Vzpomínka na světlo

V tomto vsadila na svého prince a doufala, že opět dokáže předvést svou nečekanou genialitu v bitvě, která na Furyka Karedeho udělala takový dojem.

To je odvážné, řekla Selucia. Ale co když selže?

My neselžeme, odvětila Fortuona, protože toto je Poslední bitva.

Vzor jí přivedl Knotaie do cesty a postrčil ji do jeho náruče. Drak Znovuzrozený viděl a vyslovil pravdu – přes všechen zdánlivý řád byla její vláda jako těžký kámen, postavený na špičce. Byla roztažená a vládla zemím nenavyklým kázni. Musela podstupovat velká rizika, aby do chaosu přivedla řád.

Doufala, že to Selucia uvidí také tak a nebude ji veřejně odsuzovat. Fortuona si opravdu bude muset najít nový hlas nebo jmenovat pravdomluvčím někoho jiného. To, že obě tyto role zastává stejná osoba, vyvolávalo u dvora kritiku. Bylo to…

Knotai náhle přicválal zpátky a držel si klobouk. „Tuon!“

Proč je pro něj tak těžké chápat jména? Zakmitala Selucia tázavě prsty. Fortuona v těch pohybech téměř viděla povzdech.

„Knotaii?“ zeptala se Fortuona. „Smíš přistoupit.“

„To je zatraceně dobře,“ prohlásil Knotai, Jelikož už jsem tady. Tuon, musíme vyrazit hned. Zvědové se právě vrátili. Egwainino vojsko má potíže.“

Yulan dojel těsně za Knotaie, pak sesedl a poklonil se až k zemi.

„Vstaň,“ řekla Fortuona. „Je to pravda?“

„Vojsko marath’damane utrpělo velkou porážku,“ řekl Yulan. „Vracející se Nebeské pěsti to podrobně popisují. Amyrlinina vojska jsou rozmetaná, vládne v nich zmatek a rychle ustupují.“

Kousek od ní stál Galgan, mluvil s poslem a nepochybně přijímal podobné hlášení. Generál na ni pohlédl.

„Měli bychom tam vyrazit a podpořit Egwainin ústup,“ řekl Knotai. „Nevím, co je nositel hole, ale podle toho, jak se všichni chovají, myslím, že to znamená, že velím armádě.“

„Ne,“ opravila ho Fortuona. „Jsi třetí v pořadí. Za mnou. Za Galganem.“

„Pak můžeš rozkázat, ať hned vyrazíme,“ řekl Knotai. „Musíme jít! Egwain zadupávají do země.“

„Kolik marath’damane tam je?“ zeptala se Fortuona.

„Tu armádu jsme sledovali,“ řekl Yulan. „Jsou jich stovky. Celá zbývající Bílá věž. Jsou vyčerpané a útočí na ně nějaké nové síly, které nepoznáváme.“

„Tuon…“ ozval se varovně Mat.

Velká změna. Takže toto byl význam Drakova znamení. Fortuona by tam mohla vtrhnout a všechny ty damane by byly její. Stovky a stovky. S takovou armádou by mohla rozdrtit odpůrce své vlády v Seančanů.

Toto ale byla Poslední bitva. Svět závisel na jejích rozhodnutích. Bylo skutečně lepší podpořit tyto marath’damane v jejich zoufalém boji zde, nebo by měla využít možnost vrátit se do Seančanů, tam si zajistit vládu a pak trolloky a Stín porazit silou mocné říše?

„Dalas slovo,“ řekl Knotai tiše.

„Podepsala jsem smlouvu,“ odvětila. „Každá smlouva může být porušena, zvláště císařovnou.“

„Některý císařovny by toho možná byly schopný,“ řekl Knotai. „Ale ty ne. Je to tak? Světlo, Tuon. Dalas mu svoje slovo.“

Pořádek v jedné ruce – něco známého, něco, co dokázala změřit – chaos v druhé. Chaos v podobě jednookého muže, který si pamatuje tvář Artuše Jestřábí křídlo.

Neřekla právě Selucii, že si na něj vsadí?

„Císařovna nemůže být omezována slovy na papíře,“ řekla Fortuona. „Nicméně… v tomto případě důvod, proč jsem smlouvu podepsala, stále trvá a je skutečný. Ochráníme tento svět v jeho nejtemnějších dnech a zničíme Stín až k samotným kořenům. Generále Galgane, přesunete naše vojska, aby ochránila marath’damane, neboť budeme požadovat jejich pomoc v boji proti Stínu.“

Knotai se uvolnil. „Dobře. Yulane, Galgane, pojďme to naplánovat! A pošlete pro tu ženu, Tylee. Vypadá to, že je tady kolem jedinej zatracenej generál, který má na krku hlavu. A…“

Dál mluvil, odjel a vydával rozkazy, které měl ve skutečnosti nechat vydávat Galgana. Galgan si ji s nečitelným výrazem ve tváři prohlížel z koňského hřbetu. Považoval to za vážnou chybu, ale ona… ona má na své straně znamení.