Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Perrin zatlačil na mysl těchto mužů a narazil na cosi obrovského. Jeho vůle se odrazila, jako když se větvičkou snažíte rozbít železnou bránu. Perrin klopýtl vzad.
Podíval se na Gaula a zavrtěl hlavou. „Nemůžu pro ně nic udělat.“
„Já to udělám,“ řekl Gaul. „Jsou to bratři.“
Perrin zdráhavé přikývl a Gaul oběma mužům podřízl krk. Bylo to tak lepší. Přesto ten pohled Perrina rval zevnitř. Nenáviděl to, co s lidmi dělá boj, co udělal s ním. Dřívější Perrin by nikdy nedokázal jen tak stát a dívat se na něco takového. Světlo… kdyby to neudělal Gaul, udělal by to sám. Věděl to.
„Někdy jsi vážně jako dítě,“ řekla Lanfear, která jej s rukama stále založenýma pod prsy pozorovala. Vzdychla a pak ho vzala za paži. Zalila ho vlna ledového léčení. Rána na jeho tváři se zavřela.
Perrin se zhluboka nadechl a pak kývl ke Gaulovi.
„Nejsem tvoje děvče pro všechno, vlčí štěně,“ řekla.
„Chceš mě přesvědčit, že nejsi nepřítel?“ zeptal se. „Tohle je dobrý způsob, jak začít.“
Vzdychla a netrpělivě mávla na Gaula, ať přijde. Kulhavě to udělal a ona ho vyléčila.
Jeskyní za nimi otřáslo vzdálené hřmění. Podívala se na ni a přivřela oči. „Nemůžu tady zůstat,“ řekla. Pak zmizela.
„Nevím, co si o ní mám myslet,“ řekl Gaul a mnul si paži v místě, kde měl spálené šaty, ale kůže se zahojila. „Věřím, že si s námi hraje, Perrine Aybaro. Nevím, jakou hru.“
Perrin souhlasně zabručel.
„Tenhle Zabíječ… on se vrátí.“
„Snažím se vymyslet, co s tim udělat,“ řekl Perrin a sáhl si k pasu, kam si řemínky připoutal k opasku snový bodec. Vytáhl ho. „Hlídej tady,“ řekl Gaulovi a pak vstoupil do jeskyně.
Perrin prošel kolem těch kamenů, co se podobaly zubům. Bylo těžké ubránit se pocitu, že leze do tlamy temnému psovi. Světlo na konci sestupu bylo oslepující, ale Perrin si kolem sebe vytvořil zastíněnou bublinu; sklo, které je jen průsvitné. Rozeznával Randa a někoho dalšího, jak spolu šermují na okraji hluboké jámy.
Ne. Nebyla to jáma. Perrin na to zůstal civět s otevřenou pusou. Vypadalo to, jako by tady končil celý svět a jeskyně se otevírala do obrovské nicoty. Nekonečný prostor, jako temnota Cest, jenže tato jako by ho do sebe vtahovala. Jeho a všechno ostatní. Už přivykl bouři, která běsnila venku, takže si nevšiml větru v tunelu. Když tomu nyní věnoval pozornost, cítil, jak proudí jeskyní do té díry.
Hleděl do ní a věděl, že nikdy předtím skutečně nechápal, co je to temnota. Toto byla temnota. Toto byla nicota. Naprostý konec všeho. Jiné temnoty vás děsily kvůli tomu, co se v nich mohlo ukrývat. Tato temnota byla jiná; kdyby vás pohltila, úplně byste přestali existovat.
Perrin klopýtavě ustoupil, přestože vítr, vanoucí tunelem, nebyl silný. Jen… neochvějný, jako říčka tekoucí do nicoty. Perrin sevřel snový bodec a pak se přinutil od Randa odvrátit. Nedaleko někdo se sklopenou hlavou klečel na podlaze, zapřený jako proti nějaké mocné síle, přicházející z temnoty. Moirain? Ano, a napravo od ní klečela Nyneiva.
Závoj mezi světy zde byl velmi tenký. Pokud mohl vidět Nyneivu a Moirain, možná by ony mohly vidět či slyšet jeho.
Přistoupil k Nyneivě. „Nyneivo? Slyšíš mě?“
Zamrkala a otočila hlavu. Ano, slyšela ho! Ale zdálo se, že ho nevidí. Zmateně se rozhlížela a tiskla se ke kamennému zubu v podlaze jako o život.
„Nyneivo!“ zakřičel Perrin.
