Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Egwain by měla se Seančany do posledního dechu bojovat, ne se s nimi spojit. Když se blížila ke shromáždění Seančanů, všechny její instinkty se bouřily. Vůdkyně Seančanů se dožadovala setkání s Egwain. Světlo dej, ať to proběhne rychle.
Egwain dostávala o této Fortuoně hlášení, takže věděla, co má očekávat. Drobná seančanská císařovna stála na malém pódiu a sledovala bitevní přípravy. Měla na sobě třpytivé šaty, jejichž vlečka se za ní táhla směšně daleko a neslo ji osm da’covale, těch sloužících v děsivě neslušném oděvu. V hloučcích zde postávali nejrůznější urození a v opatrných pózách vyčkávali. Císařovnu obklopovala Smrtonosná garda, hromotluci v téměř černém brnění.
Egwain se přiblížila pod ochranou vlastních vojáků a většiny věžové sněmovny. Fortuona se nejprve snažila trvat na tom, aby ji Egwain přišla navštívit do jejího ležení. To Egwain samozřejmě odmítla. Trvalo hodiny, než dosáhly dohody. Obě dorazí sem na toto místo v Arafelu a obě nebudou sedět, ale stát, aby tak ani jedna z nich nepůsobila dojmem, že stojí nad tou druhou. Přesto Egwain podráždílo, když zjistila, že na ni žena čeká. Chtěla to setkání načasovat tak, aby obě dorazily zároveň.
Fortuona se odvrátila od probíhajících příprav na bitvu a podívala se na Egwain. Jak se zdálo, mnoho Siuaniných hlášení bylo mylných. Pravda, Fortuona s tou drobnou postavou a jemnými rysy vypadala trochu jako dítě. To byly jen podružné podobnosti. Žádné dítě nemělo tak pronikavý a vypočítavý pohled. Egwain upravila svá očekávání. Představovala si Fortuonu jako rozmazlenou mladou dívku, výsledek života ve vatičce.
„Zvažovala jsem,“ řekla Fortuona, „zda bude vhodné, abych s tebou hovořila osobně, vlastním hlasem.“
Poblíž se několik seančanských urozených – s nalakovanými nehty a částečně oholenými hlavami – zajíklo překvapením. Egwain si jich nevšímala. Stáli poblíž několika dvojic sul’dam a damane. Kdyby dovolila, aby tyto dvojice upoutaly její pozornost, mohl by ji její hněv přemoci.
„Já jsem zvažovala,“ odvětila Egwain, „zda bude vhodné, abych mluvila s někým, jako jsi ty, kdo napáchal taková strašlivá zvěrstva.“
„Rozhodla jsem se, že s tebou budu mluvit,“ pokračovala Fortuona, nevšímajíc si Egwaininy poznámky. „Myslím, že prozatím bude lepší, když na tebe nebudu hledět jako na marath’damane, ale jako na královnu mezi lidem této země.“
„Ne,“ řekla Egwain. „Budeš na mne hledět jako na to, kým jsem, ženo. Požaduji to.“
Fortuona sevřela rty. „Tak dobře,“ řekla. „Už jsem předtím s damane mluvila; jejich výcvik byl můj koníček. Hledět takto na tebe neporušuje protokol, protože císařovna smí mluvit se svými psími mazlíčky.“
„Pak s tebou tedy také budu mluvit přímo,“ odvětila Egwain, která zachovávala lhostejný výraz. „Neboť amyrlin předsedá mnoha soudům. Musi být schopná mluvit s vrahy a násilníky, aby nad nimi mohla vyřknout rozsudek. Myslím, že bys v jejich společnosti byla jako doma, i když mám za to, že by si tě hnusili.“
„Vidím, že toto bude nesnadné spojenectví.“
„Cekalas něco jiného?“ zeptala se Egwain. „Vězníte mé sestry. To, co jste jim udělali, je horší než vražda. Mučili jste je, zlomili jejich vůli. Kéž by Světlo dalo a vy jste je místo toho prostě zabili.“
„Nečekala bych, že pochopíš, co je třeba udělat,“ řekla Fortuona a zahleděla se zpátky k bitevnímu poli. „Jsi marath’damane. Je… přirozené, že se snažíš usilovat o vlastní prospěch, jak ho vidíš ty.“
„Vskutku přirozené,“ řekla Egwain tiše. „To proto trvám na tom, abys na mě hleděla jako na to, kým jsem, protože já představuji konečný důkaz, že vaše společnost a říše jsou vybudovány na lži. Tady stojím, žena, u níž trváš na tom, že by jí pro dobro všech měl být nasazen obojek. A přesto nepředvádím nic z těch divokých nebo nebezpečných sklonů, které bych podle tebe měla mít. Tak dlouho, dokud nebudu mít na krku váš obojek, každému živému muži a ženě dokazuji, že jste lháři.“
Ostatní Seančané začali mumlat. Sama Fortuona zachovala chladný výraz.
