Vzpomínka na světlo

Pomohl mu k tomu pach. Hořící srst. Doprovázelo ho bolestivé vytí.

Perrin se přesunul zpátky na horní konec stezky. Mezi mrtvolami rudých závojů leželi spálení a umírající vlci. Dva z mužů byli stále na nohou, stáli zády k sobě a nesmyslně si sundali závoje. Zuby měli vybroušené do špičky a při usměrňování se usmívali téměř šíleným úsměvem. Jednoho vlka po druhém pálili na uhel. Gaul byl nucen se ukrýt za balvanem a z šatů se mu kouřilo. Byla z něj cítit bolest.

Vypadalo to, že dva usmívající se usměrňovače nezajímá, že na zemi kolem nich jejich společníci krvácejí k smrti. Perrin se k nim vydal. Jeden zvedl ruku a vypustil proud ohně. Perrin ho proměnil v kouř a pak prošel přímo skrz a kouř se rozdělil, zavířil kolem něj a pak odplul.

Druhý Aiel také usměrnil a pokusil se rozervat Perrinovi zem pod nohama. Perrin věděl, že se země neroztrhne a tkanivům odolá. Takže se tak stalo. Perrin tkaniva neviděl, ale věděl, že se zem – náhle mnohem pevnější – odmítla hnout, jak jí nařídil.

První Aiel se zavrčením sáhl pro oštěp, ale Perrin ho popadl za krk.

Tak strašně chtěl muži rozdrtit hrdlo. Opět Zabíječe ztratil a kvůli těmto dvěma zemřeli vlci. Ovládl se. Zabíječ… Zabíječ si za to, co provedl, zasloužil něco horšího než smrt. O těchto mužích Perrin nic nevěděl a nebyl si jistý, jestli zabít je tady znamená zabít je navždy, bez dalšího znovuzrození.

Zdálo se mu, že každý, včetně stvoření jako tato, by měl dostat druhou šanci. Rudý závoj, kterého držel, se zmítal a snažil se Perrina ovinout tkanivy vzduchu.

„Jsi slabomyslný,“ řekl Perrin tiše. Pak pohlédl na toho druhého. „Ty taky.“

Oba zamrkali a pak se na něj podívali mdlýma očima. Jeden začal slintat. Perrin zavrtěl hlavou. Zabíječ je vůbec nic nenaučil. Dokonce i Gaulovi stačilo jenom… jak dlouho to bylo? Každopádně dokonce i Gaul věděl, že se nemá nechat takhle chytit, někým, kdo dokáže změnit samotné duševní schopnosti jiného člověka.

Perrin na ně musel dál myslet jako na slabomyslné, aby přeměnu udržel. Klekl si a začal mezi vlky hledat zraněné, kterým by mohl pomoci. Představil si obvazy na ranách těch, kteří byli zranění. Na tomto místě se uzdraví rychle. Zdálo se, že to vlci umějí. Přišli o osm svých druhů, s nimiž se Perrin rozloučil zavytím. Ostatní se k němu připojili, ale v jejich hlasech nebyla žádná lítost. Bojovali. Proto sem přišli.

Poté se postaral o padlé rudé závoje. Všichni byli mrtví. Gaul k němu přikulhal a držel si spálenou paži. Zranění bylo vážné, ale neohrožovalo jej bezprostředně na životě.

„Musíme tě odtud dostat,“ řekl mu Perrin, „a zařídit ti nějaké léčení. Nejsem si jistý, kolik je hodin, ale myslím, že bychom měli jít na Merrilor a počkat, až se objeví průchod ven.“

Gaul se na něj zazubil. „Dva z nich jsem zabil sám, Perrine Aybaro. Jeden uměl usměrňovat. Myslel jsem, že jsem získal velkou čest, a pak sem proklouzneš ty a dva zajmeš.“ Zavrtěl hlavou. „Kdyby to Bain viděla, odkutálela by se smíchy až do Trojí země.“

Perrin se obrátil ke svým dvěma zajatcům. Zabít je tady mu připadalo bezcitné a kruté, ale pustit je znamenalo znovu s nimi bojovat – a možná ztratit víc vlků, víc přátel.

„Nemyslím, že tihle dodržují ji’e’toh,“ řekl Gaul. „A stejně, vzal by sis jako gai šaina muže, který dokáže usměrňovat?“ Viditelně se otřásl.

„Prostě je zabij a skoncuj s tím,“ řekla Lanfear.

Perrin si ji změřil pohledem. Když promluvila, nenadskočil – nějak už si na to, jak se objevuje a mizí, zvykl. Nicméně ho to otravovalo.

„Když je zabiju, tady, zabije je to napořád?“

„Ne,“ řekla. „U lidí to tak nefunguje.“

Věřil jí? Uvědomil si, že v tuto chvíli z nějakého důvodu ano. Proč by lhala? Ale i přesto, zabít neozbrojené muže… tady pro něj byli stěží víc než malé děti.

Ne, pomyslel si, když si vzpomněl na mrtvé vlky, ne malé děti. Mnohem nebezpečnější.

„Tyhle dva obrátili,“ řekla se založenýma rukama a kývla ke dvěma usměrňovačům. „Mnozí se v těchto dnech k takovému životu rodí, ale tihle dva mají nabroušené zuby. Zajali je a obrátili.“

Gaul něco zamumlal. Znělo to jako nadávka, ale také uctivě. Bylo to ve starém jazyce a Perrin nepoznal, co to znamená. Nicméně poté Gaul zvedl oštěp. Byla z něj cítit lítost. „Plivli jste mu do oka, a tak vás využil, mí bratři. Strašné…“

Obrácení pomyslel si Perrin. Jako ti muži v Černé věži. Zamračil se, přešel k mužům a uchopil hlavu jednoho z nich. Mohl by silou vůle toho muže přivést zpátky ke Světlu? Pokud bylo možné ho přinutit stát se zlým, dalo se to vrátit?