Vzpomínka na světlo

Rand se usmál veselé jiskřičce v Tornových očích. Stáli na okraji samotného času, a Tom Merrilin se přesto dokázal usmát.

Nad nimi kroužily kolem vrcholku Šajol Ghúlu temné mraky. Temnota útočila na slunce, až zcela zakryté téměř zmizelo v naprostém zapomnění.

Randova vojska se zastavila a v hrůze zírala na oblohu, a dokonce i trolloci se zarazili, vrčeli a hulákali. Když se však slunce pomalu vymanilo ze svého zajetí, bitva v údolí pod ním znovu vypukla. Ohlašovalo jeho záměry, avšak dýka ho před očima Temného zakryje. Dá-li Světlo, budou se vůdci Stínu soustředit na bitvu a předpokládat, že Rand počká na její výsledek, než udeří.

„Teď?“ zeptala se Nyneiva s pohledem upřeným vzhůru na úzkou kamenitou stezku k jeskyni.

Rand přikývl a vedl je vpřed. Zatímco čtveřice šplhala stezkou vzhůru, bičoval je vítr, který se zvedl. Rand si záměrně vybral oděv, který měl. Jeho červený kabát, s vyšitými planými růžemi s dlouhými tmy na rukávech a zlatými volavkami na límci, byl stejný jako ten, který Moirain zařídila, aby dostal ve Fal Daře. Bílá košile se šněrováním vpředu byla vyrobená v Dvouříčí. Callandor na zádech, Lamanův meč na boku. Už to bylo dlouho, co se ho rozhodl si vzít, ale zdálo se mu to vhodné.

Vítr jím cloumal a hrozil ho z té výšky shodit. Přesto se Rand dál prodíral vpřed, šplhal do prudkého svahu a zatínal zuby bolestí v boku. Zdálo se, že čas tu hraje menší roli, a když Rand došel na rovinku před jeskyní, měl pocit, jako by kráčel celé dny. Obrátil se, jednu ruku položil na skálu v otevřeném chřtánu a zahleděl se přes údolí.

Jeho armáda v něm vypadala tak křehce, tak bezvýznamně. Bude schopná ho udržet dostatečně dlouho?

„Rande…“ řekla Nyneiva a vzala ho za ruku. „Možná by sis měl odpočinout.“

Pohlédl dolů a sledoval její pohled ke svému boku. Jeho zranění, to staré zranění, se znovu otevřelo. Cítil, že má v botě krev. Stékala mu z boku po noze, a když pohnul chodidlem, zanechal za sebou krvavý otisk.

Krev na kamenech…

Nyneiva zvedla ruku k ústům.

„Musí se to stát, Nyneivo,“ řekl Rand. „Nemůžeš to zastavit. Proroctví neříká nic o tom, že bych to měl přežít. Vždycky mi to připadalo zvláštní, tobě ne? Proč by mluvilo o krvi, ale ne o tom, co přijde pak?“ Zavrtěl hlavou a pak tasil Callandor. „Moirain, Nyneivo, propůjčíte mi svou sílu a propojíte se se mnou v kruhu?“

„Chceš, aby ho jedna z nás vedla,“ řekla Moirain váhavě, „abys to mohl bezpečně použít?“

„Nemám v plánu držet se v bezpečí,“ odpověděl Rand. „Kruh, prosím.“

Obě ženy si vyměnily pohled. Dokud bude kruh vést on, někdo jiný by mohl zaútočit a získat nad ním kontrolu. Ani jedné z nich se ten požadavek očividně nelíbil. Nebyl si jistý, jestli by ho mělo těšit, že spolu ty dvě začaly vycházet – možná by si místo toho měl začít dělat starosti, že se proti němu spolčí.

To vypadalo jako myšlenka z dob, kdy všechno bývalo prostší. Jednodušší časy. Křivě se usmál, ale věděl, že ten úsměv nedosáhl až k jeho očím. Moirain s Nyneivou mu poskytly sílu a on ji přijal. Tom Moirain políbil a pak se jejich trojice otočila, aby si prohlédla otvor před sebou. Vedl zpátky dolů k základům hory a ohnivé jámě, která byla místem, jež bylo na tomto světě nejblíž příbytku Temného.

Stíny navrátivšího se slunce zakalily ústí jeskyně kolem něj. Cloumal jím vítr a nohu mu hřála vlastní krev. Z téhle jámy nevyjdu živý, pomyslel si.

Už mu na tom nezáleželo. Jeho cílem nebylo přežít. Už nějaký čas ne.

Chtěl to udělat správně. Musel to udělat správně. Byl správný čas? Naplánoval si to dostatečně dobře?

NASTAL ČAS. UJMI SE SVÉHO ÚKOLU.

Hlas promluvil s nevyhnutelností zemětřesení a slova pronikla celým jeho tělem. Bylo to víc než jen zvuk ve vzduchu, mnohem víc, slova jako by byla pronesena z jedné duše do druhé. Moirain zalapala po dechu a vytřeštila oči.

Randa to nepřekvapilo. Už dřív ten hlas slyšel a uvědomil si, že ho očekával. Přinejmenším v to doufal.

„Děkuji,“ zašeptal Rand a pak vešel do říše Temného, zanechávaje za sebou krvavé stopy.