Vzpomínka na světlo

Jakmile Egwain napočítala do dvaceti, vydala se do tmy. Neuměla se plížit tak dobře jako Nyneiva a Perrin, ale pocházela z Dvouříčí. Všechny děti z Emondovy Role se naučily pohybovat lesem tak, aby neplašily zvěř.

Obrátila pozornost k pěšině před sebou a vyzkoušela ji prsty – zula si boty – aby se vyhnula suchému listí nebo býlí. Takto se pohybovat pro ni byla druhá přirozenost; naneštěstí jí to nezaměstnávalo mysl.

Šařany vede jeden ze Zaprodanců. Z jeho slov se mohla jen dohadovat, že ho následuje celý národ. Tohle bylo stejně špatné jako Seančané. Horší. Seančané chytali a zneužívali Aes Sedai, ale nemasakrovali takto bezohledně prosté lidi.

Egwain musí přežít a uniknout. Musí tuto informaci dopravit do Bílé věže. Aes Sedai se budou muset Demandredovi postavit. Světlo dej, aby jich z předchozí bitvy uniklo dost a mohly to udělat.

Proč Demandred poslal pro Randa? Všichni věděli, kde Draka Znovuzrozeného najít.

Egwain došla k jídelnímu stanu a pak se proplížila kolem. Nedaleko klábosily stráže. Šarský přízvuk byl nezvykle jednotvárný, jako by ti lidé neměli vůbec žádné emoce. Bylo to, jako kdyby… jako kdyby se z jejich řeči vytratila hudba. Hudba, o níž si Egwain dosud neuvědomila, že tam obvykle je.

Slyšela hovořit muže, takže se nejspíš nemusela obávat, že vycítí její schopnost usměrňovat. Nicméně Demandred to u Leany dokázal; možná měl k tomu účelu nějaký ter’angrial. Takové věci existovaly.

Pro jistotu se mužům širokým obloukem vyhnula a pokračovala dál do tmy, kde se dřív rozkládalo její ležení. Procházela kolem zřícených stanů, kde se ve vzduchu stále vznášel pach hořících ohňů, a přešla pěšinu, kterou se obvykle večer ubírala, aby si poslechla vojenská hlášení. Bylo znepokojivé, jak rychle se mohl člověk významného postavení změnit na krysu, plížící se táborem. Tolik se změnilo, když jste náhle nemohli usměrňovat!

Moje autorita nepochází z mých schopností usměrňovat, připomněla si. Moje síla je v sebeovládání, porozumění a péči. Já z tohoto ležení uniknu, a budu dál bojovat.

Opakovala si tato slova a zaháněla plíživý pocit bezmocnosti – pocit zoufalství z tolika mrtvých, brnění mezi lopatkami, jako by ji někdo ve tmě pozoroval. Světlo, ubohá Leana!

Do hlíny nedaleko ní něco narazilo. Následovaly další dva oblázky, které dopadly na zem. Gawyn zjevně nevěřil, že jeden postačí. Rychle se přesunula k troskám nedalekého stanu, který byl napůl spálený, se zbytky stanové plachty visícími z tyčí.

Přikrčila se. V tu chvíli si uvědomila, že na zemi jen pár coulů od ní leží napůl spálené tělo. Ve světle blesku, který vylétl z burácejících mračen nad ní, zahlédla, že to byl Šajnarec, přestože měl na košili znak Bílé věže. Tiše ležel s jedním okem upřeným vzhůru k obloze, zatímco druhou část hlavy měl spálenou až na lebku.

Ze směru, kterým mířila, se vynořilo světlo. Napjatě čekala, když se k ní blížili dva šarští strážní s lucernou. Nemluvili. Když se otočili, aby se na obhlídce vydali na jih, viděla, že mají na zbroji na zádech vyryté znaky napodobující tetování, která viděla předtím. Tyto značky byly poměrně přehnané, takže – podle jejího nej lepšího odhadu – měli muži ve skutečnosti nízké postavení.