Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Na pláních západně od řeky Stín zformoval šarskou a trollockou armádu. Obě začaly postupovat přes pláň k Aes Sedai a vojákům pod Bryneovým velením.
Nedaleko odtud si Egwain prohlížela ležení. Světlo, byla to taková úleva, vědět, že amyrlin přežila. Siuan to předvídala, ale přesto… Světlo. Bylo milé vidět Egwaininu tvář.
Pokud to tedy byla její tvář. Bylo to poprvé, co se amyrlin po své těžké zkoušce vrátila do ležení, ale několikrát se nenápadně na utajeném místě sešla s přísedícími. Siuan ještě neměla příležitost si s Egwain v klidu promluvit.
„Egwain al’Vere,“ zavolala Siuan na amyrlin. „Pověz mi, kde jsme se poprvé setkaly!“
Ostatní se na Siuan podívali a zamračili se nad tou troufalostí. Zdálo se však, že Egwain to chápe. „Ve Fal Daře,“ řekla. „Když jsme odtamtud cestovali po řece, spoutala jsi mě vzduchem. Bylo to součástí lekce v síle, na kterou jsem nikdy nezapomněla.“
Siuan si podruhé vydechla úlevou, tentokrát ještě víc. Při této lekci na palubě lodi nebyl nikdo jiný než Egwain a Nyneiva. Siuan o tom však naneštěstí řekla Šeriam, správkyni novicek a černé adžah. Nu, přesto věřila, že toto je skutečně Egwain. Napodobit ženinu tvář bylo snadné, ale vypáčit z ní její vzpomínky bylo něco zcela jiného.
Siuan se ujistila, že se ženě podívá do očí. Kolovaly řeči o tom, co se stalo v Černé věži. Mluvila o tom Myrelle, o událostech, o které se s ní podělili její noví strážci. O čemsi temném.
Říkali, že se to dá poznat. Kdyby se to stalo Egwain, Siuan by si všimla její změny, že ano?
Pokud to nepoznáme, pomyslela si Siuan, tak už jsme odsouzeni k záhubě. Bude muset amyrlin věřit, tak jako mnohokrát předtím.
„Shromážděte Aes Sedai,“ přikázala Egwain. „Generále Bryne, máš své rozkazy. Budeme se držet u této řeky, dokud nebudou ztráty tak neúnosné, že…“ Odmlčela se. „Jak dlouho jsou tady tihle?“
Siuan zvedla pohled k obloze na zvědy na rakenech, kteří jí prolétali nad hlavou. „Celé ráno. Dostalas od něj dopis.“
„Zatracenej chlap,“ prohlásila Egwain. Zpráva Draka Znovuzrozeného, kterou přinesla Min Farshaw, byla stručná.
Seančané bojují proti Stínu.
Poslal k nim Min, z důvodů, které ta žena úplně nevysvětlila. Bryne jí okamžitě přidělil úkoly: pracovala jako písař pro správce zásobování.
„Věříš slovu Draka Znovuzrozeného, pokud jde o Seančany, matko?“ zeptala se Saerin.
„Nevím,“ odpověděla Egwain. „Tak jako tak vytvořte bitevní linie, ale hlídejte i ty věci nahoře pro případ, že zaútočí.“
Když Rand vstoupil do jeskyně, něco ve vzduchu se změnilo. Temný až teď vycítil jeho příchod a překvapilo ho to. Dýka odvedla svou práci.
Rand šel v čele, Nyneiva nalevo, Moirain napravo od něj. Jeskyně vedla dolů a to, co předtím vyšplhali vzhůru, teď opět ztratili. Cestu znal, pamatoval si ji z cizích vzpomínek a z jiného věku.
Bylo to, jako by je jeskyně pohltila a nutila je jít dolů směrem k ohňům. Zdálo se, že jak jdou dál, strop jeskyně, pokrytý tesákům podobnými stalaktity, se snižuje. Každým krokem o kousek níž. Nehýbal se a jeskyně se postupně nezužovala. Prostě se měnil, v jednu chvíli vysoký, vzápětí nízký.
Jeskyně byla jako čelist, pomalu zesilující sevření na své kořisti. Rand zavadil hlavou o konec stalaktitu a Nyneiva se s pohledem upřeným vzhůru přikrčila a tiše zaklela.
„Ne,“ prohlásil Rand a zastavil se. „Nedoplazím se k tobě po kolenou, Šej’tane.“
Jeskyně zaduněla. Její temné kouty jako by se tlačily dovnitř a na Randa. Stál nehybně. Bylo to, jako by byl zaseknuté kolečko v soukolí a zbytek stroje se snažil dál otáčet ručičkami hodin. Stál pevně.
