Vzpomínka na světlo

Vrčící Perrin se vrhl do boje a oba se pustili do zvláštního tance. Jeden zaútočil na druhého, který zmizel, aby se objevil nedaleko a vzápětí také zaútočil. Kroužili kolem sebe, přesunul je jeden, pak druhý, a každý se snažil získat výhodu. Perrinovi se málem podařilo rozdrtit Zabíječe úderem kladiva a pak sám jen těsně neskončil s probodnutým břichem.

Gaul byl skutečně velice užitečný – pro Perrina by bylo strašlivě těžké, kdyby se sám snažil bojovat proti Zabíječi i rudým závojům najednou. Gaul naneštěstí nemohl dělat o moc víc, než odvádět pozornost jeho nepřátel, a i to pro něj bylo nesmírně namáhavé.

Když ho málem dostal sloup ohně jednoho z rudých závojů, Perrin se rozhodl. Přesunul se ke Gaulovi – a oštěp mu málem probodl rameno. Perrin proměnil oštěp na látku a ta se na jeho kůži ohnula.

Gaul sebou trhl a pak otevřel pusu. Perrin mu nedal příležitost promluvit. Popadl přítele za paži a pak je oba přesunul pryč. Zmizeli právě ve chvíli, kdy kolem nich vzplanuly plameny.

Znovu se objevili před vchodem do Jámy smrti. Perrinovi doutnal plášť. Gaul krvácel z rány na stehně. Co se to stalo?

Jste tam? vyslal Perrin naléhavě.

Odpověděly mu tucty a tucty vlků. Jsme tady, Mladý býku.

Povedeš nás, Mladý býku? Poslední lov!

Dávej si pozor na Měsíční lovkyni, Mladý býku. Plíží se za tebou jako lev ve vysoké trávě.

Potřebuju vás, vyslal Perrin vlkům. Je tady Zabíječ. Budete s ním a s muži, které má s sebou, kvůli mně bojovat?

Je Poslední lov, odpověděl jeden z nich a mnoho dalších souhlasilo, že mu pomohou. Objevili se na svazích Šajol Ghúlu. Perrin cítil jejich ostražitost; toto místo se jim nelíbilo. Nebylo to místo, kam vlci chodili, ani v bdělém světě ani ve snu.

Zabíječ si pro něj přišel. Buď si uvědomil, že Perrin bude toto místo střežit, nebo měl v úmyslu dokončit svůj útok na Randa. Tak či onak, Perrin ho zahlédl, jak stojí nahoře na hřebeni a hledí dolů do údolí – tmavá postava s lukem a v černém plášti, jímž cloumal bouřlivý vítr. Pod ním stále v prachu a přítmí zuřila bitva. Tisíce a tisíce lidí, kteří umírali, zabíjeli a bojovali ve skutečném světě, z něhož sem dosahovaly pouze přízraky.

Perrin sevřel kladivo. „Pojď sem a vyzkoušej mě,“ zašeptal. „Zjistíš, že tentokrát jsem jiný.“

Zabíječ zvedl luk a vystřelil. Šíp se rozdělil a náhle z něj byly čtyři, pak šestnáct a pak celé krupobití, řítící se na Perrina.

Perrin zavrčel a pak zaútočil na sloup vzduchu, který Zabíječ vytvořil, aby zastavil vítr. Sloup se rozpadl a běsnící vichr šípy zachytil a obrátil.

Zabíječ se objevil před Perrinem a ohnal se nožem i mečem. Perrin po něm skočil, zatímco nedaleko od nich se objevily rudé závoje. O ty se postarali vlci a Gaul. Perrin se tentokrát mohl soustředit na svého protivníka. S řevem se rozmáchl, srazil Zabíječovu zbraň stranou a zamířil mu na hlavu.

Zabíječ odtančil zpátky a vytvořil kamenné paže, které vyrazily ze země – až od nich odletovaly úlomky skály – aby Perrina sevřely. Perrin se soustředil a ony vybuchly a sesypaly se zpátky na zem. Zachytil ostrý pach Zabíječova překvapení.

„Ty jsi tady ve skutečném těle,“ zasyčel Zabíječ.

Perrin po něm skočil a uprostřed skoku se přesunul, aby se k muži dostal rychleji. Zabíječ mu postavil do cesty štít, který se mu objevil na paži. Mah’alleinir se od něj odrazil a zanechal v něm velkou promáčklinu.

Zabíječ zmizel a objevil se o pět kroků dál vzadu, na okraji stezky vedoucí vzhůru k jeskyni. „Jsem moc rád, žes mě přišel lovit, vlčí štěně. Měl jsem zakázáno tě hledat, ale teď jsi tady. Otce jsem stáhl z kůže; teď je na řadě štěně.“

Perrin se na něj vrhl v rozmazaném skoku, podobnému těm, které používal při přeskakování z vrcholku na vrcholek. Narazil do něj a oba je shodil z římsy před ústím Jámy smrti, až se v kotrmelcích zřítili několik kroků dolů.

Perrin měl kladivo zavěšené na opasku – nevzpomínal si, že by ho tam dal – ale tohoto muže nechtěl udeřit kladivem. Chtěl Zabíječe cítit, až mu vrazí pěst do obličeje. Zatímco padali, úder dopadl, ale Zabíječ měl náhle tvář tvrdou jako kámen.

V tu chvíli už nešlo o boj těla proti tělu, ale stal se z toho souboj vůlí. Zatímco společně padali, Perrin si představil, že Zabíječova kůže změkla, poddala se jeho ráně a křehké kosti praskají. Zabíječ si na oplátku svou kůži představil jako kámen.

Výsledkem bylo, že Zabíječova tvář ztvrdla jako kámen, ale Perrinovi se stejně podařilo ji naštípnout. Dopadli na zem a odvalili se od sebe. Když Zabíječ vstal, jeho pravá tvář vypadala jako tvář sochy, kterou někdo udeřil kladivem, a po kůži se mu táhly tenké praskliny.