Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Srdce jí stále bušilo. Leana je naživu. Jak se jí povedlo schovat? Světlo! Co by Egwain mohla udělat?
„Vida,“ řekl Bao. „Jedna z těch… Aes Sedai. A co ty, tys s Drakem mluvila?“
Leana neodpověděla. Sloužilo jí ke cti, že se tvářila zcela bezvýrazně.
„Působivé,“ řekl Bao, natáhl prsty a dotkl se její brady. Zvedl druhou ruku a shromáždění vězňové se náhle začali svíjet a vřískat. Vyšlehly z nich plameny a oni ječeli v agónii. Při pohledu na ně se Egwain musela násilím nutit nenatáhnout se po pravém zdroji. Když to skončilo, brečela, ačkoli si nevzpomínala, kdy začala.
Sařané přešlapovali.
„Nebuďte rozmrzelí,“ řekl jim Bao. „Vím, že vám dalo velkou práci pro mne zajmout nějaké živé zajatce, ale byli by z nich ubozí inacalové. Nejsou tak vychovaní a během této války nemáme čas je vycvičit. Zabít je teď je ve srovnání s tím, co by museli vytrpět, milosrdenstvím. Kromě toho tato, tato… Aes Sedai poslouží našemu účelu.“
Leanina maska napraskla, a navzdory vzdálenosti v ní Egwain dokázala rozeznat nenávist.
Bao ji stále držel za bradu. „Jsi krasavice,“ řekl. „Naneštěstí krása nic neznamená. Doručíš pro mě zprávu, Aes Sedai, Luisi Therinovi. Tomu, který si říká Drak Znovuzrozený. Pověz mu, že ho přicházím zabít, a tím, že to udělám, vyžádám si tento svět. Vezmu si, co mělo být původně mé. Pověz mu to. Pověz mu, žes mě viděla, a popiš mě. On mě pozná.
Právě tak, jak zde lidé podle proroctví očekávali jeho příchod, jak ho s jásotem vítali, lid mé země očekával mne. Naplnil jsem jejich proroctví. On je falešný a já pravý. Pověz mu, že se konečně dočkám zadostiučinění. Ať za mnou přijde, abychom se mohli jeden druhému postavit. Pokud nepřijde, budu masakrovat a ničit. Zmocním se jeho lidí. Zotročím jeho děti a jeho ženy si vezmu pro sebe. Jedno po druhém zlomím, zničím nebo ovládnu vše, co miloval. Jediný způsob, jak se tomu může vyhnout, je přijít a postavit se mi.
Pověz mu toto, malá Aes Sedai. Pověz mu, že ho starý přítel očekává. Jsem Bao Divoký. Zabíječ draků. Kdysi mne znával jménem, kterým jsem pohrdl, jménem Barid Bel.”
Barid Bel? uvažovala Egwain a pak si vzpomněla na výuku v Bílé věži. Barid Bel Medar… Demandred.
Bouře ve vlčím snu byla proměnlivá. Perrin strávil hodiny sliděním po Hraničních státech, navštěvoval vlčí smečky a běhal po vyschlých říčních korytech a rozbitých kopcích.
Gaul se učil rychle. Proti Zabíječi by samozřejmě neměl šanci, ale přinejmenším se naučil zabránit oblečení, aby se měnilo – přestože když ho něco překvapilo, stále mu vyskakoval závoj a zakrýval mu tvář.
Společně skákali Kandorem, a jak se pohybovali z vrcholu na vrcholek, zůstávala za nimi rozmazaná čára. Bouře byla občas silná, jindy polevila. V tuto chvíli byl Kandor znepokojivě klidný. Travnatou kopcovitou krajinu posévaly pozůstatky všeho možného. Stany, střešní tašky, plachta velké lodi, dokonce i kovářská kovadlina, hrotem zaražená do bahnitého úbočí.
Nebezpečně silná bouře mohla ve vlčím snu vypuknout kdekoli a rozervat města či lesy. Celou cestu až do Šajnaru nacházel tairenské klobouky, přiváté sem větrem.
Perrin se zastavil na vrcholku kopce a Gaul se objevil vedle něj. Jak dlouho už Zabíječe hledají? Na jednu stranu mu to připadalo jako pár hodin. Na druhou… jak velké území prošli? Už třikrát se vrátili k zásobám, aby se najedli. Znamenalo to, že už uplynul celý den?
