Vzpomínka na světlo

Hledačka srdcí – musela to být ona – zakmitala prsty a stan se nad ní rozpůlil a plachtovina zůstala viset dolů. Žena vystoupala do vzduchu směrem k černé bouři nad nimi.

Perrin Gaulovi zašeptaclass="underline" „Počkej tady a dávej pozor, jestli nehrozí nebezpečí.“

Gaul přikývl. Perrin se silou myšlenky zvedl do vzduchu a opatrně Hledačku srdcí následoval. Pokusil se mezi sebou a jí vytvořit další stěnu, ale v pohybu bylo těžké udržet na ní správný obraz. Místo toho se držel dál, umístil mezi ně bezvýraznou, nahnědle zelenou stěnu a doufal, že když se náhodou podívá dolů, tak tu malou podivnost přejde.

Začala zrychlovat a Perrin se přinutil s ní držet krok. Zalétl pohledem dolů a odměnou mu byl pohled na krajinu Merriloru ztrácející se hluboko pod ním, z něhož se mu svíral žaludek. Pak krajina ztmavla a zmizela v temnotě.

Neprošli mraky. Když se země ztrácela, mraky udělaly totéž a žena i Perrin se ocitli na nějakém černém místě. Všude kolem Perrina se objevovaly drobné jiskřičky světla. Žena nad ním se zastavila a chvilku se vznášela ve vzduchu, než se bleskově rozlétla doprava.

Perrin ji opět následoval, a aby se ukryl, zabarvil se – svou kůži, šaty, všechno – do černa. Žena mířila k jednomu z drobných světélek, dokud se nezvětšilo a neopanovalo oblohu před ní.

Hledačka srdcí před sebe natáhla ruce a přitiskla je ke světlu. Něco si pro sebe mumlala. Perrin, který cítil, že musí slyšet, co říká, se odvážil blíž, přestože se domníval, že mu srdce buší tak hlasitě, že jej to prozradí.

„… mi ji vzal?“ říkala. „Myslíš, že mi na tom záleží? Klidně mi dej tvář z rozbitého kamene. Co na tom? To nejsem já. Dostanu tvoje místo, Moridine. Bude moje. Tahle tvář jenom způsobí, že mě budou podceňovat. Ať shoříš.“

Perrin se zamračil. To, co říkala, mu příliš nedávalo smysl.

„Jděte a vrhněte proti nim své armády, vy blázni,“ pokračovala sama pro sebe. „Já dobudu větší vítězství. Hmyz může mít tisíc nožiček, ale jenom jednu hlavu. Zničte hlavu, a máte vyhráno. Všechno, co děláš, je jenom usekávání nožiček, ty pitomý blázne. Pitomý, nadutý, nesnesitelný blázne. Dostanu, co mi náleží. Já…“

Zaváhala a pak se otočila. Polekaný Perrin se okamžitě poslal zpátky na zem. Naštěstí to fungovalo – nevěděl, zda to na tom místě plném světel tak bude. Gaul nadskočil a Perrin se zhluboka nadechl. „Pojďme…“

Do země vedle něj narazila planoucí ohnivá koule. Perrin zaklel a převalil se, ochladil se závanem větru a představil si v ruce své kladivo.

Hledačka srdci dopadla na zem ve vlně energie, která čeřila vzduch kolem ní. „Kdo jsi?“ zeptala se rázně. „Kde jsi? Já…“

Náhle zaostřila na Perrina a poprvé jej uviděla celého, když z jeho šatů vybledla čerň. „Ty!“ zavřiskla. „To je tvoje vina!“

Zvedla ruce; oči jí téměř žhnuly nenávisti. Navzdory vanoucímu větru Perrin cítil její emoce. Vypustila zářivě bílý paprsek světla, ale Perrin ho ohnul kolem sebe.

Žena sebou trhla. Vždycky to dělali. Copak si neuvědomovali, že kromě toho, co tady považujete za skutečné, tu není skutečné nic? Perrin zmizel, objevil se za ní a zvedl kladivo. Pak zaváhal. Ženu?

Prudce se obrátila, zavřiskla a rozervala mu zem pod nohama. Vyskočil k obloze a okolní vzduch se ho pokusil sevřít – on ale udělal to, co předtím, a vytvořil stěnu z nicoty. Nezůstal žádný vzduch, který by ho popadl. Zadržel dech, zmizel a objevil se zpátky na zemi, kde před sebou vyvolal hliněný val, který zablokoval ohnivé koule, svištící směrem k němu.

„Chci tě mrtvého!“ ječela žena. „Měl bys být mrtvý. Moje plány byly dokonalé!“

Perrin zmizel a nechal tam místo sebe svoji sochu. Objevil se vedle stanu, odkud to Gaul s oštěpem v ruce ostražitě pozoroval. Perrin mezi ně a ženu postavil zeď, zabarvenou tak, aby je skryla, a vytvořil bariéru, která bránila zvuku pronikat skrz.

„Teď nás neslyší,“ řekl Perrin.

„Jsi tady silný,“ řekl Gaul zamyšleně. „Velice silný. Vědí o tom moudré?“

„Ve srovnání s nima jsem pořád štěně,“ řekl Perrin.

„Snad,“ odvětil Gaul. „Neviděl jsem je a ony o tomto místě s muži nemluví.“ Zavrtěl hlavou. „Velkou čest, Perrine Aybaro. Máš velkou čest.“

„Měl jsem ji prostě srazit?“ řekl Perrin, když Hledačka srdcí zničila jeho sochu a pak k ní se zmateným výrazem přistoupila. Rozhlížela se a horečně po něm pátrala.

„Ano,“ přikývl Gaul. „Bojovník, který neudeří Děvu, je bojovník, který odmítá jeji čest. Samozřejmě větší čest pro tebe…“

Větší čest by byla ji zajmout. Dokázal by to? Perrin se nadechl, pak se poslal za ni a představil si šlahouny, které se kolem ní natahují, aby ji udržely na místě. Žena na něj zavyla pár kleteb a šlahouny rozsekla neviditelnou čepelí. Natáhla k Perrinovi ruku a on se přesunul vedle ní.

Pod nohama mu zapraskala námraza na zemi, které si nevšiml, a ona se k němu okamžitě obrátila a vypustila další tkanivo odřivousu. Chytré, pomyslel si Perrin, kterému se stěží podařilo světlo odklonit. Udeřilo do úbočí za ním a vyrylo skrz něj díru.