Vzpomínka na světlo

Sundali si kusy zbroje, aby bylo tetování vidět, pomyslela si. Určitě v bitvě nebojují s odhalenou kůží. Tohle bylo něco, co se dělalo při oficiálnějších příležitostech.

Poslední lidé, kteří se k davu připojili – a které uvedli dopředu – byli nejzvláštnější ze všech. Dva muži a žena na hřbetech malých oslů, všichni tři oblečení v nádherných hedvábných sukních. Jejich zvířata byla ověšená zlatými a stříbrnými řetězy. Ze složitých čelenek, které měla trojice na hlavě, se rozevírala pera zářivých barev. Byli od pasu nazí, včetně ženy, až na šperky a náhrdelníky, které jim pokrývaly většinu hrudi. Záda měli odhalená a hlavy vzadu oholené, aby bylo vidět na krk. Neměli tetování.

Takže… nějací šlechtici? Až na to, že všichni tři měli prázdný, uštvaný výraz. Seděli sesunutí dopředu, oči měli sklopené, tváře bledé. Jejich ruce vypadaly tenké, téměř jen kosti. Co to těm lidem udělali?

Nedávalo jí to žádný smysl. Šařané byli nepochybně stejně matoucí jako Aielové, nejspíš i víc. Ale proč přišli teď? uvažovala Egwain. Proč se, po staletích a staletích odloučení, konečně rozhodli sem vpadnout?

Neexistovaly žádné náhody, ne takto významné. Tihle sem přišli napadnout Egwainino vojsko a spolupracovali s trolloky. Toho se chytila. Cokoli se zde dozví, bude životně důležité. Právě teď svému vojsku pomoci nemohla – Světlo dej, ať se alespoň některým z nich podařilo uniknout – takže by měla zjistit, co půjde.

Gawyn do ní jemně dloubl. Podívala se na něj a ucítila, že má o ni starost.

Teď? vyslovil neslyšně a ukázal za ně. Možná že když se pozornost všech upírá na… ať se to děje cokoli, oni dva by se mohli vykrást pryč. Tiše se začali sunout dozadu.

Jedna ze šarských usměrňovaček vykřikla. Egwain ztuhla. Všimly si jí!

Ne. Ne. Egwain zhluboka dýchala a snažila se uklidnit bušící srdce, které jako by se jí snažilo vyskočit z hrudi. Egwain měla pocit, že v tom silném přízvuku rozeznává slova, je vykonáno“.

Skupina lidí poklekla. Šperky ověšená trojice ještě víc sklopila hlavu. A pak se vzduch poblíž zajatců ohnul.

Jinými slovy to Egwain popsat nedokázala. Vzduch se zvlnil a… jako by se rozerval vedví a kroutil se jako nad cestou za horkého dne. Z tohoto narušeného místa se něco vynořilo; vysoký muž v zářivém brnění.

Neměl přilbu, měl tmavé vlasy a světlou kůži. Nos měl mírně hákovitý a byl velmi hezký, zvlášť v té zbroji. Zdálo se, že je celá vyrobená z mincí, stříbřitých a navzájem se překrývajících. Mince byly vyleštěné do takového lesku, že se v nich tváře lidí kolem odrážely jako v zrcadle.

„Vedli jste si dobře,“ oznámil muž těm, kteří se mu klaněli. „Můžete vstát.“ V hlase měl náznak šarského přízvuku, ale zdaleka ne tak výrazného.

Když vstávali, muž položil ruku na hlavici meče, který měl u pasu. Ze tmy za ním se vyplazila skupina usměrňovačů. Nově příchozímu vysekli cosi jako poklonu. Sundal si jednu železnou rukavici a nenuceně jednoho z mužů podrbal na hlavě, jako urozený pán svého psa.

„Takže tohle jsou noví inacalové,“ řekl muž přemýšlivě. „Ví někdo z vás, kdo jsem?“

Zajatci se před ním krčili. Přestože Šařané vstali, vězňové měli dost rozumu, aby zůstali na zemi. Nikdo z nich nepromluvil.

„Myslel jsem si to,“ řekl muž. „I když člověk nikdy neví, jestli se jeho proslulost nečekaně nerozšířila. Povězte mi, zda víte, kdo jsem. Řekněte to a já vás nechám jít.“

Žádné odpovědi.

„Nuže, budete poslouchat a zapamatujete si to,“ pokračoval muž. „Já jsem Bao Divoký. Jsem váš spasitel. Proplazil jsem se hlubinami žalu a povstal jsem ke slávě. Přišel jsem sem hledat, co mi bylo odňato. Pamatujte si to.“

Zajatci se přikrčili ještě víc a očividně nevěděli, co mají dělat. Gawyn zatahal Egwain za rukáv a ukázal dozadu, ale ona se nepohnula. Na tom muži bylo cosi…

Náhle zvedl hlavu. Soustředil se na usměrňující ženy a pak se rozhlédl a zahleděl do tmy. „Zná některý z vás inacalů Draka?“ zeptal se, přestože to znělo roztržitě. „Mluvte. Povězte mi to.“

„Já jsem ho viděl,“ řekl jeden ze zajatých vojáků. „Několikrát.“

„Mluvil jsi s ním?“ zeptal se Bao a poodešel od zajatců.

„Ne, veliký urozený pane,“ řekl voják. „Aes Sedai s ním mluvily. Já ne.“

„Ano. Bál jsem se, že nebudeš k ničemu,“ řekl Bao. „Služebníci, někdo nás pozoruje. Neprohledali jste tento tábor tak dobře, jak tvrdíte. Poblíž cítím ženu, která dokáže usměrňovat.“

Egwain se vyděsila. Gawyn ji zatáhl za ruku s úmyslem vyrazit, ale kdyby se rozběhli, určitě by je zajali. Světlo. Musí…

Dav se obrátil za nečekaným rámusem poblíž jednoho ze zřícených stanů. Bao zvedl ruku a Egwain ze tmy zaslechla vzteklé zaječení. Vzápětí proplula davem Sařanů Leana, svázaná tkanivy vzduchu a s vytřeštěnýma očima. Bao si ji přitáhl k sobě omotanou tkanivy, které Egwain nedokázala vidět.