Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Nepochybně jste mi vybrali ty nejslabší z vás.“
„Vlastně,“ řekl Androl„ jsme vzali dobrovolníky. Jsou to dobří chlapi, všichni do jednoho. Jsou to ti, kteří se chtěli stát strážci.“
„Drak Znovuzrozený se o tom dozví.“
„Podle toho, co jsem slyšel,“ řekl Androl, „se právě každou chvíli chystá k Šajol Ghúlu. Hodláte se tam k němu připojit jenom proto, abyste si stěžovaly?“
Lyrelle sevřela rty.
„Jde o tohle, Aes Sedai,“ řekl Androl. „Drak Znovuzrozený nám dnes ráno poslal zprávu. Nařídil nám, abychom pochopili jedno: že o sobě nemáme uvažovat jako o zbraních, ale jako o mužích. No, a muži si mohou zvolit svůj osud, zatímco zbraně ne. Tady jsou vaši muži, Aes Sedai. Važte si jich.“
Androl se znovu uklonil a odešel. Pevara zaváhala a pak obrátila koně a rozjela se za ním. Když žena hleděla na Androla, Lyrelle v její tváři cosi spatřila.
Takže o tohle jde, pomyslela si. Není o nic lepší než zelená. Od někoho v jejím věku bych čekala víc.
Lyrelle byla v pokušení tuto manipulaci odmítnout, jít za amyrlin a ohradit se proti tomu, co se stalo. Jenže… zprávy z amyrlinina bojiště byly zmatené. Něco o armádě, která se nečekaně objevila; podrobnosti nebyly dostupné.
V tuto chvíli by amyrlin její stížnosti určitě neudělaly radost. A jistě, jak si Lyrelle přiznala, chtěla mít tu záležitost s Černou věží vyřešenou.
„Každá si vyberte dva,“ řekla Lyrelle svým společnicím. „Pár z nás si vezme jenom jednoho. Faolain a Theodrin, to platí i pro vás. A všechny si s tím pospěšte. Chci být odtud co nejrychleji pryč.“
Pevara Androla dohonila, právě když vklouzl do jednoho z domků.
„Světlo,“ řekla. „Zapomněla jsem, jak studené dokážou některé z nás být.“
„No nevím,“ odvětil Androl. „Slyšel jsem, že některé z vás nejsou tak špatné.“ „Dávejte si na ně pozor, Androle,“ řekla a ohlédla se. „Mnohé z nich ve vás uvidí jenom hrozbu nebo nástroj, který lze využít.“
„Tebe jsme přesvědčili,“ řekl Androl a vešel do místnosti, kde nad šálky teplého čaje čekali Kanler, Jonneth a Emarin. Všichni tři se začínali zotavovat z boje, nejrychleji z nich Jonneth. Emarin z nich nesl nejhorší jizvy, většinou emocionální. Stejně jako Logaina ho podrobili obrácení. Pevara si všimla, že někdy zírá do prázdna a ve tváři má vystrašený výraz, jako kdyby vzpomínal na něco strašlivého.
„Vy tři byste tady neměli být,“ řekla Pevara s rukama založenýma v bok Emarinovi a zbylým dvěma. „Vím, že vám Logain slíbil povýšení, ale pořád máte na límcích jenom meč. Kdyby vás některá z těch žen viděla, mohla by si vás vzít jako strážce.“
„Neuvidí nás,“ zasmál se Jonneth. „Než bychom stačili zaklít, Androl by nás prostrčil průchodem!“
„Takže co uděláme teď?“ zeptal se Kanler.
„Co bude Logain chtít,“ odpověděl Androl.
Logain se od toho krutého zážitku… změnil. Androl jí pošeptal, že je teď zachmuřenější. Méně mluvil. Stále vypadal odhodlaný zapojit se do Poslední bitvy, ale prozatím shromáždil muže a dumal nad věcmi, které našli v Taimových pokojích. Pevara se obávala, že obracení v něm něco zlomilo.
„Myslí si, že v těch válečných mapách, které našel u Taima, by mohlo něco být,“ řekl Emarin.
„Půjdeme tam, kde Logain usoudí, že budeme nejvíc k užitku,“ odvětil Androl. Přímá odpověď, která toho však právě moc neříkala.
„A co urozený pán Drak?“ zeptala se Pevara opatrně.
Cítila Androlovu nejistotu. Přišel za nimi aša’man Naeff, který přinesl zprávy a pokyny – a s nimi určité náznaky. Drak Znovuzrozený věděl, že v Černé věži není všechno v pořádku.