„Perrine?“ zašeptala a rozhlédla se. „Kde jsi?“
„Chystám se něco udělat, Nyneivo,“ řekl. „Zařídím, aby na tohle místo nešlo otevřít průchod. Pokud budete chtít cestovat sem nebo odtud, budete si muset vytvořit průchod před jeskyní. Dobře?“
Přikývla a stále se po něm rozhlížela. Přestože se skutečný svět odrážel ve vlčím snu, naopak to zjevně nefungovalo. Perrin zarazil snový bodec do země, spustil ho, jak mu ukázala Lanfear a vytvořil fialovou bublinu kolem samotné jeskyně. Pak si pospíšil zpátky do tunelu, prošel stěnou z fialového skla a připojil se ke Gaulovi a vlkům.
„Světlo,“ řekl Gaul. „Právě jsem se chystal jít tě hledat. Co ti trvalo tak dlouho?“
„Tak dlouho?“ zeptal se Perrin.
„Byl jsi pryč přinejmenším dvě hodiny.“
Perrin potřásl hlavou. „To si Vrt hraje s naším vnímáním času. No, alespoň když jsem umístil snový bodec, bude pro Zabíječe těžké se k Randovi dostat.“
Bylo uspokojivé použít snový bodec proti Zabíječi. Vrátit mu to, co on udělal Perrinovi. Perrin vytvořil ochrannou bublinu právě tak velkou, aby se vešla dovnitř jeskyně a kryla Randa, Vrt a ty, kdo tam byli s ním. Umístění bylo takové, že celá hranice kopule kromě části tady vpředu se nacházela uvnitř skály.
Zabíječ nebude schopný skočit doprostřed jeskyně a zaútočit; musel by vejít předem. Buď to, nebo najít způsob, jak se provrtat skálou, o čemž Perrin předpokládal, že je to ve vlčím snu možné. Nicméně by ho to zpomalilo, což přesně Rand potřebuje.
„Potřebuju, abyste tohle místo bránili,“ vyslal Perrin ke shromážděným vlkům, z nichž mnozí si stále lízali rány. „Uvnitř bojuje Stínobijec a loví tu nejnebezpečnější kořist, jakou tenhle svět kdy poznal. Nesmíme dovolit, aby se k němu Zabíječ dostal.“
Budeme toto místo střežit, Mladý býku, vyslal jeden. Ostatní se shromažďují. Přes nás nepřejde.
„Dokážete udělat tohle?“ Perrin vyslal obraz vlků rozmístěných po Hraničních státech, kteří si mezi sebou rychle předávají zprávy. V té oblasti se jich pohybovaly tisíce a tisíce.
Perrin byl na tuto zprávu pyšný. Neposlal ji v podobě slov nebo obrazů, ale jako představu smíšenou s pachy a s náznakem instinktu. Kdyby se vlci rozmístili tak, jak ukázal, mohli by mu téměř okamžitě poslat zprávu, kdyby se Zabíječ vrátil.
Dokážeme to udělat, vyslali vlci.
Perrin přikývl a pak mávl na Gaula.
„Nezůstaneme tady?“ zeptal se Gaul.
„Děje se toho příliš mnoho,“ řekl Perrin. „Tady běží čas příliš pomalu. Nechci, aby nás válka minula.“
Kromě toho tady pořád byla otázka toho, co dělá Graendal.
KAPITOLA 26
Úvahy
„Nelíbí se mi bojovat po boku těchhle Seančanů,“ řekl Gawyn tiše, když došel k Egwain.
Ani jí se to nelíbilo a věděla, že to z ní dokáže vycítit. Co mohla řici? Nemohla Seančany odehnat. Stín si přivedl Sařany, aby bojovali pod jeho praporem. Egwain bude muset proto použít to, co má. Cokoli, co má.
Když přecházela polem k místu setkání asi míli východně od brodu v Arafelu, svědil ji krk. Bryne už u brodu sešikoval většinu jejích jednotek. Aes Sedai bylo vidět na vrcholcích pahorků jižně od brodu a pod nimi na svazích byly rozmístěny početné oddíly lučištníků a pikenýrů. Vojáci byli čilejší. Během těch dní, kdy Egwainino vojsko ustupovalo, se vojáci částečně dočkali úlevy od tlaku, který válka představuje, přestože se nepřítel pokoušel zatáhnout je do boje.
Egwaininy šance závisely na tom, že se Seančané zapojí do boje a utkají se se šarskými usměrňovači. Egwain se svíral žaludek. Kdysi se doslechla, že v Caemlynu bezohlední lidé hodí do jámy vyhladovělé psy a sázejí se, který z nich přežije následující boj. Tohle jí připadalo stejné. Seančanské damane nebyly svobodné ženy; nemohly se pro boj rozhodnout. Podle toho, co viděla z šarských mužů, kteří umějí usměrňovat, nebyli sami o moc víc než zvířata.