Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Lan provedl Třešňový okvětní plátek, líbající jezírko, což nebylo z koňského hřbetu snadné, protože to nebyla figura určená pro sedlo. Jeho meč se zasekl trollokovi do krku, stěží coul hluboko do kůže. To stačilo, aby se rozprskla páchnoucí krev. Netvor s býčí tváří upustil tyč se smyčkou na konci, sevřel si krk a vydal bublavý zvuk na pomezí mezi zavřísknutím a zasténáním.
Lan stočil Mandarba zpátky, neboť se na něj z boku vrhl další trollok. Lan mu v otočce usekl paži. Trollok pod náporem úderu klopýtl a Ander ho zezadu proklál mečem.
Ander dojel s koněm vedle Mandarba; i přes rámus boje Lan slyšel, jak jeho přítel lapá po dechu. Jak dlouho už tady v přední linii bojují? Lanovi připadalo, že má paže jako z olova.
Během Krvavého sněhu to takové nebylo.
„Lane!“ zakřičel Ander. „Pořád přicházejí další!“
Lan přikývl a pak se opět rozjel, když se dvojice trolloků prodrala mezi mrtvolami, aby zaútočila. Tihle dva měli také tyče se smyčkou. U trolloků to nebylo neobvyklé; uvědomovali si, že pěšáci pro ně představují mnohem menší nebezpečí než jezdci. Nicméně i tak Lana napadlo, jestli se ho nesnaží polapit.
On a Ander nechali trolloky se přiblížit a zaútočit, zatímco na ně z boku najeli dva příslušníci vrchní stráže, aby odvedli jejich pozornost. Trolloci se vrhli na Lana a ten se naklonil dopředu, máchl mečem a obě jejich zbraně přesekl vedví.
Netvory to nezastavilo a hrubými prsty se natáhli, aby se ho pokusili strhnout ze sedla. Když Lan vrazil jednomu z nich meč do krku, cítil jejich hnilobný dech. Jak pomalu se jeho svaly pohybovaly! Ander by raději měl být na místě.
Anderův kůň se náhlým tryskem přihnal k nim a bokem, chráněným zbrojí, narazil do druhého trolloka a srazil ho stranou. Trollok zakopl a dva vojáci na koních ho rozsekali sekerami s dlouhými topory.
Oba muži byli zakrvácení, stejně jako Ander. Jako Lan sám. Jen mlhavě si vzpomínal, jak přišel k té ráně na stehně. Začínal být tak unavený. Nebyl ve stavu, kdy by byl schopen boje.
„Stáhneme se,“ oznámil neochotně. „Ať se teď dopředu přesune někdo jiný.“ Lan a jeho muži vedli čelní útok těžké jízdy, která na trolloky tlačila v trojúhelníkové formaci, aby se prořízla skrz a odtlačila je na strany, kde je mohl rozdrtit boční útok.
Ostatní přikývli a Lan cítil, jak se jim ulevilo, když se svými přibližně padesáti vojáky vrchní stráže ustoupil. Stáhli se dozadu a na jejich místo na špici se přesunul oddíl Šajnarců. Lan si očistil meč a pak ho zasunul do pochvy. Nad jejich hlavami se blýskalo a hřmělo. Ano, ty mraky dnes vypadaly níž. Jako ruka, která pomalu tlačí na umírající lidi.
Nedaleko od nich prolétly blesky, jeden za druhým. Lan Mandarba prudce obrátil. Dnes se hodně blýskalo, ale tyto byly příliš rychle za sebou. Ucítil ve vzduchu kouř.
„Hrůzopáni?“ zeptal se Ander.
Lan přikývl a očima pátral po útočnících. Viděl pouze řady bojujících mužů a rojící se masu trolloků, která se ve vlnách hnala vpřed. Musí si najít vyvýšené místo.
Lan ukázal na jeden z pahorků a patami pobídl Mandarba směrem k němu. Příslušníci zadní stráže sledovali, jak projíždí kolem, zvedali ruce a křičeli: „Dai Šan!“ Zbroje měli zacákané krví. Zálohy se během dne přesouvaly dopředu a pak zase zpátky.
Mandarb se vlekl do kopce. Lan ho poplácal, pak sesedl a plahočil se vedle hřebce. Nahoře se zastavil, aby si prohlédl bitvu. Hraničářské armády tvořily v moři trolloků špičaté stříbrné a barevné zářezy.
Tak mnoho. Hrůzopáni opět vyšli na svou plošinu, valící se po bojišti a taženou tucty trolloků. Potřebovali mít vyvýšenou pozici, aby viděli, kam směřovat útoky. Lan se zaťatými zuby sledoval, jak do Kandořanů udeřila řada blesků, vyhazovala muže do vzduchu a udělala v jejich řadách trhlinu.
