Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Světlo,“ zašeptala Elain. „Vypadá to, jako by to plánovali.“
„Myslím, že plánovali,“ řekl Tam tiše.
„Tohle už znova ne,“ zahřměl Bašere. Vůbec se sám sobě nepodobal, přestože Elain věděla, že Saldejci se dokáží pořádně rozčílit. Bašere téměř vypadal jako jiný člověk. Jeho žena se se založenýma rukama postavila vedle něj a oba se obrátili proti Tamovi.
„Řekni, co chceš říct, Tame,“ vybídla ho Elain.
„Já…“ začal Bašere, ale Elain zvadla ruku.
„On to věděl, Veličenstvo,“ řekl Tam pomalu. „To jediné dává smysl. Neposílal Aiely na výzvědy.“
„Cože?“ řekla Elain. „Jistěže posílal. Četla jsem jejich hlášení.“
„Ta hlášení jsou zfalšovaná nebo alespoň pozměněná,“ řekl Tam. „Mluvil jsem s Baelem. Říkal, že během posledních pár dní našeho pochodu neposlali žádného z jeho Aielů na výzvědy. Říkal, že si myslel, že to dělají moji muži, ale nedělali. Mluvil jsem s Argandou, který si myslel, že to mají na starosti bělokabátníci, ale Galad tvrdil, že to dělá Banda.“
„My ne,“ svraštil Talmanes čelo. „Žádní z mých mužů nebyli přidělení ke zvědům.“
Všechny oči se obrátily k Bašeremu.
„Kdo,“ zeptala se Egwain, „hlídkoval v našem týlu, Bašere?“
„Já…“ Zvedl oči a opět v něm vzplál hněv. „Někde tady mám ty hlášení. Ukazoval jsem ti je a tys je schvalovala!“
„Je to všechno příliš dokonalé,“ řekla Elain. Náhle ji zamrazilo, přímo uprostřed zad. Mrazení se šířilo jejím tělem, jako vlna ledového větru, vanoucího jejími žílami. Byli v dokonalé pasti. Usměrňovačky naprosto vyčerpané, vojáci zapojení do boje muže proti muži, druhá armáda, která v utajení dorazila o den dřív, než tvrdila zfalšovaná hlášení…
Davram Bašere byl temný druh.
„Bašere je uvolněn ze služby,“ řekla.
„Ale…“ vyprskl. Jeho žena mu položila ruku na paži a zabodla se do Elain spalujícím pohledem. Bašere ukázal prstem na Tama. „Poslal jsem muže z Dvouříčí! Na vině musí být Tam al’Thor. Snaží se odvést tvoji pozornost, Veličenstvo!“
„Talmanesi,“ řekla Egwain, která cítila chlad až do morku kostí. „Ať urozeného pána Bašereho a jeho ženu hlídá pět Rudých paží.“
Bašere vychrlil záplavu kleteb. Elain překvapilo, jak klidná se cítí. Její city byly úplně otupělé. Sledovala, jak ho odvlékají pryč.
Na toto nebyl čas. „Sežeňte naše velitele,“ řekla Elain ostatním. „Galada, Argandu… Doražte tu armádu nad městem! Dejte to všem mužům vědět. Vrhněte do téhle bitvy všechno, co máme! Jestli se nám nepodaří trolloky do hodiny rozdrtit, umřeme tady!
Talmanesi, teď když jsou trolloci obklíčení, nejsou proti nim draci moc k užitku – riskujete, že zasáhnete naše. Ať Aludra všechny vozy s draky přesune na nejvyšší kopec, aby mohli ostřelovat novou armádu, která se blíží z jihu. Řekněte ogierům, aby kolem kopce, na kterém jsou draci, vytvořili kordón; nesmíme dopustit, aby byli draci poškozeni. Tame, rozmísti své dvouříčské lučištníky na okolní kopce. A Dračí legie ať se zformuje v předních liniích, kušiníci v čele, těžká jízda za nimi. Dá-li Světlo, bude to stačit, abychom získali čas na doražení obklíčených trolloků.“
Bude to těsné. Světlo! Kdyby ta druhá armáda obklíčila její vojsko…
Elain se zhluboka nadechla a pak se otevřela saidaru. Proudila do ní jediná síla, přestože dokázala uchopit jen pramínek. Mohla se chovat, jako by nebyla vyčerpaná, ale její tělo vědělo své.
Přesto je povede.
