Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Neodpověděl jsi na mou otázku, Knotaii,“ pokračovala Fortuona. „Věděl jsi, že tato žena je uprchlá damane? Pokud ano, proč jsi mi to neřekl?“
„Moc jsem o tom nepřemýšlel,“ řekl Mat. „Nebyla damane moc dlouho, Tuon.“
„O tom si promluvíme jindy,“ řekla Fortuona tiše. „Nebude to příjemné.“ Obrátila se zpátky k Egwain. „Rozmlouvat s bývalou damane není totéž, jako mluvit s nějakou nedávno zajatou nebo tou, která vždy byla volná. Zprávy o této události se rozšíří. Způsobila jsi mi… nepříjemnosti.“
Egwain si ženu zmateně prohlížela. Světlo! Tito lidé jsou úplně šílení. „Proč jsi trvala na tomto setkání? Drak Znovuzrozený tvrdí, že nám pomůžete v boji. Tak nám pomozte.“
„Musela jsem se s tebou setkat,“ řekla Fortuona. „Jsi můj protějšek. Souhlasila jsem, že se připojím k míru, který Drak nabízí, ale za určitých podmínek.“
Světlo, Rande, pomyslela si Egwain. Co jsi jim slíbil? Připravila se na nejhorší.
„Spolu s tím, že souhlasím, že budeme bojovat,“ řekla Fortuona, „uznám hranice svrchovaných států tak, jak jsou v současné době zakresleny na mapách. Nebudeme vynucovat poslušnost žádných marath’damane s výjimkou těch, které naruší naše hranice.“
„A ty hranice jsou?“ zeptala se Egwain.
„Jak jsou v současné době vyznačeny, jak jsem…“
„Buď konkrétnější,“ řekla Egwain. „Řekni mi to vlastním hlasem, ženo. Jaké hranice?“
Fortuona sevřela rty. Očividně nebyla zvyklá, že ji někdo přerušuje. „Ovládáme Altaru, Amadicii, Tarabon a Almothskou pláň.“
„Tremalking,“ řekla Egwain. „Propustíte Tremalking a další ostrovy Mořského národa?“
„Ty jsem nejmenovala, protože nejsou na vaší pevnině, ale na moři. Ty nejsou vaše starost. Kromě toho nebyly součástí dohody s Drakem Znovuzrozeným. Nezmínil se o nich.“
„Má toho na starosti hodně. Tremalking bude součástí dohody se mnou.“
„Nebyla jsem si vědoma, že děláme takovou dohodu,“ řekla Fortuona klidně. „Vy žádáte naši pomoc. Pokud to nařídím, mohli bychom okamžitě odejít. Jak byste si proti té armádě vedli bez naší pomoci, o kterou jste u mě tak žadonili?“
Žadonili? pomyslela si Egwain. „Uvědomuješ si, co se stane, když Poslední bitvu prohrajeme? Temný rozbije kolo, zabije Velkého hada a nastane konec všech věcí. Tedy pokud budeme mít štěstí. Když ho mít nebudeme, Temný přetvoří svět podle svých zvrácených představ. Všichni lidé k němu budou připoutání ve věčném utrpení, podrobení a mukách.“
„Jsem si toho vědoma,“ řekla Fortuona. „Chováš se, jako by byl tento konkrétní boj – zde, na tomto bitevním poli – rozhodující.“
„Kdyby byla má armáda zničena,“ řekla Egwain, „mohlo by to ohrozit celé naše úsilí. Všechno by mohlo skutečně záviset na tom, co se stane zde.“
„Nesouhlasím,“ odvětila Fortuona. „Tvá vojska nejsou rozhodující. Tvoří je děti těch, kdo porušili přísahy. Bojujete proti Stínu, a za to vás ctím. Kdybyste prohráli, vrátila bych se do Seančanu, shromáždila celé mocné Vždyvítězné vojsko a přivedla ho s sebou, aby se postavilo této… hrůze. I tak bychom Poslední bitvu vyhráli. Bez vás by to bylo těžší a nechtěla bych plýtvat užitečnými životy nebo možnými damane, ale jsem si jistá, že bychom se Stínu dokázali postavit sami.“
Pohlédla Egwain do očí.
Tak chladná, napadlo Egwain. Blafuje. Musí blafovat. Zprávy Siuaniny výzvědné sítě hlásily, že seančanskou domovinou zmítá chaos. Nástupnická krize.
Možná Fortuona skutečně věří, že by se říše mohla Stínu postavit sama. Pokud ano, mýlí se.