„S námi bys byla mnohem šťastnější,“ řekla Fortuona.
„Skutečně?“ zeptala se Egwain.
„Ano. Mluvíš o nenávisti k obojku, ale kdyby sis ho nasadila a viděla, jaké to je, zjistila bys, že tvůj život je klidnější. My naše damane nemučíme. Staráme se o ně a dovolujeme jim žít život plný výsad.“
„Ty to nevíš, že?“ zeptala se Egwain.
„Já jsem císařovna,“ řekla Fortuona. „Má vláda se rozprostírá přes moře a říše pod mou ochranou zahrnují vše, co lidstvo zná a myslí si. Jsou-li věci, které nevím, pak je vědí ti, kdo žijí v mé říši, protože já jsem říše.“
„Úchvatné,“ odvětila Egwain. „A uvědomuje si tvá říše, že já jsem jeden z těch vašich obojků nosila? Že mě kdysi cvičila vaše sul’dam?“
Fortuona ztuhla a pak Egwain odměnila šokovaným výrazem, přestože ho ihned zakryla.
„Byla jsem ve Falme,“ řekla Egwain. „Damane, kterou cvičila Renna. Ano, nosila jsem tvůj obojek, ženo. A nenašla jsem žádný klid. Našla jsem bolest, ponížení a hrůzu.“
„Proč jsem o tom nevěděla?“ zeptala se Fortuona hlasitě a otočila se. „Proč jsi mi to neřekl?“
Egwain se podívala na shromážděnou seančanskou šlechtu. Zdálo se, že Fortuona mluví k jednomu určitému muži, muži v honosném černém a zlatém oděvu, lemovaném krajkami. Přes jedno oko měl klípec, černý, aby se barevně hodil k šatům, a nehty na obou rukou měl nalakované tmavě…
„ Mate? “ vyprskla Egwain.
Tak napůl jí zamával a zatvářil se rozpačitě.
Světlo, pomyslela si. Do čeho se to dostal? V duchu rychle probírala nejrůznější možnosti. Mat předstíral, že je seančanský šlechtic. Oni určitě nevědí, kdo ve skutečnosti je. Mohla by za jeho záchranu něco nabídnout?
„Přistup,“ řekla Fortuona.
„Tento muž není…“ začala Egwain, ale Fortuona ji přerušila.
„Knotaii,“ řekla, „věděl jsi, že tato žena je uprchlá damane? Mám za to, že jsi ji jako dítě znával.“
„Ty víš, kdo to je?“ zeptala se Egwain.
„Samozřejmě že vím,“ řekla Fortuona. „Jmenuje se Knotai, ale kdysi se mu říkalo Matrim Cauthon. Nemysli si, že ti poslouží, marath’damane, přestože jste spolu vyrůstali. Nyní je princ krkavců, kteréžto postavení získal tím, že se mnou uzavřel sňatek. Slouží Seančanu, Křišťálovému trůnu a císařovně.“
„Kéž žije věčně,“ poznamenal Mat. „Nazdar, Egwain. Rád slyším, žes utekla těm Šařanům. Jak se má Bílá věž? Pořád je… bílá, asi?“
Egwain pohlédla z Mata na seančanskou císařovnu a pak zase zpátky na něj. Nakonec, protože nebyla schopná ničeho jiného, se hlasitě rozesmála. „Ty ses provdala za Matrima Cauthona?“
„Předpověděla to znamení,“ řekla Fortuona.
„Nechala ses přitáhnout příliš blízko k ta’veren,“ řekla Egwain, „takže tě k němu vzor připoutal!“
„Hloupé pověry,“ řekla Fortuona.
Egwain pohlédla na Mata.
„To, že jsem ta’veren, mi nikdy moc nepomohlo,“ prohlásil Mat kysele. „Asi můžu být vděčný, že mě vzor neodtáhl za boty k Šajol Ghúlu. Alespoň něco.“