Vzpomínka na světlo

Ituralde byl Domanec. Zažil nejedno vyjednávání s Mořským národem; pokud se ukážou být v bitvě jen z poloviny tak houževnatí jako při vyjednávání, byl opravdu šťastný, že je tady má. Trvali na tom, že také půjdou sem na hřeben, aby si mohli prohlédnout údolí a průsmyk, který do něj vede.

Žena v jejich čele byla samotná paní lodí, Zaida din Parede Černé křídlo. Malá žena měla tmavou kůži a v krátkých černých vlasech šedé prameny. „Hledačky větru ti posílají zprávu, Rodele Ituralde,“ řekla. „Útok začal.“

„Útok?“

„Ten, kdo přináší vichry,“ řekla Zaida s pohledem upřeným k obloze, kde se čeřila a hřměla temná mračna. „Otec bouří. Zničí vás silou svého hněvu.“

„Vy lidi si s tím poradíte, že ano?“

„Hledačky větru se mu už postavily s mocí Větrné mísy,“ řekla Zaida. „Kdyby tomu tak nebylo, už by nás všechny rozdrtil bouřemi.“

Stále pozorovala oblohu, stejně jako mnoho jejích společníků. Byla s ním jen asi stovka příslušníků Mořského národa, hledačky větru v to nepočítaje. Většina ostatních pracovala se zásobovacími oddíly, které na všechny čtyři fronty dodávaly šípy, jídlo a další vybavení. Zdálo se, že je zvlášť zajímají parní vozy, přestože Ituralde nedokázal pochopit proč. To zařízení se nemohlo vyrovnat dobrým tažným koním. „Čelit samotnému Temnému, poryv za poryv,“ řekla Zaida. „O tomto dni budeme zpívat.“ Znovu pohlédla na Ituraldeho. „Musíme ochránit Koramoora,“ řekla přísně, jako by ho kárala.

„Já svoji práci odvedu,“ řekl Ituralde, aniž se zastavil. „Vy se postarejte o tu svoji.“

„Tuto dohodu jsme uzavřeli už dávno, Rodele Ituralde,“ zavolala za ním.

Přikývl a dál pokračoval po hřebeni. Muži na hlídce, kolem kterých procházel, mu salutovali. Tedy ti, co nebyli Aielové. Tady nahoře, kde mohli používat luky, měl hodně Aielů. Většinu svých Tairenů rozmístil dole, kde bude pro píky a jiné dřevcové zbraně nejlepší využití. Budou držet stezku k Šajol Ghúlu.

V dálce zazněl aielský roh; signál od jednoho ze zvědů. Trolloci vstoupili do průsmyku. Nastal čas.

Rychle cválal po hřebeni k údolí, následovaný dalšími veliteli a králem Alsalamem. Když dojeli na místo, kde postavil hlavní pozorovací stanoviště, výhodně položené místo, odkud viděl celé míle do průsmyku, vytáhl Ituralde dalekohled.

Pohybovaly se tam stíny. Netrvalo dlouho a dokázal rozeznat trollocké hordy ženoycí se vpřed, biči dohnané k šílenství. Na okamžik se ocitl zpátky v Maradonu, kde sledoval, jak jeho muži – dobří muži – jeden po druhém padají. Poražení na opevněních na kopci, sražení k zemi na městských ulicích. Výbuchy na hradbách.

Jeden zoufalý čin za druhým. Zabít jich tolik, kolik dokázal, jako vřeštící muž, který klackem tluče vlky, kteří ho trhají na kusy, a doufá, že s sebou alespoň jednoho vezme do poslední temnoty.

Ruka, v níž držel dalekohled, se mu roztřásla. Přinutil se vrátit zpátky do současnosti a myslet na nynější obranu. Připadalo mu, jako by celý život bojoval v prohraných bitvách. To si vyžádalo svou daň. V noci slýchá přicházející trolloky. Jak odfrkují, větří a jejich kopyta buší do dláždění. Vzpomínky na Maradon.

„Klid, starý příteli,“ řekl Alsalam, který dojel k němu. Král hovořil konejšivým hlasem. Vždy dokázal ostatní uklidnit. Ituralde si byl jistý, že to je ten důvod, proč si jej kupci z Arad Domanu vybrali. Když šlo o obchod a válku – Domanci na ně hleděli jako na dvě v podstatě stejné šelmy – mohlo být vše velmi napjaté. Avšak Alsalam… dokázal uklidnit zoufalou obchodnici, která právě na moři ztratila celou flotilu.

Ituralde přikývl. Obrana tohoto údolí. Musí se soustředit na obranu tohoto údolí. Udrží se a nenechá trolloky, aby se z průsmyku nahrnuli do Thakan’daru. Ať shoří, když to bude Drak Znovuzrozený potřebovat, udrží se měsíce. Pokud tady Ituralde prohraje, pak všechny ostatní bitvy – všechny bitvy, které lidé kdy vybojovali a ještě bojují – nebudou znamenat nic. Nastal čas, aby vytáhl z rukávu všechny triky, co zná, každou zoufalou strategii. Zde mohl jediný okamžik průtahů dát Randovi al’Thorovi čas, který potřebuje.

„Připomeňte mužům, ať se dole drží,“ řekl Ituralde, zatímco vše sledoval dalekohledem. „Připravte klády.“

Pobočníci předali rozkazy, které průchodem putovaly k oddílům, jichž se týkaly. Ta strašlivá armáda trolloků se stále sunula vpřed, svírala obrovské meče, zakřivené tyčové zbraně nebo háky na strhávání jezdců. Lomozili průsmykem a mračna nad nimi křižovaly blesky.

Nejdřív klády, pomyslel si Ituralde.

Když trolloci dorazili doprostřed průsmyku, Aielové na obou stranách rozvázali hromady olejem potřených kmenů – v lesích teď stálo tolik uschlých stromů, že pro Ituraldeho nebyl problém nechat je sem průchody dovézt – a zapálili je.

Stovky hořících klád se po úbočích průsmyku řítily na trolloky. Naolejované klády zapalovaly maso. Bestie ječely, vyly a vřískaly, podle toho, jaké hrdlo měly. Ituralde zvedl dalekohled a se silným pocitem zadostiučinění je pozoroval.