Vzpomínka na světlo

Aviendha tomu nevěnovala víc než rychlý pohled. Zavrtala do půdy prvotním tkanivem země a vyrvala kus skály velikosti koně a vymrštila ho do vzduchu. Paprsek, který na ni o vteřinu později letěl, narazil do tohoto kusu skály.

Třímat oštěp odřivousu bylo nebezpečné. Někdy řezal, ale když zasáhl určitý předmět – například osobu – způsobil, že se cíl zableskl a zmizel. Odřivous v jediném záblesku vypálil Aviendžin kus kamene z bytí. Snášející se zářicí zrnka prachu také brzy zmizela. Za ní muži a ženy z jejiho kruhu probíhali průchodem a vrhali se do úkrytů.

Aviendha měla sotva čas si všimnout, že se ve skále nedaleko od ní objevily praskliny. Praskliny, které jako by hleděly do temnoty. Když proud světla před Aviendžinýma očima vybledl, vypustila žhavý sloup ohně. Tentokrát zasáhla maso a spálila štíhlou ženu s měděnou pletí, oblečenou v červených šatech. Dvě další ženy poblíž se s klením draly pryč. Aviendha na ně zaměřila další útok.

Jedna z nich – ta silnější – vytvořila tkanivo tak obratně a rychle, že ho Aviendha stěží zahlédla. Tkanivo se vztyčilo před jejím sloupem ohně a výsledkem byl výbuch žhavé páry. Aviendžin oheň byl uhašen a ona lapala po dechu, dočasně zbavená zraku.

Bojové instinkty převzaly kontrolu. Zahalená oblakem páry klesla na kolena, pak se odvalila stranou a při tom popadla hrst kamení a odhodila je od sebe, aby odpoutala pozornost.

Zabralo to. Zatímco se mrkáním snažila vyhnat slzy z očí, doběla rozžhavený paprsek udeřil směrem k hluku, který nadělalo kamení. Ty temné praskliny se rozšířily.

Aviendha pomocí tkaniva vzduchu odfoukla páru, zatímco stále mrkala uslzenýma očima. Už viděla dost dobře na to, aby rozeznala dva černé tvary, krčící se nedaleko na skále. Jeden se obrátil k ní, vyjekl – když spatřil útočná tkaniva, která Aviendha spřádala – a pak zmizel.

Nebyl zde žádný průchod. Prostě to vypadalo, jako by se ta osoba svinula sama do sebe, a Aviendha necítila žádné usměrňování. Cítila něco jiné, jakési slabé… něco. Chvění vzduchu, které nebylo zcela hmotné.

„Ne!“ řekla druhá žena. Aviendha ji uslzenýma očima viděla jen rozmazaně. „Nedělej…“

Aviendžin zrak se rozjasnil dost na to, aby rozeznala ženiny rysy – protáhlá tvář a tmavé vlasy – když ji Aviendžino tkanivo zasáhlo. Ženiny údy se utrhly od těla. Kouřící ruka se otáčela ve vzduchu a zanechávala po sobě vír černého kouře, než dopadla nedaleko od ní.

Aviendha se rozkašlala a uvolnila kruh. „Léčení!“ řekla, zatímco se namáhavě zvedala na nohy.

Jako první se k ní dostala Bera Harkin a tkanivo léčení zastavilo Aviendžin třas. Těžce oddechovala, zatímco se její zarudlá kůže – a ožehlé oči – hojily. Kývnutím Beře, kterou už nyní viděla jasně, poděkovala.

Před ní Sarene – Aes Sedai s tváří ve tvaru kapky a spoustou tmavých copánků – se svým strážcem Vitalienem po boku přistoupila k mrtvolám, které po sobě Aviendha zanechala. Potřásla hlavou. „Duhara a Falion. Teď jako hrůzopáni.“

„Mezi hrůzopány a černými adžah je nějaký rozdíl?“ zeptala se Amys.

„Samozřejmě,“ odvětila Sarene klidným hlasem.

Ostatní poblíž stále drželi jedinou sílu, neboť očekávali další útok. Aviendha si nemyslela, že nějaký přijde. Slyšela to překvapené vyjeknutí, cítila zděšení při tom, když poslední žena – nejsilnější z trojice – prchala pryč. Možná nečekala, že se jí někdo tak silně a rychle postaví na odpor.

Sarene kopla do paže, která patřívala Falion. „Lepší by bylo zajmout je živé a vyslechnout. Jsem si jistá, že bychom se dozvěděli, kdo byla ta třetí žena. Poznali jste ji někdo?“

Ostatní ze skupiny zavrtěli hlavou. „Nebyla to žádná ze seznamu černých adžah, které utekly,“ řekla Sarene a zavěsila se do svého strážce. „Měla výrazný obličej – baňatý a naprosto nehezký. Jsem si jistá, že bych si ji pamatovala.“

„Byla mocná,“ řekla Aviendha. „Velice mocná.“ Aviendha by ji odhadla jako jednu ze Zaprodanců. Ale určitě to nebyla Moghedien, ani neodpovídala Graendalině popisu.

„Rozdělíme se do tří kruhů,“ řekla Aviendha. „Jeden z nich povede Bera, další si vezmeme Amys a já. Ano, teď můžeme dělat větší než třináctičlenné kruhy, ale připadá mi to jako plýtvání. Na zabíjení tolik síly nepotřebuju. Jedna z našich skupin zaútočí na trolloky dole. Zbývající dvě se vyhnou usměrňování, schovají se poblíž a budou hlídat. Takovým způsobem můžeme tu nepřátelskou usměrňovačku přesvědčit, že pořád tvoříme jeden velký kruh, a až sem dorazí a zaútočí, zbývající dva kruhy ji můžou napadnout z boku.“

Amys se usmála. Rozpoznala v tom základní taktiku, kterou používaly Děvy při nájezdech. Zdálo se, že teď, když už rozčilení z Randovy domýšlivosti vybledlo, už ji poslouchání Aviendžiných rozkazů tak nepobuřuje. Ve skutečnosti, pokud vůbec něco, tak ona a zbývající čtyři moudré vypadaly pyšně.