Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Manželi,“ zašeptala Leilwin„ jsi nejstatečnější a nej spolehlivější muž, jakého by si kterákoli žena mohla v posádce přát. Ale pohybuješ se stejně potichu jako medvěd, který se řekou žene za kořistí.“
Zabručel, ale připojil se k nim. Opouštěli ležení, tiše a opatrně. Asi po deseti minutách našla Egwain konečně odvahu uchopit zdroj. Obklopená jeho nádherou jim otevřela průchod a odklouzali k Bílé věži.
Aviendha proběhla s ostatními Aiely průchody. Jako záplava se valili do údolí Thakan’dar. Dvě vlny, ženoucí se dolů z protilehlých úbočí údolí.
Aviendha nenesla oštěp; to nebyl její úkol; ona sama byla oštěp.
Přidali se k ní dva muži v černých kabátech, pět moudrých, žena jménem Alivia a deset Aes Sedai, které přísahaly Randovi, se svými strážci. Nikdo z nich kromě Alivie nebyl zrovna nadšený z toho, že jim Aviendha velí. Aša’manům se nelíbilo, že se musejí odpovídat ženě, moudrým se všeobecně nelíbilo, že jim Rand poroučí, a Aes Sedai stále považovaly aielské usměrňovačky za podřadné. Nicméně všichni rozkaz poslechli.
Když měli chvilku pro sebe, Rand jí pošeptal, aby si dávala pozor na temné druhy mezi nimi. Pronést ta slova jej nenutil strach, ale realistický náhled na situaci. Stín se mohl vplížit kamkoli.
Tady v údolí byli trolloci a nějací myrddraalové, ale tento útok nečekali. Aielové využili jejich zmatku a zahájili masakr. Aviendha vedla svůj oddíl usměrňovačů ke kovárně, mohutné budově se šedou střechou. Kováři Stínu se odvrátili od své neúprosné činnosti a jen nepatrně dávali najevo překvapení.
Aviendha na jednoho spředla oheň a utrhla mu hlavu. Tělo se proměnilo v kámen a pak se začalo drolit.
To bylo jako znamení pro ostatní a kováři Stínu po celém údolí začali vybuchovat. Říkalo se o nich, že když je k tomu člověk vyprovokuje, jsou z nich strašliví válečníci, jejichž kůže odráží meče. Mohly to být jen povídačky, neboť jen málo Aielů vůbec kdy tančilo s oštěpy s kovářem Stínu.
Aviendha nijak zvlášť netoužila zjišťovat, zda je to pravda. Nechala svůj oddíl vyřídit první skupinu kovářů a snažila se příliš nemyslet na smrt a zkázu, kterou tyhle věci během svých nepřirozených životů způsobily.
Zplozenci Stínu se snažili zorganizovat obranu a někteří myrddraalové vřískali a bičem poháněli své trolloky, aby rozbili aielský útok, ženoucí se k nim v široké vlně. Bylo by jednodušší hrstkou větviček zastavit řeku. Aielové nezpomalili a ti zplozenci Stínu, kteří se jim pokusili postavit na odpor, byli pobiti, když často padali prošpikovaní mnoha oštěpy a šípy.
Většina trolloků nevydržela a dala se před bouřlivým aielským řevem na útěk. Aviendha a její společníci dorazili ke kovárnám a nedalekým ohradám se špinavými zajatci s prázdnýma očima, kteří zde čekali na smrt.
„Rychle!“ nařídila Aviendha strážcům, kteří ji doprovázeli. Muži násilím otevřeli ohrady, zatímco Aviendha a ostatní zaútočili na poslední z kovářů Stínu. Když umírali – rozpadali se na kámen a prach – pouštěli na skalnatou zem napůl dokončené thakan’darské čepele.
Aviendha se podívala doprava a nahoru. Dlouhá klikatá stezka vedla k ústí jeskyně v úbočí hory, tyčící se nad nimi. Byla to temná díra. Vypadala jako past, která do sebe lákala světlo a pak ho už nikdy nepustila ven.
Aviendha spředla oheň a ducha a pak vypustila tkanivo do vzduchu. Vzápětí se v ústí stezky, vedoucí vzhůru na Šajol Ghúl, otevřel průchod. Prošly jím čtyři postavy. Žena v modrém, malé postavy, ale ne malé vůle. Starý muž s bílými vlasy, zahalený v plášti mnoha odstínů barev. Žena ve žlutém, s tmavými, krátce zastřiženými vlasy, ozdobená drahokamy zasazenými ve zlatě.
