Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Budou muset ještě chvíli vydržet. Ty červené jsou dost nebezpečné, aby se postaraly o všechny trolloky, kteří přes pikenýry proniknou.“ Alespoň v to doufal. Další výbuch srovnal nedaleký stan se zemí. „Co oddíly lučištníků tam nahoře?“ Bryne odkopl z cesty spadlou halapartnu.
„Některým začínají docházet šípy, můj pane.“
S tím ovšem nemohl moc udělat. Ohlédl se k brodu, ale tam vládl chaos. Hryzalo ho, že je tak blízko bojů, a přitom neví, jak se jeho vojákům daří.
„Má někdo informace o tom, co se děje u brodu?“ zařval a obrátil se ke svým pobočníkům. „Nevidím jedinou Světlem spálenou věc, jenom chumel těl a ty ohnivé koule, co poletujou sem a tam a všechny nás oslepujou!“
Holcom zbledl. „Ty Seančanky usměrňujou, jako by měly rozžhavené železo v… Chci říct, dávají Šařanům zabrat, můj pane. Naše levé křídlo právě utrpělo velké ztráty, ale zdá se, že se obdivuhodně brání.“
„Nedal jsem tam velení nad kopiníky Jonimu?“
„Kapitán Šagrin je mrtvý, můj pane,“ řekl další posel a předstoupil. Na hlavě měl čerstvou ránu. „Právě jsem odtamtud dorazil.“
Ať shořím. Ale Joni si vždy přál padnout v bitvě. Bryne ovládl emoce. „Kdo teď velí?“
„Uno Nomesta,“ řekl posel. „Potom, co Joni padl, nás dal dohromady, ale posílá varování, že na ně hodně tvrdě tlačí.“
„Světlo, Nomesta není ani důstojník!“ Nicméně celé roky cvičil těžkou jízdu a žádný muž nejspíš nebyl v sedle lepší než on. „Dobře, vrať se tam a řekni mu, že mu pošlu nějaké posily.“
Bryne se obrátil zpátky k Holcomovi. „Jdi za kapitánem Denholdem a ať pošle jezdce, které má v záloze, k brodu, aby posílili naše levé křidlo. Uvidíme, co ti Illiánci dokážou! Nesmíme tu řeku ztratit!“
Posel odběhl. Brzy budu muset udělat něco, abych ulevil Aes Sedai. Zařvaclass="underline" „Annah, kde jsi?“
Dva vojáky, kteří spolu nedaleko mluvili, odstrčila podsaditá mladá žena – bývalá členka kupecké stráže a nyní pěšák a spojka ve službách Garetha Brynea – která se protlačila k Bryneovi. „Můj pane?“
„Annah, běž žadonit k té císařské příšeře, co vede Seančany, jestli by byla tak laskavá a půjčila nám část tý svý zatracený kavalerie.“
„Mám to formulovat přesně takhle?“ zeptala se Annah s úsměvem na rtech a zasalutovala.
„Pokud to uděláš, holka, shodím tě ze skály a nechám Yukiri Sedai, ať si na tobě vyzkouší pár těch svých nových padacích tkaniv. Běž!“
Žena se zazubila a pak se rozběhla k místu na cestování, aby jí vytvořili průchod.
Siuan si Brynea změřila. „Jsi čím dál tím nabručenější.“
„Máš na mě dobrý vliv,“ obořil se na ni a vzhlédl, když nad nimi přelétl stín. Sáhl po meči, neboť čekal další letku draghkarů. Místo toho to bylo jedno z těch seančanských létajících zvířat. Uvolnil se.
Ohnivá koule srazila tvora z oblohy. Ten se otáčel a mával hořícími křídly. Bryne zaklel a uskočil, když obrovské zvíře narazilo na pěšinu přímo před ním v místě, kde běžela Annah. Zvířecí mršina se přes ni převalila a porazila jeden ze zásobovacích stanů, plný vojáků a proviantmistrů. Vzápětí dopadl na zem i rakenův jezdec.
Bryne se vzpamatoval, vrhl se vpřed a podlezl pod kusem stanové plachty a tyčí, které zatarasily pěšinu. Dva z jeho gardistů našli vojáka napůl zavaleného křídlem mrtvého zvířete a vyprostili ho, zatímco Siuan si klekla a vytáhla z váčku angrial, aby provedla léčení.