„Záměrně nás nechal samotné,“ řekl Androl.
„Přišel by, kdyby mohl!“ prohlásil Jonneth. „Přísahám.“
„Nechal nás, ať sami unikneme,“ řekl Emarin, „nebo sami padneme. Stal se z něho tvrdý muž. Možná bezcitný.“
„To je jedno,“ řekl Androl. „Černá věž se naučila přežít i bez něj. Světlo! Vždycky přežívala bez něj. Stěží s náma měl něco společného. To Logain nám dával naději. To Logainovi bude patřit moje věrnost.“
Ostatní přikývli. Pevara cítila, že se zde děje něco důležitého. Stejně se na něj nemohli spoléhat věčně, pomyslela si. Drak Znovuzrozený zemře v Poslední bitvě. Úmyslně či ne, dal jim možnost osamostatnit se.
„Jeho poslední rozkaz si ale vezmu k srdci,“ řekl Androl. „Nebudu jen zbraň. Poskvrnění je očištěno. Nebudeme bojovat, abychom zemřeli, ale abychom žili. Máme důvod žít. Dejte to vědět ostatním a přísahejme, že jako svého vůdce podpoříme Logaina. A pak do Poslední bitvy. Ne jako nohsledi Draka Znovuzrozeného, ne jako figurky amyrlinina stolce, ale jako Černá věž. Naši vlastní muži.“
„Naši vlastní muži,“ zašeptali ostatní tři a přikývli.
KAPITOLA 22
Divoký
Egwain se s leknutím probudila, když jí Gawyn zakryl ústa. Napjala se, když ji jako sluneční světlo zalily vzpomínky. Stále se ukrývali pod rozbitým vozem; ve vzduchu se pořád vznášel pach spáleného dřeva. Okolní půda byla tmavá jako uhlí. Snesla se noc.
Podívala se na Gawyna a přikývla. Opravdu usnula? Nepokládala by to za těchto okolností za možné.
„Pokusím se vyklouznout,“ zašeptal Gawyn, „a odvést jejich pozornost.“
„Půjdu s tebou.“
„Já můžu jít tišeji.“
„Očividně ses nikdy nepokoušel přikrást se k někomu z Dvouříčí, Gawyne Trakande,“ řekla. „Vsadila bych se o sto tarvalonských marek, že jsem z nás dvou ta tišší.“
„Ano,“ zašeptal Gawyn, „ale když se dostaneš blíž než tucet kroků k některé z jejich usměrňovaček, všimnou si tě bez ohledu na to, jak tiše se plížíš. Hlídkují v táboře, hlavně po obvodu.“
Zamračila se. Jak to věděl? „Tys šel na výzvědy.“
„Trochu,“ zašeptal. „Neviděli mě. Vymetají stany a každého, koho najdou, vezmou jako zajatce. Už se tu nebudeme moct ukrývat dlouho.“
Neměl se vydat ven, aniž se jí zeptal. „My..
Gawyn ztuhl a Egwain zmlkla a zaposlouchala se. Kroky, šourání. Oba dva se stáhli hlouběji a sledovali, jak na otevřené prostranství nedaleko místa, kde stával velitelský stan, přivádějí deset či dvanáct zajatců. Šařané kolem otrhaných vězňů rozmístili dlouhé tyče s pochodněmi. Pár ze zajatců byli vojáci, zbití tak, že stěží dokázali chodit. Byli mezi nimi i kuchaři či dělníci. Zmrskali je a kalhoty měli na cáry. Všichni měli svléknuté košile.
Na záda jim někdo vytetoval symbol, který Egwain nepoznávala. Alespoň si myslela, že se jedná o tetování. Možná jim ty značky vypálili.
Když shromažďovali zajatce, někdo poblíž zaječel. Za pár minut přišel šarský voják s tmavou kůží, který s sebou vlekl mladého poslíčka, jehož zřejmě našel, jak se schovává v ležení. Serval plačícímu chlapci košili a smýkl jím na zem. Šařané byli kupodivu oblečení v šatech, které měly na zádech vyříznutý kosočtverec. Egwain viděla, že i voják má na zádech stejný symbol, tetování, které na jeho tmavé kůži sotva rozeznávala. Oblečen byl velice formálně, do velkého tuhého roucha, které mu sahalo téměř ke kolenům. Nemělo rukávy, ale pod ním měl košili s dlouhými rukávy a vystřiženým kosočtvercem.