Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Ti budou stačit,“ řekl Galgan, „pokud se Šařanům nepodaří dostat přes brod.“
„Nepodaří,“ odpověděl Mat. „Bryne zaujal dobré obranné postavení, které by s trochou povzbuzení mělo se Stínem zatočit. Laero lendhae an indemela.“
„Co to znamená?“ svraštil Galgan čelo.
Min tomu také nerozuměla. Něco o praporu? V poslední době starý jazyk studovala, ale Mat jím mluvil tak rychle.
„Hmmm, co?“ řekl Mat. „Nikdys to předtím neslyšel? Je to jen rčení poražené armády Kardie.“
„Čí?“ zeptal se zmateně Galgan.
„To je jedno,“ řekl Mat. „Tylee, mohla bys vést naši legii na bojiště, tedy za předpokladu, že to dobrý generál schválí?“
„Bylo by mi ctí, krkavčí princi,“ řekla žena v kyrysu, která stála poblíž a z jejíž přilby, kterou držela v podpaží, trčely čtyři chocholy. „Chtěla jsem činy generála Brynea sledovat víc přímo.“
Mat pohlédl na Galgana, který si mnul bradu a prohlížel mapy. „Vezmi svoji legii, generálporučíku Chirgan, jak krkavčí princ navrhuje.“
„A,“ dodal Mat, „musíme dávat pozor na ty šarské lučištníky. Budou se přesouvat podél řeky na sever, aby se jím líp ostřelovalo Bryneovo pravé křídlo.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“
„Je to jasný,“ řekl Mat a poklepal na mapu. „Jestli chceš, pošli rakena, abys měl jistotu.“
Galgan zaváhal a pak vydal rozkaz. Min si nebyla jistá, jestli je jí tady ještě třeba, takže se obrátila k odchodu, ale Mat ji chytil za ruku. „Hej. Mohl bych tě… ehm… použít, Min.”
„Použít mě?“ zeptala se zpříma.
„Upotřebit tě,“ řekl Mat. „Tak jsem to myslel. V poslední době mám trochu potíže s tím, co za slova mi vychází z pusy. Zdá se, že to zvládají jenom ty pitomý. Každopádně, mohla bys… uh… víš…“
„Nevidím kolem tebe nic nového,“ řekla, „ačkoli předpokládám, že ti to oko na vahách konečně dává smysl.“
„Ano,“ trhl sebou Mat. „Tohle je zatraceně jasný. A co Galgan?“
„Dýka vražená do srdce krkavce.“
„Zatracenej popel…“
„Nemyslím, že to znamená tebe,“ dodala. „Nedokážu říct proč.“
Galgan mluvil s nějakými méně významnými šlechtici. Přinejmenším měli víc vlasů než on, což byl u Seančanů znak nižšího postavení. Mluvili tlumeně a Galgan čas od času zalétl pohledem k Matoví.
„Neví, co si o mně má myslet,“ řekl Mat tiše.
„Jak neobvyklé. Nenapadá mě nikdo jiný, na koho bys takhle působil, Mate.“
„Ha ha. Jseš si jistá, že ta zatracená dýka neznamená mě? Krkavci… no, krkavci tak nějak znamenají mě, správně? Občas? Teďka jsem zatracenej princ pitomejch krkavců.“
„Nejsi to ty.“
„Snaží se rozhodnout, kdy mě nechá zavraždit,“ řekl Mat tiše a sledoval Galgana přimhouřenýma očima. „V armádě jsem se dostal na pozici těsně za ním a on se bojí, že ho vystrnadím. Tuon tvrdí, že je to oddaný voják, takže počká až po Poslední bitvě.“
„To je hrozný!“
„Já vím,“ řekl Mat. „Nechce si se mnou nejdřív zahrát karty. Doufal jsem, že si ho nakloním. Že bych párkrát schválně prohrál.“
„Nemyslím, že by se ti to povedlo.“
„Vlastně už jsem zatraceně dávno přišel na to, jak prohrát.“ Zdálo se, že mluví naprosto vážně. „Tuon říká, že kdyby se mě nepokusil zabít, byl by to projev neúcty. Jsou to blázni, Min. Všichni jsou to zatracení blázni.“
„Jsem si jistá, že kdybys řekl, Egwain by ti pomohla utéct, Mate.“
„No, netvrdil jsem, že s nima není zábava. Jenom jsou to blázni.“ Narovnal si klobouk. „Ale jestli se další z nich zatracen/” pokusí…“
Zmlkl, když stráže u dveří klesly na kolena a pak se natáhly čelem k zemi. Mat vzdychl. „Vyslov jméno Temnoty a ona ta tebe upře zrak.’ Yalu kazath ďZamon patra Daeseia asa darši.“
„… cože?“ zeptala se Min.
„Tuhle taky neznáš?“ řekl Mat. „Copak už nikdo zatraceně nečte?“
Dveřmi vešla seančanská císařovna. Min překvapilo, když viděla, že na sobě nemá šaty, ale široké stříbřité kalhoty. Nebo… tedy, možná to byly šaty. Min nedokázala poznat, jestli jsou to sukně, rozstřižené pro jízdu na koni, nebo kalhoty s velice širokými nohavicemi. Halenku měla Fortuona z přiléhavého šarlatového hedvábí a přes ni oblečenou vpředu otevřené modré roucho s velmi dlouhou vlečkou. Byl to oděv válečníka, cosi jako uniforma.
Lidé v místnosti padli na kolena a pak se poklonili až k zemi, dokonce i generál Galgan. Mat zůstal stát.
Min zaťala zuby a poklekla najedno koleno. Konec konců, ta žena byla císařovna. Min se nebude klanět Matovi nebo generálům, ale projevit úctu Fortuoně bylo vhodné.
„Kdo je toto, Knotaii?“ zeptala se Fortuona zvědavě. „Považuje se za vysoko postavenou.“
„No, teda,“ řekl Mat jen tak mimochodem, „je to jenom žena Draka Znovuzrozenýho.“
Catrona, která se u stěny místnosti klaněla až k zemi, vydala přiškrcený zvuk. Zvedla hlavu a podívala se na Min vyvalenýma očima.
Světlo, pomyslela si Min. Nejspíš si myslí, že mě urazila nebo tak něco.
„Jak zajímavé,“ řekla Fortuona. „To by znamenalo, že je tobě rovná, Knotaii. Ty ses, jak se zdá, zase zapomněl uklonit.“
„Můj otec by se styděl,“ řekl Mat. „Vždycky se chlubil, jakou mám paměť.“
„Opět mě na veřejnosti uvádíš do rozpaků.“
„O nic víc než uvádím do rozpaků sebe.“ Usmál se, ale pak se zarazil, jako by se nad těmi slovy znovu zamyslel.
Císařovna se rovněž usmála, přestože nezastřeně připomínala dravce. Vešla do místnosti a lidé vstali, takže se i Min zvedla na nohy. Mat ji okamžitě začal postrkovat ke dveřím.
„Mate, počkej,“ zašeptala Min.
„Prostě běž,“ řekl. „Neriskuj, že po tobě chňapne. Není právě dobrá v tom, jak pustit to, co už jednou chytila.“ Ve skutečnosti to říkal pyšně.
Jsi stejný cvok jako oni, pomyslela si Min. „Mate, květina potřísněná krví.“
„Cože?“ zeptal se a pořád ji postrkoval.
„Květina potřísněná krví kolem její hlavy,“ řekla Min. „Komoutice. Někdo se ji velmi brzo pokusí zabít.“
Mat ztuhl. Fortuona se prudce otočila.
Min si ani neuvědomila, že se dva gardisté pohybují, dřív, než ji srazili k zemi. Byli to ti divní v černé zbroji – teď, když byli blízko, Min viděla, že je ve skutečnosti tmavě zelená.
Pitomče, pomyslela si, když jí přitlačili obličej k podlaze. Měla jsem Mata nechat, ať mě nejdřív odtáhne z místnosti. Takovou chybu – mluvit o některém ze svých vidění tak nahlas, že to ostatní mohli slyšet – už neudělala celé roky. Co se to s ní děje?
„Přestaňte!“ ozval se Mat. „Nechte ji vstát!“
Mata možná pozvedli mezi urozené, ale smrtonoši zjevně neměli problém jeho přímý rozkaz ignorovat.
„Jak to ví, Knotaii?“ zeptala se Fortuona, která přistoupila k Matoví. Zněla rozzlobeně. Možná zklamaně. „O co tady jde?“
„Není to tak, jak si myslíš, Tuon,“ řekl Mat.
Ne, neříkej…
„Ona vidí věci,“ pokračoval Mat. „Není důvod se kvůli tomu naštvat. Je to jenom trik vzoru, Tuon. Min má o lidech vidění, jako malé obrázky. Tím, co řekla, nic nemyslela.“ Zasmál se. Nuceně.