Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Nejsem si jistý, že mě tentokrát zajímá, co je ‚vhodné‘, Aviendho.“
„Bojovník vždycky musí zvažovat ji’e’toh,“ řekla přísně. „Copak jsem tě nic nenaučila? Nemluv tak, nebo mě před ostatními moudrými opět zahanbíš.“
„Doufal jsem – vzhledem k tomu, kam náš vztah pokročil – že jsme s kázáním skončili, Aviendho.“
„Ty sis myslel, že když jsme se sblížili, bude s kázáním konec?“ zeptala se zmateně. „Rande al’Thore, trávila jsem čas mezi mokřiňanskými manželkami a viděla jsem, že…“
Zavrtěl hlavou, prošel průchodem a Aviendha jej následovala. Vypadal pobaveně, což bylo dobré. Jeho úzkost se částečně vytratila. Ale tohle ve skutečnosti nebyl žert. Mokřiňané neměli dobrý smysl pro humor. Někdy vůbec nechápali, kdy se smát.
Na druhé straně průchodu vyšli do ležení, tvořeného mnoha různými skupinami. Rand velel Děvám a siswai aman, společně s většinou moudrých. Těsně za aielským táborem tábořily Aes Sedai. Rand velel asi třem tuctům – všechno to byly Aes Sedai, které mu osobně přísahaly věrnost, a většina z nich byla spojena s jeho asa’many. To znamenalo další dva tucty aša’manů na různých úrovních.
Také měl Rodela Ituraldeho a jeho vojsko, tvořené převážně Domanci. Jel s nimi i jejich král s chomáčem vousů a znamínkem krásy na tváři, ale velení přenechal hlavnímu kapitánovi. Panovník pokynul a Ituralde k němu zamířil, aby podal hlášení. Zdálo se, že Alsalam se v Randově přítomnosti necítí dobře, a neúčastnil se žádných výprav, když tam byl Drak. Aviendze takové uspořádání vyhovovalo. Nebyla si jistá, že tomuto Alsalamovi věří.
Za aielskými stany tábořilo další početné vojsko, tairenská armáda včetně elitní jednotky známé jako obránci Kamene pod velením muže jménem Rodrivar Tihera. Jejich král byl s nimi také a s výjimkou Randa byl v jejich vojsku považován za nejvyšší autoritu.
Tairenové budou tvořit klíčovou součást plánu Rodela Ituraldeho. Jakkoli Aviendhu rozčilovalo, že to musí přiznat, Ituralde měl pravdu. Aielové nebyli obranné vojsko, a přestože by v nutném případě dokázali průsmyk udržet, lepší bude je využít k útočným manévrům.
Tairenové se k udržení území hodili dokonale. Měli dobře vycvičené setniny pikenýrů a celý prapor kušiníků s novými klikami, o kterých se kováři právě dozvěděli. Celý minulý týden strávili předěláváním kuší po novém způsobu.
V Randově vojsku byla ještě jedna skupina, pro Aviendhu nejvíc matoucí ze všech. Obrovské množství Dračích spřísahanců. Tábořili společně a nad jejich ležením vlál prapor zobrazující draka se starodávným znakem Aes Sedai v pozadí. