, ať se vrátí ke svým mužům. Podíval se na Andera a prince Kaisela, kteří oba seděli poblíž a vypadali zmateně. Těsně předtím poslouchali, jak se Lan vyptává kandorského velitele praporu, který tvrdil něco podobného.

Urozený pán Agelmar je poslal oba. Dvě záložní jednotky, poslané každá zvlášť, které netušily, že ta druhá míří na stejné místo. Přes řeku napravo od Lana, který obrátil koně a rozjel se k zadním liniím, vál chladný větřík. Horko, stoupající ze země, brzy chlad udusilo. Ty mraky nad hlavou vypadaly tak blízko, že by se člověk téměř mohl natáhnout a dotknout se jich.

„Lane?“ zeptal se Ander, když s Kaiselem přiklusali na koních vedle Mandarba. „Co to má znamenat?“

„Příliš mnoho mužů, které poslali ucpat stejnou díru v našich řadách,“ odpověděl Lan mírně.

„Taková chyba se dá udělat snadno,“ řekl Princ Kaisel. „Když se teď do bitvy zapojili hrůzopáni, je strach, že se trolloci probijí skrz, oprávněný. Generál poslal dva prapory místo jednoho. Jistota je jistota. Nejspíš to udělal záměrně.“

Ne. Byla to chyba. Malá, ale chyba. Správný postup by bylo stáhnout vojáky a upevnit řady. Pak mohl přijet jediný prapor a odříznout trolloky, kteří se drali skrz. Dvě vlny bylo možné sladit, ale jestliže na to jednotliví kapitáni nebyli upozorněni, bylo zde riziko, že si budou navzájem překážet – a právě to se stalo.

Lan zavrtěl hlavou a prohlédl si bojiště. Prapor královny Ethenielle nebyl daleko. Zamířil přímo k němu. Královna čekala, doprovázená svou čestnou stráží, urozeným pánem Baldherem, který držel Kirukanin meč jílcem přímo ke královně, přestože ta se rozhodla sama do bitvy nevyjet. Lan byl napůl zvědavý, zda v tomto směru bude následovat Tenobiin příklad, ale ani nemusel. Ethenielle byla rozvážná žena. A ještě důležitější bylo, že se obklopila rozvážnými poradci.

Urozený pán Ramsin – její nový manžel – rozmlouval se skupinou svých velitelů. Lišácky vypadající chlapík oblečený jako zvěd, který odjížděl předat rozkazy, se cestou otřel o Lana. Urozený pán Agelmar obvykle nedával rozkazy jednotlivým oddílům; měl na starosti celkový průběh bitvy. Řekl svým velitelům, co mají vykonat, ale to, jak konkrétně tohoto cíle dosáhnou, nechával na nich.

Vedle královny seděla statná žena s kulatým obličejem a klidně s ní hovořila. Všimla si Lana a kývla na něj. Urozená paní Serailla byla královnina první rádkyně. Lan s ní měl v minulosti… neshody. Vážil si jí tak moc, jak si mohl vážit někoho, koho měl čas od času chuť uškrtit a shodit ze skály.

„Dai Šane,“ řekla královna a kývla na něj. Ramsin, který stál kousek stranou, na něj mávl. Zahřmělo. Nepršelo a Lan navzdory vysoké vlhkosti ani žádný déšť neočekával. „Jsi zraněný? Dovol, ať pošlu pro někoho z léčitelů.“

„Ti jsou třeba jinde,“ řekl Lan stroze, zatímco mu její gardisté salutovali. Všichni měli přes kyrysy zelený tabard s vyšitým červeným koněm a na každém kopí visely červené a zelené ťáborky. Přilby měly mřížová hledí, na rozdíl od Lanovy široké otevřené malkierské přilby. „Mohu si vypůjčit urozeného pána Baldhereho, Veličenstvo? Chci se ho na něco zeptat.“

„Stačí jen říct, Dai Šane,“ řekla královna Ethenielle, přestože urozená paní Serailla na něj hleděla přimhouřenýma očima. Očividně uvažovala, co Lan od mečonoše kandorské královny potřebuje.

Baldhere přejel k Lanovi a přendal si Kirukanin meč na druhou ruku, aby jílec stále směřoval ke královně. Byla to formalita, ale Baldhere byl formální muž. Ander a princ Kaisel se k nim připojili a Lan je neposlal pryč.

„Urozený pán Agelmar vyslal dobrou čtvrtinu našich záloh k malému průlomu v našich liniích,“ řekl Lan tak tiše, aby ho slyšeli jen Baldhere, Ander a Kaisel. „Nejsem si jistý, že tam byli zapotřebí všichni.“

„Právě dal naší saldejské lehké jízdě rozkaz stáhnout se z levého křídla,“ řekl Baldhere, „a zaútočit na levé křídlo trolloků hluboko za jejich liniemi. Překvapivý rychlý útok a následný ústup. Tvrdí, že chce, aby se hrůzopáni museli soustředit na víc míst, a prohlašuje, že když bude naše obrana vypadat slabší, než je, bude je to svádět k chybě.“

„Co si myslíš ty?“ zeptal se Lan.

„Je to dobrý tah,“ odpověděl Baldhere, „pokud chceš, aby bitva trvala dlouho. Samo o sobě by mi to nedělalo velké starosti, tedy dokud se odtamtud Saldejci dokážou dostat živí. O těch zálohách jsem nevěděl. To nás na východě nechává strašně nechráněné.“

„Předpokládejme,“ řekl Lan opatrně, „že by někdo byl v postavení, aby dokázal sabotovat celou armádu. Předpokládejme, že by to někdo chtěl udělat, ale velice nenápadně, aby ho nikdo nepodezříval. Co bys udělal?“