Vzpomínka na světlo

„Všechny posly měl s námi předem probrat,“ řekla sul’dam. Měla tmavou kůži a kudrnaté vlasy po ramena. „Císařovna – kéž žije věčně – musí být chráněna. Náš tábor bude řádně uspořádaný. Každý posel je schválen předem, žádná příležitost pro nájemné vrahy.“

„Já nejsem vrah,“ prohlásila Min rozhodně.

„A ty nože, co máš v rukávech?“ zeptala se sul’dam.

Min sebou trhla.

„To, jak máš spuštěné manžety, to jasně ukazuje, dítě,“ řekla sul’dam, přestože nebyla o nic starší než Min.

„Žena by byla blázen, kdyby chodila po bojišti beze zbraně,“ řekla Min. „Nech mě doručit zprávu některému z generálů. Druhý posel byl zabit, když jednoho z vašich rakenů sestřelili a on spadl z oblohy na náš tábor.“

Sul’dam zvedla obočí. „Já jsem Catrona,“ řekla. „A zatímco jsi v táboře, budeš dělat přesně to, co ti řeknu.“ Obrátila se a mávla na Min, aby šla za ní.

Min za ženou vděčně spěchala ležením. Seančanský tábor se od Bryneova velice lišil. Měli rakeny, kteří nosili zprávy a hlášení, nemluvě o císařovně, kterou bylo třeba chránit. Postavili si tábor daleko od nepřátel. Také vypadal mnohem úhledněji než Bryneovo ležení, které bylo téměř zničeno a znovu postaveno, a v němž byli lidé z mnoha zemí a s různými vojenskými zkušenostmi. Seančanský tábor byl sourodý a plný vycvičených vojáků.

Alespoň tak se Min rozhodla si jeho uspořádanost vykládat. Seančanští vojáci tiše stáli v šicích a čekali na povolání do bitvy. Jednotlivé části tábora byly označené kůly a provazy a všechno bylo dobře uspořádané. Nikdo nepobíhal. Lidé kráčeli cílevědomě, nebo čekali v pohovu. Jakkoli kriticky by člověk mohl o Seančanech mluvit – a Min by se do takového rozhovoru mohla zapojit se spoustou postřehů – rozhodně měli ve věcech pořádek.

Sul’dam odvedla Min do části ležení, kde několik mužů stálo u tlustých knih položených na vysokých stolech. Muži v rouchách a s napůl oholenou hlavou, což značilo výše postavené sloužící, tiše psali záznamy. Mezi stoly se propletla nemravně oděná mladá žena s lakovanými podnosy v rukou, a na každý stůl položila úzký bílý pohárek s kouřící černou tekutinou.

„Přišli jsme teď nedávno o nějaké rakeny?“ zeptala se Catrona mužů. „Byl některý zasažen v letu nepřátelskými marath’damane a mohl spadnout do ležení generála Brynea?“

„Právě dorazilo hlášení o něčem takovém,“ řekl sloužící a uklonil se. „Jsem překvapený, že ses o tom doslechla.“

Catrona se zahleděla na Min a zvedla obočí ještě o něco víc.

„Nečekalas, že je to pravda?“ zeptala se Min.

„Ne,“ řekla sul’dam. Pohnula rukou a zasunula nůž do pochvy na boku. „Pojď za mnou.“

Min vydechla. Nakonec, už se musela vypořádat s Aiely; Seančané jen těžko mohli být stejně naježení jako oni. Catrona ji vedla po další pěšině v ležení a Min byla stále neklidnější. Jak je to dlouho, co ji Bryne poslal? Bylo už příliš pozdě?

Světlo, Seančané měli vše opravdu dobře ohlídané. Na každé křižovatce stáli dva vojáci se zvednutými oštěpy a všechno sledovali hledím těch svých strašných přileb. Neměli by všichni tihle muži být tam venku a bojovat? Nakonec ji Catrona dovedla ke skutečné stavbě. Nebyl to stan. Stěny vypadaly jako hedvábí natažené v dřevěných rámech, podlaha byla dřevěná a střechu pokrývaly šindele. Stavba se nejspíš dala rychle rozložit a přenést, ale působilo to pošetile.

Vchod hlídali mohutní chlapi v černém a červeném brnění. Vypadali nebezpečně. Když kolem nich Catrona prošla, zasalutovali ji. Společně s Min vešly dovnitř a Catrona se poklonila. Ne až k zemi – vypadalo to, že císařovna v místnosti není – ale přesto hluboko, protože uvnitř byla řada urozených. Catrona zalétla k Min pohledem. „Ukloň se, ty hlupačko!“

„Myslím, že raději postojím,“ řekla Min a se založenýma rukama si prohlížela shromážděné velitele. Vpředu stála známá postava. Mat měl na sobě hedvábný seančanský oděv – slyšela, že je v tomto táboře – ale na hlavě měl svůj obvyklý klobouk. Jedno oko mu zakrýval klípec. Takže vidění se konečně splnilo, je to tak?

Mat se na ni podíval a zazubil se. „Min!“

„Jsem úplný pitomec,“ řekla. „Mohla jsem prostě jen říct, že tě znám. Přivedli by mě sem bez všech těch cavyků.“

„To nevím, Min,“ řekl Mat. „Oni tady mají cavyky docela rádi. Je to tak, Galgane?“

Širokoplecí muž s tenkým hřebenem bílých vlasů na jinak oholené hlavě Mata sledoval, jako by nevěděl, co si o něm má myslet.

„Mate,“ řekla Min. „Generál Bryne potřebuje kavalerii.“

Mat zabručel. „O tom nepochybuju. Pořádně na svoje vojáky tlačí, dokonce i na Aes Sedai. Měl by za to dostat metál. Nikdy jsem žádnou z těch ženských neviděl ustoupit ani natolik, aby vešla dovnitř, když to navrhl muž, dokonce i kdyby stála v dešti. První Legii, Galgane?“