Skála se zachvěla a pak se stáhla. Rand vykročil vpřed a vydechl, když se tlak zmenšil. To, s čím začal, nyní už nešlo zastavit. Zpomalení bylo namáhavé pro něj i pro Temného; jeho protivník byl v této nevyhnutelnosti polapen stejně jako on. Temný neexistoval v rámci vzoru, ale vzor na něj přesto působil.
Za Randem, na místě, kde předtím stál, byla malá loužička krve.
Budu to muset provést rychle, pomyslel si. Nemůžu vykrvácet, dokud tahle bitva neskončí.
Zem se opět otřásla.
„Tak je to správně,“ zašeptal Rand. „Jdu si pro tebe. Nejsem ovce, kterou vedou na porážku, Šej’tane. Dnes jsem lovec.“
Otřesy země působily téměř jako smích. Strašlivý smích. Rand si nevšímal ustaraného pohledu, který po něm vrhla Moirain, kráčející vedle něj.
Sestupovali dolů. Najednou měl nezvyklý pocit. Jedna z žen měla potíže. Byla to Elain? Aviendha? Nedokázal to poznat. Pokřivenost tohoto místa ovlivňovala i pouto. Pohyboval se jiným časem než ony a ztratil představu toho, kde jsou. Pouze cítil, že jedna z nich má bolesti.
Rand zavrčel a zrychlil krok. Jestli jim Temný ublížil… Nemělo by se tady rozjasňovat? Museli se spoléhat na záři Callandoru, kterým natahoval saidín. „Kde jsou ohně?“ zeptal se Rand a jeho hlas se odrazil od stěn. „Roztavený kámen na dolním konci stezky?“
„Ohně byly pohlceny, Luisi Therine,“ promluvil hlas ze stínů před nimi.
Rand se zastavil a pak vykročil vpřed s napřaženým Callandorem, který osvětlil postavu, klečící na jednom koleni na okraji světla, hlavu skloněnou, před sebou meč opřený hrotem o zem.
Za touto postavou bylo… nic. Temnota.
„Rande,“ řekla Moirain a položila mu ruku na paži. „Temný se vzpíná svým poutům. Té temnoty se nedotýkej.“
Postava vstala a obrátila se a světlo Callandoru se odrazilo od Moridinovy nyní známé tváře. Na zemi vedle něj ležela skořápka. Jinak to Rand nedokázal popsat. Bylo to jako kokon, který po sobě zanechávají některé druhy hmyzu, když rostou, jenomže tato měla lidskou podobu. Podobu člověka bez očí. Jeden z myrddraalů?
Moridin sledoval Randův pohled a pohlédl na kokon. „Nádoba, kterou už můj pán nepotřebuje.“ V jeho bělmu se vznášela saa, poskakovala, třásla se, pohybovala se s šílenou živostí. „Já jsem dal vzniknout tomu, co je za mnou.“
„Za tebou nic není.“
Moridin ho pozdravil mečem, který zvedl před sebe. „Přesně.“ Oči měl téměř úplně černé.
Rand mávl na Moirain a Nyneivu, ať se drží pár kroků zpátky, zatímco sám vykročil. „Žádáš souboj? Tady? Teď? Elane, ty víš, že to, co dělám, je nevyhnutelné. Zpomalovat mě není k ničemu.“
„Není k ničemu, Luisi Therine?“ Moridin se zasmál. „Pokud tě byť i jen trochu oslabím, nebude úkol mého pána o to jednodušší? Ne, myslím, že se ti skutečně postavím do cesty. A když vyhraju, co pak? Tvoje vítězství není jisté. Nikdy nebylo.“
Znovu zvítězím, Luisi Therine…
„Mohl bys ustoupit,“ řekl Rand a zvedl Callandor, jehož záře se odrážela od Moridinova meče z černé oceli. „Pokud mé vítězství není jisté, pak ani tvůj pád. Nech mě projít. Pro jednou se rozhodni tak, jak víš, že bys měl.“
Moridin se zasmál. „Teď? Teď mé prosíš, abych se vrátil ke Světlu? Bylo mi slíbeno zapomnění. Konečně, nic, zničení celé mé bytosti. Konec. Nenechám si to od tebe ukrást, Luisi Therine! Při mém hrobě, nenechám!“
Moridin se vrhl vpřed a rozmáchl se.