„Vy budete bojovat po našem boku,“ řekla Egwain. „Uzavřela jsi s Randem dohodu a předpokládám, že jsi mu dala slovo.“
„Tremalking je náš.“
„Vážně?“ řekla Egwain. „A ustanovilas tam vládce? Někoho z Mořského národa, kdo uznává tvou vládu?“
Fortuona nic neřekla.
„Máš oddanost většiny ostatních zemí, které jste dobyli,“ řekla Egwain. „Ať je tomu jakkoli, Altařané a Amadičané tě poslouchají. Zdá se, že Taraboňané také. Ale Mořský národ… Nemám vůbec žádné zprávy o tom, že by tě jediný z nich podporoval nebo klidně žil pod tvou vládou.“
„Hranice…“
„Hranice, které jsi právě zmínila, jak existují na mapách, označují Tremalking za zemi Mořského národa. Pokud naše dohoda dodržuje současné hranice tak, jak jsou, musela bys mít v Tremalkingu vládce, který tě uznává.“
Egwain to připadalo jako slabý argument. Seančané jsou dobyvatelé. Proč by se měli starat o nějakou legitimitu? Nicméně se zdálo, že Fortuona Egwainina slova zvažuje. Zamyšleně se mračila.
„To je… dobrý argument,“ řekla nakonec Fortuona. „Oni nás neuznali. Jsou bláhoví, když odmítají mír, který nabízíme, ale vskutku to udělali. Tak dobře, Tremalking necháme, ale přidám k naší dohodě podmínku, stejně jako jsi to udělala ty.“
„Jaká je to podmínka?“
„Rozhlásíš ve Věži a po všech vašich zemích,“ řekla Fortuona, „že každé marath’damane, která si přeje jít do Ebú Daru a řádně se dát uvázat, to bude dovoleno.“
„Ty si myslíš, že si lidé budou chtít dát nasadit obojek?“ Byla šílená. Musela být.
„Samozřejmě že budou,“ řekla Fortuona. „V Seančanu se velice vzácně stane, že při našem pátrání přehlédneme ženu, která umí usměrňovat. Když zjistí, co jsou zač, přijdou za námi a požadují, aby byly uvázány, jak se to patří. Nebudete nikomu bránit, aby k nám odešel. Necháte je jít.“
„Mohu tě ujistit, že nikdo nepřijde.“
„Pak by ti nemělo vadit toto prohlášení učinit,“ řekla Fortuona. „Vyšleme emisary, aby vaše lidi poučili o výhodách toho, být damane - naši učitelé přijdou v míru, neboť dodržíme smlouvu. Věřím, že budete překvapení. Některé pochopí, co je správné.“
„Udělej, jak chceš,“ řekla Egwain pobaveně. „Neporušujte zákony a předpokládám, že většina zemí dovolí vašim… emisarům vstoupit. Nemohu mluvit za jednotlivé vládce.“
„A co země, které ovládáš? Tar Valon? Dovolíš našim emisarům tam přijít?“
„Když neporuší žádné zákony,“ řekla Egwain, „nebudu jim bránit. Pustila bych tam i bělokabátníky, kdyby dokázali hlásat své názory, aniž by se lidé bouřili. Ale Světlo, ženo. Nemůžeš vážně věřit…“
Odmlčela se a pozorně se na Fortuonu zahleděla. Ona tomu věřila. Nakolik to Egwain dokázala poznat, věřila tomu.
Alespoň je upřímná, pomyslela si Egwain. Šílená. Šílená, ale upřímná.
„A damane, které teď držíte?“ zeptala se Egwain. „Necháte je jít, pokud si to budou přát?“
„Žádná, která je řádně vycvičená, by to nechtěla.“
„V tomto si musí být obě strany rovny,“ řekla Egwain. „Co dívka, u níž objevíte schopnost usměrňovat? Pokud ze sebe nechce nechat udělat damane, necháte ji z vašich zemí odejít a přidat se k nám?“
„To by bylo jako nechat rozzuřeného grolma volně pobíhat po náměstí.“
„Tvrdila jsi, že lidé poznají pravdu,“ řekla Egwain. „Pokud je váš způsob života pevný a vaše ideály správné, pak to lidé poznají. Pokud ne, neměli byste je nutit. Nech jít každou, která si to bude přát, a já dovolím tvým lidem mluvit v Tar Valonu. Světlo! Poskytnu jim prostor a bydlení zdarma a postarám se, aby tomu tak bylo v každém městě!“