Vzpomínka na světlo

Birgitte se odtáhla, jako by dostala facku.

„Ve velitelském stanu je Bašere,“ řekla Elain. „Já jsem jedna z mála usměrňovaček, kterou tahle armáda má a která má ještě nějakou sílu, a raději se nechám trhat koňmi, než abych celý boj proseděla v závětří. Na tomhle bojišti mám klidně cenu tisíce vojáků.“

„Děti…“

„Trvala bych na boji, dokonce i kdyby Min neměla to vidění. Myslíš, že děti těchhle vojáků nic neriskujou? Mnohé z nich stojí na hradbách tohohle města! Když prohrajeme, povraždí je. Ne, já se nebudu schovávat před nebezpečím, a ne, nebudu sedět vzadu a čekat. Pokud se domníváš, že je tvou povinností strážce mě zastavit, tak zatraceně přeruším to pouto tady a teď a pošlu tě k někomu jinému! Nestrávím Poslední bitvu lenošením na lehátku a popíjením kozího mlíka!“

Birgitte umlkla a Elain skrz pouto cítila její šok. „Světlo,“ řekla žena nakonec. „Nebudu ti bránit. Ale souhlasíš alespoň s tím, že se budeš držet vzadu, než skončí úvodní krupobití šípů? Budeš k většímu užitku, když pomůžeš tam, kde budou naše řady oslabené.“

Dovolila Birgitte a jejím gardistům, ať ji odvedou zpátky k úbočí nedaleko Aludřiných draků. Talmanes, Aludra a jejich družstva čekali úzkostněji a dychtivěji než zbytek vojáků. Také byli unavení, ale během bojů v lese a ústupu nebyli příliš k užitku. Dnes měli příležitost zazářit.

Bašereho plán bitvy byl nejsložitější, jakého se kdy Elain účastnila. Převážná část vojska zaujala postavení téměř míli severně od města, za ruinami Předbrání před městskými hradbami. Jejich linie se táhly na východ od Alguenji přes úbočí kopce, které se svažovalo přes cestu vedoucí k Jangajské bráně na rovině a celou cestu až k troskám kapituly ohňostrůjců.

Řady pěšáků – většinou Andořanů a Cairhieňanů, ale byli mezi nimi také Ghealdaňané a bělokabátníci – se v čele Elainina vojska ohýbaly jako půlměsíc. Na kopec za pěšáky vytáhli šest družstev draků.

Trolloci se k městu dostanou jen tak, že tuto armádu porazí. Estean velel na křídle jezdcům Bandy, zatímco mayenerská okřídlená garda kryla druhé. Zbytek jezdců měli v záloze.

Elain trpělivě vyčkávala a sledovala, jak se trollocké vojsko připravuje. Nejvíc se obávala toho, že tady budou prostě jen sedět a čekat, až z jihu dorazí zbývající trolloci, a pak na Elain zaútočí najednou. To se naštěstí nestalo – očividně dostali rozkaz zmocnit se města a měli v úmyslu to udělat.

Hlášení Bašereho zvědů naznačovala, že druhá armáda je o něco víc než den pochodu od nich, a pokud bude pochodovat ostře, mohla by dorazit později zítřejšího dne. Do té doby měla Elain čas, aby tuto severní část porazila.

No tak, pobízela je Elain v duchu. Vyrazte.

Trolloci se konečně začali valit vpřed. Bašere s Elain se spoléhali na to, že trolloci uplatní obvyklou taktiku: obrovské množství a čirá síla. A vskutku, dnes trolloci vyrazili v obrovském počtu vpřed. Cílem bude obránce zaplavit a rozprášit jejich řady.

Její vojáci stáli pevně, neboť věděli, co přijde. Draci začali dunět a každý zněl jako nespočet kladiv, dopadajících v přesně stejný okamžik. Elain od nich nyní stála dobrých sto kroků, a přesto měla chuť si zakrýt uši. Draci stříleli a oblohu nad nimi začaly plnit valící se mračna bílého kouře.

Prvních pár střel dopadlo příliš blízko, ale Aludra a její muži je využili, aby upravili dostřel. Poté už vejce dopadala mezi trolloky, rvala jejich řady a vyhazovala je do vzduchu. Tisíce kusů těl dopadaly na rudě zacákanou zem. Bylo to poprvé, co se Elain těch zbraní bála.

Světlo, Birgitte měla celou dobu pravdu, pomyslela si Elain a představovala si, jaké by to bylo útočit na opevněné postavení vybavené draky. Za obvyklých okolností se ve válce mohl člověk spolehnout alespoň na jedno: že jeho schopnosti budou čelit těm protivníkovým. Meč proti meči. Trolloci byli už tak špatní. Jaké by to bylo, kdyby se lidé museli postavit takovéto síle?

Ujistíme se, že k tomu nedojde, řekla si. Rand měl pravdu, když jim vnutil ten mír.

Drakonýři byli dobře vycvičení a rychlost, jakou nabíjeli, působivá. Než trolloci narazili do předních řad, každý drak vystřelil třikrát. Elain nesledovala vzájemnou střelbu z luků – příliš se soustředila na draky – ale viděla, že někteří z jejích řad byli zasaženi černě opeřenými šípy a leží na zemi a krvácejí.

Trolloci narazili do předních řad kušiníků a pikenýrů, kteří už ustupovali, aby udělali místo halapartníkům. Proti trollokům nikdo nepoužíval meče a palcáty, přinejmenším ne pěšáci, dalo-li se tomu vyhnout.

„Pojďme,“ řekla Elain a pobídla Měsíční stín vpřed.

Birgitte ji následovala; Elain cítila ženinu zdráhavou odevzdanost. Sjely dolů z kopce mezi záložními jednotkami a zapojily se do bitvy.