Vzpomínka na světlo

Nedaleko cairhienských hradeb projížděla Elain na Měsíčním stínu podél předních linií; vojsko se sešikovalo podle Bašereho bojových plánů, ale Elain si dělala starosti.

Zvládli to. Rychlý pochod po cestě proti proudu řeky, aby se ke Cairhienu dostali před trollockou armádou. Elain jejich vojsko rozmístila na severní straně Cairhienu, aby tak čelilo trollocké armádě, přicházející z tohoto směru. Také po proudu řeky nechala část draků a oddíl lučištníků, aby trollokům zabránili v pokusu překročit tam řeku; až bude dál nemožné nepříteli v přechodu bránit, rychle ustoupí zpátky na sever.

Porazit armádu, kterou mají před sebou; pak se postavit té za sebou. To byla jejich jediná šance. Ženy z rodinky byly uštvané; Elain po nich žádala mnoho průchodů, aby mohla přesouvat své muže. Jejich únava znamenala, že v tomto boji nebude mít Elain nikoho, kdo by dokázal usměrňovat. Ženy budou už tak přetížené otvíráním malých průchodů do Mayene, aby tam mohli převážet zraněné k léčení.

Elainino vojsko bylo o něco větší než to zplozenců Stínu, ale její muži byli vyčerpaní. Všechny svírala úzkost z blížící se bitvy a některým z vojáků se podlamovala kolena a jejich píky se nakláněly dopředu. Ti, kteří stáli pevně, měli zarudlé oči. Pořád ještě měli Aludřiny draky. To bude muset stačit.

Včera v noci Elain nespala. Nějakou dobu strávila tím, že vymýšlela povzbudivá slova a snažila se přijít na něco, co by dnes mohla říci a mělo to nějaký význam. Co jste říkali, když se vše blížilo ke konci?

Zastavila Měsíční stín před řadou andorských vojáků. Pomocí tkaniv budou její slova předána celému vojsku. Elain překvapilo, když viděla, že někteří z Aielů se přesouvají blíž, aby si ji poslechli. Nenapadlo by ji, že je budou zajímat slova mokřiňanské královny.

Otevřela ústa, aby promluvila, a slunce zhaslo.

Elain ztuhla a ohromeně pohlédla vzhůru. Mračna nad nimi se roztrhala – to se v její přítomnosti stávalo často, byl to jeden ze způsobů, jak se projevovalo její pouto s Randem – a tak čekala, že se tato bitva odehraje pod čistou oblohou a ve světle.

Nahoře stále zářilo slunce, ale bylo zakryté. Valilo se před ním něco těžkého a tmavého.

V celém jejím vojsku muži hleděli vzhůru a zvedali prsty, zatímco je pohlcovala temnota. Světlo! Bylo těžké se netřást.

Odevšad se ozýval křik. Nářek, obavy, výkřiky zoufalství. Elain sebrala veškerou svou sebedůvěru a pobídla koně vpřed.

„Toto je místo,“ promluvila a pomocí jediné síly si zesílila hlas, aby se rozléhal po celé ploše, „kde vám slibuji, že vyhrajeme. Tady vám říkám, že přijdou další dny a země se uzdraví. Toto je chvíle, kdy vám slibuji, že se světlo vrátí, že naděje přežije, že budeme žít dál.“

Odmlčela se. Za armádou lemovali vrcholek cairhienských městských hradeb lidé: děti, ženy a staří, ozbrojení kuchyňskými noži a hrnci, které budou házet dolů, pokud trolloci armádu rozdrtí a vrhnou se na město. Měli stěží čas se s nimi spojit; město střežily zbytky vojáků. Nyní se jejich postavy v dálce choulily, zatímco oblohu požírala temnota.

Hradby poskytovaly falešné bezpečí; když měl nepřítel hrůzopány, hradby mnoho neznamenaly. Elain musí trollockou armádu rychle porazit, ne se schovávat a umožnit jim vyčkat na posily z většího vojska na jihu.

„Mám vás uklidnit,“ zakřičela Elain na muže. „Ale nemohu! Já vám neřeknu„ že země přežije, že Světlo zvítězí. To by z nás sňalo odpovědnost.

Toto je naše povinnost! Dnes prolijeme svou krev. Přišli jsme sem bojovat. Když to neuděláme, pak země zemře! Světlo podlehne Stínu. Dnes není den prázdných slibů. Naše krev! Naše krev je ohněm v našem nitru. Dnes nás naše krev musí pohánět, abychom porazili Stín.“