Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
To byla novinka. V minulosti ho nikdy neuspokojovalo, když viděl své nepřátele umírat. Ano, potěšilo ho, když plán zabral. A po pravdě řečeno, bojujete proto, abyste ty ostatní viděli mrtvé, zatímco vaši muži žijí – ale neměl z toho radost. Čím déle jste bojovali, tím víc jste se na své nepřátele dívali jako na sebe. Prapory se měnily, ale řady a šiky se tak moc nelišily. Chtěli vyhrát, ale obvykle je víc zajímalo dobré jídlo, pokrývka, pod níž se mohou vyspat, a boty, co nemají díry.
Toto bylo jiné. Ituralde chtěl ty netvory vidět mrtvé. Toužil po tom. Nebýt jich, nikdy by nemusel prožít noční můru u Maradonu. Bez nich by se mu při zvuku válečných rohů nemusela třást ruka. Zničili ho.
A on na oplátku zničí je.
Trolloci se s velkou námahou protlačili změtí klád. Mnozí z nich vzpláli a myrddraalové je museli šlehat biči, aby je udrželi v pohybu. Zdálo se, že řada trolloků se chtěla nažrat masa padlých. Jeho smrdutý pach v nich roznítil hlad. Spečená těla. Pro ně to bylo jako vůně čerstvého chleba.
Mizelcům se podařilo přimět je jít dál, ale trolloci brzy dorazili k další z Ituraldeho obran. Vymyslet, co udělat, nebylo snadné. Do pevné skály jste nemohli zarazit kůly nebo vyhloubit příkopy, pokud jste nechtěli své usměrňovače naprosto vyčerpat. Mohl navršit hromady kamení nebo hlíny, ale trolloci byli velcí a vály, které by lidi zpomalily, proti nim nebyly tak účinné. Kromě toho přesunout tolik hlíny a kamení by znamenalo přesunout dělníky ze stavby skutečných opevnění v údolí. Brzy se naučil, že když vedete obrannou válku, chcete, aby byla opevnění postupně stále silnější. Takovým způsobem jste se udrželi déle, protože jste nepříteli zabránili nabrat rychlost.
Nakonec bylo řešení prosté. Ostružiní.
Vzpomínal si, jak v Arad Domanu vídal obrovská houští, uschlá a mrtvá. Ituraldeho otec byl sedlák a vždy si na ty trnité keře stěžoval. Nuže, pokud mělo lidstvo něčeho dostatek, byly to suché rostliny. A pak pracovní síly. Na Drakovo volání se slétly tisíce lidí a mnozí z těchto Dračích spřísahanců měli jen málo zkušeností z boje.
Až přijde čas, přesto je do boje vyšle. Prozatím je však poslal řezat ohromné ostružiní. Keře umístili napříč průsmykem, svázané k sobě, tvořící téměř sedm kroků silnou a tři kroky vysokou masu. Trnité žoky se umísťovaly poměrně snadno – byly mnohem lehčí než kamení či hlína – ale když byly takto nahromaděné, trolloci s nimi nepohnou jen tím, že prostě zatlačí. První řady se na ně vrhly a pokusily se o to, ale odměnou jim byly pět coulů dlouhé tmy, které se do nich zahryzly. Tvorové vzadu dál tlačili, až se ti vpředu rozzuřeně otočili a pustili se do nich.
To znamenalo, že převážná část trolloků uvízla v průsmyku a byla mu vydána na milost.
Pro zplozence Stínu moc milosti neměl.
Ituralde dal znamení a aša’man, který byl s ním – Awlsten, jeden z těch, kteří pod ním sloužili u Maradonu – vystřelil k obloze jasný záblesk červeného světla. Na hřebenech nad průsmykem se objevili další Aielové a začali na uvězněné zplozence Stínu shazovat balvany a další hořící klády. Následovaly šípy a kamení – všechno, co mohli na ty dole vystřelit, hodit nebo svrhnout.
Většina těchto útoků Ituraldeho mužů se odehrávala hlouběji v průsmyku, uprostřed masy trolloků. To způsobilo, že se polovina stáhla a uhýbala, zatímco druhá se drala dopředu, aby unikla – a své spojence před sebou tlačila do ostružiní.
Někteří z trolloků nesli štíty a snažili se jimi před smrtícím krupobitím bránit. Kdykoli se společně zformovali k obraně a začali nad sebou vytvářet stěnu ze štítů, udeřili Ituraldeho usměrňovači a roztrhali je.