„Gaule,“ řekl Perrin. „Jak dlouho už tady jsme?“
„To nedokážu říct, Perrine Aybaro,“ odpověděl Gaul. Podíval se po slunci, ačkoli tady žádné nebylo. „Už dlouho. Budeme muset přestat a vyspat se?“
To byla dobrá otázka. Perrinovi náhle zakručelo v břiše, a tak jim udělal k jídlu sušené maso a skývu chleba. Část podal Gaulovi. Nasytí je ve vlčím snu vyvolaný chléb, nebo prostě zmizí, jakmile ho snědí?
To druhé. Jídlo mizelo už během toho, co je Perrin žvýkal. Budou se muset spoléhat na vlastní zásoby, možná si během každodenního otevření portálu vezme od Randova aša’mana další. Prozatím se přesunul zpátky ke svým vakům, vylovil z nich nějaké sušené maso a vrátil se ke Gaulovi na sever.
Když se usadili dole na úbočí, aby se zase najedli, přistihl se, jak přemýšlí o snovém bodci. Nosil ho s sebou, otočený do spící pozice, jak ho to naučila Lanfear. Bodec nyní nevytvářel žádnou kopuli, ale kdyby Perrin chtěl, mohl by si ji udělat.
Lanfear mu ho v podstatě dala. Co to znamenalo? Proč se mu vysmívala?
Utrhl si kus sušeného masa. Je Faile v bezpečí? Kdyby Stín, odhalil, co dělá… Nu, přál si, aby si ji mohl alespoň zkontrolovat.
Dlouze se napil z měchu s vodou a pak zapátral po vlcích. Tady na severu v Hraničních státech jich byly stovky. Možná tisíce. Ty poblíž pozdravil – vyslal svůj pach smíšený s vlastním obrazem. Tucty odpovědí, které přišly, netvořila slova, ale jeho mysl jim tak rozuměla.
Mladý býku! To bylo od vlka jménem Běloočko. Poslední lov je tady. Povedeš nás? V poslední době se na to ptali mnozí a Perrin nedokázal přijít na to, jak si to vyložit. Proč potřebujete, abych vás vedl?
Bude to tvým voláním, odpověděl Běloočko. Tvým vytím.
Nechápu, co tím myslíš, vyslal Perrin. Nemůžete lovit sami?
Tuhle kořist ne, Mladý býku.
Perrin zavrtěl hlavou. Stejná odpověď jako ty, které dostal předtím. Běloočko, vyslal. Viděli jste Zabíječe? Zabijáka vlků? Sleduje vás tady?
Perrin otázku vyslal na všechny strany a někteří z ostatních vlků odpověděli. O Zabíječi věděli. Jeho obraz a pach se předával mezi mnoha vlky, stejně jako Perrinův vlastní. Nikdo z nich ho v poslední době neviděl, ale čas pro vlky představoval zvláštní věc; Perrin si nebyl jistý, jak nedávné to jejich „nedávno“ skutečně je.
Perrin si ukousl sousto sušeného masa a přistihl se, jak tiše vrčí. Potlačil to. S vlkem ve svém nitru se smířil, ale to neznamenalo, že má v úmyslu nechat ho tahat bláto do domu.
Mladý býku, vyslal další vlk. Napnutá tětiva, stará vůdkyně smečky. Měsíční lovkyně zase prochází sny. Hledá tě.
Děkuju ti, vyslal zpátky. Vím o tom. Vyhnu se jí.
Vyhnout se měsíci? vrátila mu Napnutá tětiva. To je těžká věc, Mladý býku. Těžká. V tom měla pravdu.
Právě jsem viděl Hledačku srdcí, ozval se Běžec, mladý vlk s černou srstí. Nosí nový pach, ale je to ona.
Ostatní vlci vyslali souhlas. Hledačka srdcí je ve vlčím snu. Někteří ji viděli na východě, ale jiní říkali, že ji viděli na jihu.
Ale co Zabíječ? Kde ten chlap je, když neloví vlky? Perrin se zase slyšel vrčet.
Hledačka srdcí. Musí to být jedna ze Zaprodanců, ačkoli její obrazy, které mu posílali, nepoznával. Byla prastará a stejně tak i vlčí vzpomínky, ale často si pamatovali jen útržky útržků z toho, co viděli jejich předkové.
„Něco nového?“ zeptal se Gaul.