Na konci sveta

Zapomněl na nutnou opatrnost, vytáhl meč a chtěl se vrhnout na mýtinu, ale dívka s nepostřehnutelnou rychlosti skočila znovu na býka, mihla se mezi jeho sehnutými smrtonosnými rohy a už ji bylo vidět sedět na jeho zádech. Zvíře se v nepříčetné zuřivosti rozběhlo po louce, kopyty vyhazovalo zem a vydávalo hrozivý ryk. Mladistvá přemožitelka klidně seděla na rozzuřeném býku a pevně svírala koleny jeho silné boky, chvějící se zrychleným dechem. Býk se přihnal k skupině lidí, kteří jej vítali radostnými výkřiky. Zvučné tlesknutí — dívka se zvrátila, seskočila na zem a octla se za zvířetem. Vzrušeně oddechujíc připojila se k divákům.

Býk se v rozběhu přihnal na okraj louky, obrátil se a vrhl se proti zástupu. Kupředu vystoupilo najednou pět lidí, tři hoši a dvě dívky; dřívější hra se opakovala v rychlejším tempu. Býk se chrče a dupaje vrhal na mladé lidi vábící jej křikem a tleskáním do dlaní a ti se přes něj přehupovali, vyskakovali mu na hřbet a chvílemi se mu tiskli k boku, obratně uhýbajíce strašným rohům. Jedné z dívek se podařilo dokonce usednout býkovi rovnou na krku za jeho vypouklým hřivnatým čelem. Zvířeti lezly oči z důlku, tlama se pokryla pěnou.

Se skloněnou hlavou s nozdrami skoro u země se zvíře snažilo odvážnou jezdkyni svrhnout. Dívka se nakláněla dozadu, chytajíc se chomáče hřívy nad čelem a opírajíc se nohama o otvory jeho uší. Udržela se tak několik okamžiků a pak seskočila na zem.

Hoši a dívky se postavili za sebou do řady v malé vzdálenosti od sebe a jeden po druhém přeskakovali přes zvíře letící proti nim. Hra trvala dosti dlouho — býk se vždy řítil se strašným řevem, přinášeje smrt, ale pružná lidská těla se odvážně míhala přes něj.

Býkův řev se změnil v chrčící sténání, kůže zčernala potem, z tlamy odletovala s trhavým dechem pěna. Ještě chvíli — býk se zastavil a sehnul hlavu, těkaje očima. Křik diváků se rozléhal vzduchem. Na znamení, které dal člověk se zlatou obroučkou, nechali hrající přemožené zvíře na pokoji. Lidé, kteří na zemi stáli a seděli, se společně hnuli, a než se Pandion vzpamatoval, zmizeli všichni v křoví.

Na opuštěné louce zůstal umdlený býk a jen jeho chrčivý dech a podupaná tráva svědčily o bitvě, která se tu odehrála.

Rozechvěný Pandion teprve nyní pochopil, jaké měl štěstí. Podařilo se mu spatřit starobylou hru s býkem, která před staletími byla na Krétě, v Mykenách a v jiných starých řeckých městech všeobecně rozšířena.

Pružný, rychlý člověk vítězil v nekrvavém utkání nad býkem — posvátným zvířetem starověku, vtělením vojenské moci, těžké a hrozivé síly. Bleskové rychlosti zvířete se postavila ještě větší rychlost. Přesnost pohybů zachraňovala člověku život. Pandion se od mala snažil pěstovat sílu a obratnost a nyní si dovedl představit, jaké úsilí bylo nutno vyvinout, aby byl člověk připraven k účasti v nebezpečné hře.

Pandion si netroufal následovat účastníky hry a vrátil se na cestu. Rozhodl se, že bude lépe hledat pohostinství u lidí tehdy, až budou doma.

Několik stadií šla cesta přímo a pak se najednou ostře stočila na jih, k moři. Stromy, které ji vroubily, zmizely a ustoupily zaprášenému křoví. Pandionův stín se už viditelně protáhl, když došel k zatáčce. V křoví něco zaharašilo. Jinoch se zastavil a naslouchal. Nějaký pták, jejž bylo proti slunci těžko rozeznat, s hlukem vzlétl a zmizel mezi keři. Uklidněný Pandion šel dál, nevšímaje si už ptačích zvuků. V dálce se ozvalo něžné vábivé volání divokého holuba. Odpověděli na ně ještě dva ptáci, a znovu se rozhostilo ticho. V okamžiku, když Pandion vkročil do zatáčky, zaznělo holubí vrkání docela blízko. Pandion se zastavil, aby si ptáka prohlédl. Náhle uslyšel za sebou pleskání křídeclass="underline" nad ním vzlétli dva siváci. Pandion se obrátil a spatřil tři muže s tlustými klacky v rukou.

Neznámí se vrhli na Pandiona s ohlušujícím křikem. Pandion okamžitě tasil meč, ale dostal ránu do hlavy. Zatmělo se mu v očích, zavrávoral pod tíhou těl, obořivších se na něho — a tu ho zezadu napadli ještě čtyři, lidé, kteří náhle vystoupili z křoví. Vědomí Pandionovo se ztrácelo v mlhách: chápal, že propadl záhubě, ale přes to se zoufale hranil. Silná rána do ruky mu vyrazila meč. Padl na kolena, přehodil přes sebe člověka, který mu skočil na záda, pěstí srazil druhého, třetí, kterého kopl, odletěl se zasténáním.

Lidé, kteří Pandiona přepadli, zřejmě neměli v úmyslu ho zabít. Odhodili hole a dodávajíce si odvahu bojovnými výkřiky, vrhli se na Pandiona znovu. Pod tíhou pěti těl padl na cestě tváří do prachu, který nu zacpal ústa i nos a zalepil mu oči. Pandion se vzepřel na zemi o ruce i nohy a snažil se nepřátele se sebe setřást. Vrhali se mu pod nohy, tiskli mu krk. Klubko těl se znovu svalilo na zem, kolem vířil prach, rudý v slunečním světle. Útočníci si uvědomili neobyčejnou sílu a otužilost Pandionovu a už nekřičeli — na pusté ztichlé cestě bylo slyšet jen hluk zápasu, sténání a chraptivé vzdechy zápasících.

Prach pokryl těla, z oděvu byly špinavé rozedrané cáry, ale zápas trval dále.

Několikrát se Pandion zvedl, setřásl se sebe protivníky, ale ti ho znovu zdolávali, chytajíce ho za nohy. Pojednou se vzduchem rozlehl vítězný křik: útočníkům přibyla posila — noví čtyři muži se připojili k boji. Pandionovy ruce a nohy spoutaly pevné řemeny. Polomrtev únavou a zoufalstvím zavřel Pandion oči. Jeho přemožitelé živě mezi sebou rokovali neznámým jazykem a ležíce ve stínu vedle něho odpočívali po těžkém zápase.