A vysoký muž s vlasy barvy žhavých uhlíků. Měl svůj červenozlatý plášť, ale pod ním oblečenou prostou dvouříčskou košili. To, čím se stal, a to, čím býval, spojené do jednoho. Nesl dva meče jako Šajnarec. Jeden vypadal, jako by byl ze skla; ten měl zavěšený na zádech. Druhý byl meč zabijáka stromů, krále Lamana, který mu visel u pasu. Měl ho u sebe kvůli ní. Pitomec.
Aviendha zvedla ruku na pozdrav a on jí ho oplatil. Pokud při svém úkolu selže nebo ona zemře při svém, bude to jejich jediné rozloučení. Naposledy se na něj podívala a pak se od něj odvrátila a věnovala se svým povinnostem.
Dvě z jejích Aes Sedai se propojily a vytvořily průchod, aby strážci mohli nahnat zajatce do bezpečí. Mnohé bylo třeba pobízet. Klopýtali vpřed a oči měli téměř stejně mrtvé jako kováři Stínu.
„Prověřte to i uvnitř kovárny,“ rozkázala Aviendha a ukázala na pár strážců. Vtrhli dovnitř, následovaní Aes Sedai. Budovou otřásla tkaniva jediné síly, neboť uvnitř našli další kováře Stínu, a oba aša’manové se také rychle rozběhli dovnitř.
Aviendha se rozhlížela po údolí. Bitva nabrala ošklivější podobu; na cestě vedoucí z údolí byli další zplozenci Stínu. Ti měli víc času se připravit a zformovat. Ituralde vedl své jednotky za Aiely a zajišťoval části údolí, které už obsadili.
Trpělivost, řekla si Aviendha v duchu. Jejím úkolem nebude zapojit se do probíhající bitvy, ale hlídat Randovi záda, až bude stoupat nahoru a vstoupí do Jámy smrti.
Jedna věc jí dělala starosti. Nemohli Zaprodanci prostě cestovat přímo do samotné jeskyně? Zdálo se, že to Randovi nedělá starosti, ale jeho pozornost také velmi odvádělo to, co musí udělat. Možná by se k němu měla připojit a…
Zamračila se a vzhlédla. Co je to za stín? Vysoko nad ní zářilo na bouřlivé obloze slunce. Pár bouřkových mračen, některá tmavě černá, jiná zářivě bílá. Slunce však náhle nezakryl mrak, ale něco pevného a černého, co klouzalo na místo.
Aviendha ucítila mrazení a uvědomila si, že se třese, zatímco světlo uniká pryč. Nastala temnota, skutečná temnota.
Vojáci po celém bojišti s bázní, či dokonce se strachem hleděli vzhůru. Světlo vyhaslo. Nastal konec světa.
Z druhé strany údolí náhle přišlo usměrňování. Aviendha se otočila a setřásla bázeň. Okolní půda byla posetá roztrhanými kusy oděvů, odhozenými zbraněmi a mrtvými těly. Všechen boj se odehrával daleko od ní v ústí údolí, kde se Aielové snažili zatlačit zplozence Stínu zpátky do průsmyku.
Přestože toho Aviendha ve tmě moc neviděla, dokázala rozeznat, že vojáci zírají na oblohu. Zdálo se, že dokonce i trolloky z toho jímá hrůza. Ale pak se hutná čerň na obloze začala pohybovat a odhalila nejprve okraj a pak celé slunce. Světlo! Konec ještě nenastal.
Bitva v ústí údolí opět propukla, ale očividně vše neprobíhalo snadno. Snažit se trolloky přinutit ustupovat tak úzkým prostorem bylo jako pokoušet se protlačit koně úzkou štěrbinou ve zdi. Nemožné, leda byste se pustili do tesání.
„Támhle,“ řekla Aviendha a ukázala na bok údolí za aielskými liniemi. „Cítím, že tam usměrňuje nějaká žena.“
„Světlo, ta je ale mocná,“ vydechla Nesune.
„Kruh!“ zaječela Aviendha. „Hned!“
Ostatní se propojili a přenechali jí vládu nad kruhem. Naplnila ji síla, nepředstavitelná síla. Bylo to, jako by se nadechla, ale stále do sebe dokázala nasávat další vzduch, který ji plnil, rozrůstal se a praskal energií. Byla bouří, ohromným mořem jediné síly.
Napřáhla ruce před sebe a uvolnila syrové, jen napůl vytvořené tkanivo. Téměř nebyla schopná tolik síly vytvarovat. Z rukou jí proudily vzduch a oheň ve sloupci širokém na šířku rozpažených mužských paží. Oheň zářil jako hustý, žhavý, téměř tekutý proud. Nebyl to odřivous – nebyla tak hloupá – ale přesto byl nebezpečný. Vzduch uzavřel oheň do soustředěné masy zkázy.