Bryne se přesunul k místu, kde padla Annah. Našel ji rozdrcenou, jak se přes ni převalil padlý raken. „Ať shoří!“ Odsunul myšlenky na padlé stranou a začala se zabývat tím, co udělat dál. „Potřebuju někoho, kdo půjde za Seančany!“
Z jeho doprovodu zůstali v táboře jen dva gardisté a jeden písař. Potřeboval, aby mu Seančané poslali další jezdce; začínal mít pocit, že hodně záleží na tom, aby ty Aes Sedai na kopcích udržel v bezpečí. Konec konců, tam nahoře s nimi byla amyrlin.
„Vypadá to, že půjdeme sami,“ řekl Bryne a poodstoupil od mrtvé Annah. „Siuan, máš dost síly, abys s tím angrialem otevřela průchod?“
Vstala a snažila se zakrýt vyčerpání, ale on ho viděl. „Ano, i když bude tak mrňavý, že se budeme muset proplazit. Tady to moc dobře neznám. Budeme se muset přesunout zpátky doprostřed tábora.“
„Ať shořím!“ řekl Bryne a obrátil se, když od řeky zazněla řada výbuchů. „Na tohle nemáme čas.“
„Můžu jít a nějaké posly nám sehnat,“ řekl gardista. Druhý pomáhal vojákovi, kterého Siuan vyléčila. Muži se podlamovaly nohy.
„Nevím, jestli tady ještě nějací poslové jsou,“ namítl Bryne. „Prostě pojďme…“
„Já půjdu.“
Bryne spatřil Min Farshaw, které se nedaleko zvedala na nohy a oprašovala se. Málem zapomněl, že ji přidělil k jednomu ze zásobovacích pluků jako písaře.
„Nevypadá to, že bych někdy v dohledné době dělala písaře,“ řekla Min, prohlížejíc si zřícený zásobovací stan. „Umím běhat stejně rychle jako kterýkoli z tvých poslů. Co chceš, abych udělala?“
„Najdi seančanskou císařovnu,“ řekl Bryne. „Její tábor leží pár mil severně odtud na arafelské straně. Běž na místo pro cestování; budou vědět, kam tě poslat. Řekni císařovně, že mi musí poslat další kavaleristy. My už nemáme žádné zálohy.“
„Udělám to,“ řekla Min.
Nebyla voják. Nu, vypadalo to, že polovina jeho armády nebyla ještě před pár týdny vojáky. „Běž,“ řekl a pak se usmál. „Odečtu den práce z toho, co mi dlužíš.“
Zrudla. Myslela si, že dovolí ženě zapomenout na svou přísahu? Bylo mu jedno, v čí společnosti se pohybuje. Přísaha je přísaha.
Min běžela týlem armády. V ležení bylo víc stanů a vozíků – přivezených ze skladišť v Tar Valonu nebo Tearu – které měly nahradit ty, o něž přišli při prvním šarském útoku. Všechno tvořilo překážkovou dráhu, kterou se Min musela při hledání místa pro cestování proplést.
Místo pro cestování tvořila řada čtverců, oddělených provazy a očíslovaných nabarvenými prkny, zaraženými do země. Čtveřice žen v šedých šátcích spolu tlumeně rozmlouvala, zatímco jedna z nich držela otevřený průchod pro zásobovací vůz, naložený šípy. Klidní voli ani nezvedli hlavy, když nedaleko od nich narazila do země kometě podobná ohnivá koule a vymrštila rudě žhnoucí kameny do vzduchu a na hromadu svinutých pokrývek, které začaly doutnat.
„Musím se dostat k seančanské armádě,“ řekla Min šedým. „Rozkazy urozeného pána Brynea.“
Jedna ze šedých sester, Ašmanaille, se na ni podívala. Všimla si Mininých spodků a kudm a pak se zamračila. „Elmindredo? Má milá, co ty tady děláš?“
„Má milá?“ zeptala se jedna z ostatních. „To je jedna z písařů, ne?“
„Musím se dostat k seančanské armádě,“ zopakovala Min a hluboce po svém běhu oddechovala. „Rozkazy urozeného pána Brynea.“
Tentokrát se zdálo, že ji slyší. Jedna z žen vzdychla. „Čtverec čtyři?“ zeptala se ostatních.
„Tři, drahoušku,“ odvětila Ašmanaille. „Na čtyřce se každou chvíli může otevřít průchod z lllianu.“
„Tři,“ řekla první a pokynula Min k určenému čtverci. Tam se ve vzduchu objevil malý průchod. „Všichni poslové se plazí,“ poznamenala. „Musíme si zachovat sílu; je nutné dělat průchody tak malé, jak je to rozumné.“