Nemohl na tu práci vyhradit příliš mnoho usměrňovačů – většina jich byla v údolí, kde otevírali průchody pro přesuny zásob a dávali pozor na nepřátelské usměrňovače. Už za sebou měli druhý střet s hrůzopány. Aviendha a Kadsuane Sedai měly tyto věci pevně v rukou.
Část trolloků střílela na obránce nahoře šípy, ale jejich ztráty stále narůstaly, zatímco se zplozenci Stinu vpředu snažili prosekat tmím. Šlo jim to pomalu.
Ituralde, jemuž byla zima zvenčí i zevnitř, sledoval, jak myrddraalové biči přiměli trolloky k divokému úprku. Ty, kteří vpředu pracovali na ostružiní, to postrčilo vpřed a oni se nabodli a byli podupáni.
Krev se změnila v potok, proudící zpátky k východnímu konci průsmyku, na němž trollokům začaly podkluzovat nohy. Zatlačili na prvních pět či šest řad a prolomili trnoví jejich těly.
Přesto jim trvalo téměř hodinu, než se probili skrz. Jejich vlna za sebou zanechávala tisíce mrtvých a pak narazila na druhý val z tmí, silnější a vyšší než ten první. Ituralde jich do průsmyku s rozestupy umístil sedm. Druhý byl největší a měl vytoužený účinek. Když ho trolloci v čele hordy uviděli, prudce se zastavili. Pak se obrátili a rozběhli se zpátky.
Následoval hromadný zmatek. Trolloci vzadu křičeli a hulákali a drali se vpřed. Ti vpředu vrčeli a vyli, zatímco se snažili ostružiním prosekat. Někteří zůstali omámené stát. A zatím na ně stále pršely šípy, kameny a hořící klády.
„Nádhera,“ zašeptal Alsalam.
Ituralde zjistil, že ruka už se mu nechvěje. Sklonil dalekohled. „Pojďme.“
„Bitva ještě neskončila!“ namítl král.
„Skončila,“ řekl Ituralde. „Prozatím.“
Jako potvrzení jeho slov se celá trollocká armáda za ním rozpadla – slyšel, jak se to děje – a prchala průsmykem na východ pryč od údolí.
Jeden den jsme vydrželi, pomyslel si Ituralde. Zítra se nepřátelé vrátí a budou připravení. Víc štítů a vpředu lepší zbraně na prosekání tmím.
Ale i tak poteče jejich krev. Spousta krve.
On se o to postará.
KAPITOLA 25
Rychlé útržky
Siuan si dlouze vydechla úlevou, když amyrlin – s planoucíma očima – prošla společně s Doesine, Saerin a několika dalšími přísedícími průchodem do jejich ležení.
Po nich prošel Bryne a rychle zamířil za Siuan. „Jaké je rozhodnutí?“ zeptala se.
„Prozatím zůstaneme a budeme bojovat,“ řekl Bryne. „Elaininy rozkazy, se kterými amyrlin souhlasí.“
„Mají přesilu,“ řekla Siuan.
„Ostatní z našich jsou na tom stejně,“ odpověděl s pohledem upřeným na západ.
Šařané několik posledních dnů trávili shromažďováním svých vojsk jednu či dvě míle od Egwaininy armády, která zaujala postavení zády k široké řece, tvořící hranici mezi Kandorem a Arafelem.
Stín se zatím nepustil do rozhodujícího útoku, a místo toho jen občas posílal útočné oddíly průchody, neboť čekal, až se k Šařanům připojí pomalejší trollocká armáda. Naneštěstí už tu trolloci byli. Egwainino vojsko by mohlo opět ustoupit průchody, ale Siuan si přiznala, že tím by téměř ničeho nedosáhlo. Nakonec se té armádě budou muset postavit.
Bryne si toto místo v jihovýchodním cípu Kandoru vybral, protože jim terén poskytoval výhodu, třebaže malou. Řeka, která tekla ze severu na jih podél východní hranice Kandoru, byla hluboká, ale ani ne čtvrt míle od pahorkatiny, táhnoucí se podél jižní hranice Kandoru z východu na západ, ležel brod. K tomuto brodu se armáda Stínu vydá, aby tudy vstoupila do Arafelu. Tím, že rozmístil své jednotky u brodu a na pahorcích nad ním, mohl Bryne invazní armádu napadnout ze dvou stran. Kdyby se dostal pod tlak, mohl přes brod ustoupit na arafelskou stranu a vodní překážka by pro trolloky znamenala nevýhodu. Byla to jen malá výhoda, ale v bitvě občas vše záviselo na maličkostech.