Vzpomínka na světlo

Cítila ho. A’dam na krku. Jméno. Tuli. Jméno pro zvířecího mazlíčka.

Tehdy byla Egwain mladší, ale stejně bezmocná jako teď. Stane se to znovu, Bude ničím. Oberou ji o její vlastní já. Raději by byla mrtvá. Světlo! Proč nemohla zemřít?

Přísahala, že už se nikdy nenechá takto uvěznit. Začala rychle oddechovat, jak už nyní nedokázala ovládnout děs.

„No tak, no tak,“ řekla Šařanka. Zněla pobaveně, přestože mluvila tak nevýrazným tónem, že si tím Egwain nemohla být zcela jistá. „Nebude to tak špatné, ne? Musím se rozhodnout. Co pro mě bude výhodnější? Odevzdat tě jemu, nebo si tě nechat pro sebe? Hmmm…“

Z opačné strany tábora, kam odešel Demandred, bylo náhle cítit silné usměrňování. Šařanka tam zalétla pohledem, ale nezdálo se, že by ji to polekalo.

Egwain cítila, že se Gawyn blíží. Byl velmi znepokojený. Její zpráva splnila svůj účel, ale Gawyn nepřicházel dost rychle a byl dál, než čekala. Co se to dělo? Když teď své obavy vypustila z úkrytu, přemohly ji a bušily do ní.

„Tvůj muž…“ řekla Šařanka. „Máš jednoho z nich. Jak že se jim říká? Divné, že se spoléháš na ochranu muže, ale říkají mi, že v téhle zemi nikdy nedosahujete svých skutečných možností. Zajmou ho. Poslala jsem pro něj.“

Jak se Egwain obávala. Světlo! Ona do toho Gawyna zatáhla. Dovedla armádu ke katastrofě. Egwain pevně zavřela oči. Přivedla Bílou věž ke zkáze.

Její rodiče povraždí. Dvouříčí shoří.

Měla být silnější.

Měla být chytřejší.

Ne.

Seančané ji nezlomili. Tímhle se také nenechá zlomit. Egwain otevřela oči a v měkkém modrém světle se setkala s pohledem Šařanky. S námahou uklidnila rozbouřené city a cítila, jak ji obklopuje aessedaiovský klid.

„Ty… ty jsi zvláštní,“ zašeptala Šařanka s pohledem stále upřeným do Egwaininých očí. Byla tak zaujatá, že si nevšimla, když se za ní zvedl nějaký stín. Stín, který nemohl být Gawyn, protože ten byl stále daleko.

Něco ženu zezadu udeřilo do hlavy. Zhroutila se na zem. Koule světla okamžitě zhasla a Egwain byla volná. Dopadla do dřepu a prsty nahmatala nůž.

Zamířila k ní nějaká postava. Egwain zvedla nůž a připravila se obejmout zdroj. Přitáhne na sebe pozornost, bude-li to nutné. Nenechá se znovu zajmout.

Ale kdo to je?

„Tiše,“ řekla postava.

Egwain ten hlas poznala. „Leilwin? “

„Jiní si všimli, že tato žena usměrňuje,“ řekla Leilwin. „Přijdou se podívat, co dělala. Musíme jít!“

„Zachránilas mě,“ zašeptala Egwain. „Zachránilas mě.“

„Já svoje přísahy beru vážně,“ řekla Leilwin. A pak tak tiše, že to Egwain stěží zachytila, dodala: „Možná příliš vážně. Dnes v noci se objevila tak strašlivá znamení…“

Chvíli rychle procházely ležením, dokud Egwain neucítila, že se k nim blíží Gawyn. Nedokázala ho ve tmě rozeznat. Nakonec tiše zašeptala: „Gawyne?“

Náhle byl tady, hned vpravo vedle ní. „Egwain? Kohos našla?“

Leilwin ztuhla a pak tiše zasyčela skrz zaťaté zuby. Zdálo se, že ji něco hrozně rozčílilo. Možná byla naštvaná, že se k ní někdo takto připlížil. Šlo-li o toto, Egwain její pocity sdílela. Pyšnila se svými schopnostmi, a pak se nechala překvapit nejen usměrňovačkou, ale teď i Gawynem! Proč by se měl kluk, který vyrostl ve městě, být schopen pohybovat tak, že si ho nikdo nevšimne?

„Nikoho jsem nenašla,“ zašeptala Egwain. „Leilwin našla mě… a vytáhla mě z maléru.“

„Leilwin?“ zeptal se Gawyn a zíral do tmy. Egwain cítila jeho překvapení a podezíravost.

„Musíme jít,“ řekla Leilwin.

„O tom se určitě nebudu dohadovat,“ odvětil Gawyn. „Už jsme skoro venku. Ale budeme muset jít trochu na sever. Vpravo jsem nechal pár těl.“

„Těl?“ zeptala se Leilwin.

„Vrhlo se na mě asi půl tuctu Šařanů,“ řekl Gawyn.

Půl tuctu? pomyslela si Egwain. Podával to, jako by o nic nešlo.

Toto nebylo vhodné místo na diskusi. Připojila se k ostatním dvěma a zamířili ven z ležení, přičemž Leilwin je vedla určeným směrem. Egwain s sebou při každém zvuku nebo výkřiku z tábora škubla, neboť se bála, že se našlo některé z těl. Když někdo promluvil ze tmy, vlastně vyskočila málem až k bouřkovým mračnům.

„Jsi to ty?“

„Jsme to my, Bayle,“ řekla Leilwin tiše.

„U mý starý báby!“ vyhrkl Bayle Domon tiše a přidal se k nim. „Tys ji našla? Ženská, ty mě zase ohromuješ.“ Zaváhal. „Ale přál bych si, abys mě nechala jít s tebou.“