KAPITOLA 27
Do vlastních řad
Gareth Bryne dlouhými kroky kráčel ležením, které postavil na arafelské straně hranice s Kandorem, několik stovek kroků východně od brodu, a nevšímal si vojáků, kteří se mu snažili salutovat. Po jedné jeho straně spěchala Siuan, na druhé posel s hlášeními. Následoval je houf stráží a sloužících, kteří nesli mapy, atrament a papír.
Celé to zatracené místo se otřásalo výbuchy síly. Příšerný rámus a pohroma… bylo to jako stát uprostřed skalního sesuvu.
Zápach kouře už mu přestal dělat starosti. Byl všudypřítomný. Přinejmenším některé z těch ohňů uhasili; ty seančanské usměrňovačky se rozmístily u řeky a vytahovaly z ní proudy vody.
Nedaleko se s rachotem zřítil k zemi stojan s kopími, když ležení nedaleko zasáhla vlna jediné síly. Bryne klopýtl a kolem něj a Siuan přelétla sprška hlíny a oblázků, které mu s řinčením narážely do přilby a kyrysu.
„Mluv dál, chlape,“ vyštěkl na posla, který se jmenoval Holcom.
„Ehm, ano, můj pane.“ Vytáhlý muž měl koňskou tvář. „Aes Sedai na červeném, zeleném a modrém pahorku se všechny drží. Šedé ustoupily a bílé hlásí, že jim docházejí síly.“
„Ostatní Aes Sedai už budou taky unavené,“ řekla Siuan. „Nepřekvapuje mě, že to bílé přiznaly jako první. Pro ně to nebude hanba, jen další skutečnost.“
Bryne zabručel a nevšímal si další spršky hlíny, která je zasypala. Nesměl se zastavit. Stín měl nyní příliš mnoho průchodů. Pokusí se udeřit na jeho velitelské stanoviště. To by na jejich místě udělal on. Nejlepší odpovědí na takovou strategii bylo nemít velitelské stanoviště, přinejmenším ne takové, které lze snadno najít.
Vzato kolem a kolem se bitva odehrávala podle plánu. Občas bylo překvapující, když se tak dělo; na bojišti jste čekali, že při každé změně budete muset od základů přebudovat taktiku – ale pro jednou vše běželo hladce.
Aes Sedai bušily do Šařanů z vrcholků jižně od brodu, podporované neustálým krupobitím střel od lučištníků, rozmístěných na svazích těsně pod nimi. Důsledkem bylo, že velitel Šařanů – Demandred osobně – nemohl všechny své vojáky vrhnout proti obráncům na řece. Stejně tak nemohl se všemi vojáky zaútočit proti Aes Sedai – ty by se pomocí cestování přesunuly pryč – takže plně se zaměřit na ně by znamenalo vystavit se a přitom získat jen velmi málo. Místo toho své vojsko rozdělil, poslal trolloky z pravého křídla ke kopcům – utrpí těžké ztráty, ale zaměstná tak Aes Sedai – a své Šařany přivedl, aby se pustili do boje s hlavními silami Bílé věže u řeky.
Pozornost nepřátelských usměrňovaček směřovala převážně na Seančany. To ovšem některým šarským usměrňovačkám nezabránilo, aby na Bryneův tábor za řekou nevrhaly oheň. Nemělo cenu dělat si starosti, že vás zasáhnou. Tady byl stejně v bezpečí jako kdekoli jinde, leda snad že by ustoupili až do Bílé věže. Nedokázal vystát představu, že sedí někde v bezpečí v pokoji na míle daleko od bitevního pole.
Světlo, pomyslel si. Takhle to nejspíš velitelé budou v budoucnosti dělat. Bezpečné velitelské stanoviště, dostupné pouze průchody. Generál však potřeboval cítit, jak bitva probíhá. To nemohl dělat z místa míle a míle daleko.
„Jak se daří pikenýrům na jednotlivých kopcích?“
„Velmi dobře, můj pane,“ odpověděl Holcom. „Tak dobře, jak se dá čekat po hodinách odrážení trolloků.“ Bryne v polovině každého kopce umístil obranné řady pikenýrů; každého trolloka, kterému by se podařilo kordónem proniknout, mohli shora sestřelit lučištníci, aniž by Aes Sedai rušili při práci. „Ale píky, které chrání červené adžah na prostředním kopci, budou brzy potřebovat posilu; při posledním útoku tam ztratili hodně mužů.“