Lanovi vlastní usměrňovači jim útok opláceli a vrhali blesky a oheň na postupující trolloky, aby jim zabránili vevalit se do mezery v hraničářské obraně. To zabere jen na omezenou dobu. Lan měl mnohem méně Aes Sedai a aša’manů, než měl Stín hrůzopánů.
„Světlo,“ ozval se princ Kaisel, který dojel k němu. „Dai Šane, pokud v našich řadách nadělají dostatečné množství děr…“
„Už se blíží zálohy. Támhle,“ ukázal Ander. Stále seděl na koni a Lan musel popojít dopředu, aby kolem něj viděl na to, co ukazuje. K liniím, kam dopadaly blesky, mířila skupina šajnarských jezdců.
„Tam taky,“ řekl Kaisel a ukázal na východ. Oddíl Arafellanů směřoval tamtéž. Obě jednotky se do sebe zapletly, když se obě ve stejnou chvíli hrnuly uzavřít trhlinu.
Z oblohy začaly na plošinu, kde stáli hrůzopáni, pršet blesky. Dobře. Narišma s Merise dostali za úkol vyhlížet hrůzopány a pokusit se je zabít. Snad to odvede nepřítelovu pozornost. Lan se soustředil na něco jiného.
Proč poslali dva záložní oddíly, aby ucpaly stejný průlom? Každý z nich byl dost početný, aby na tu práci stačil sám; když jich bylo tolik, jeden druhému se pletly. Chyba?
Vyšplhal Mandarbovi do sedla, i když se mu nechtělo nutit koně tak brzy zase k práci. Tu chybu si prověří.
Ve vlčím snu se Perrin s Gaulem zastavili na hřebeni nad údolím, na jehož konci se tyčila hora. Nad horou se ve strašlivém víru, který se nedotýkal vrcholku, otáčela černá mračna.
Údolí pustošily vichry a Perrin byl nucen vytvořit kolem sebe a Gaula kapsu tišiny, odrážející poletující trosky. Pod sebou zachytávali rychlé útržky obrovské bitvy. Ve vlčím snu se na okamžik objevovali Aielové, trolloci a lidé ve zbroji, jako by se vynořovali z vířícího kouře a prachu, mávali zbraněmi a uprostřed úderů se zase rozpadali. Byly jich tisíce.
Tady ve snu bylo mnoho vlků, všude kolem. Čekali na… na něco. Něco, co Perrinovi nedokázali vysvětlit. Měli pro Randa jméno, Stínobijec. Možná sem přišli, aby byli svědky toho, co udělá.
„Perrine?“ zeptal se Gaul.
„Konečně,“ řekl Perrin tiše. „Vstoupil do Jámy smrti.“
Někdy během tohoto boje bude Rand Perrina potřebovat. Naneštěstí tady Perrin nemohl prostě jen tak stát; bylo třeba odvést nějakou práci. S Gaulem a s pomocí vlků našli Graendal poblíž Cairhienu. Mluvila ve snech k některým lidem. Snad šlo o temné druhy u jednotlivých armád?
Předtím nakukovala do Bašereho snů, pomyslel si Perrin. Nebo to alespoň tvrdila Lanfear. Ani na okamžik jí nedůvěřoval.
V každém případě Graendal dnes našel a měl v úmyslu na ni zaútočit, když náhle zmizela. Věděl, jak ve vlčím snu někoho vystopovat poté, co se přesunul, a sledoval ji sem, do Thakan’daru.
Její pach náhle uprostřed údolí pod nimi zmizel. Pomocí cestování se vrátila do skutečného světa. Perrin si nebyl jistý, kolik času ve vlčím snu uplynulo; on a Gaul stále měli jídlo, ale měl pocit, jako by to byly už celé dny. Lanfear říkala, že čím blíž Randovi Perrin bude, tím víc se čas pokřiví. Pravděpodobně by si přinejmenším toto tvrzení mohl prověřit.
Je tady’, Mladý býku! Ta slova, náhlá a naléhavá, přišla od vlka jménem Jitro tady v údolí. Zabíječ chodí mezi námi! Pospěš si!
Perrin zavrčel, bez jediného slova popadl Gaula za rameno a přesunul je. Objevili se na kamenité stezce vedoucí k zející díře ve skále nad nimi, cestě do samotné Jámy smrti.
Poblíž ležel vlk s šípem v boku, páchnoucí smrtí. Nedaleko vyli další. Strašlivý vítr ho bičoval; Perrin sklonil hlavu a s Gaulem po boku se tam vrhl. Vevnitř, Mladý býku, vyslal jeden z vlků. Uvnitř chřtánu temnoty.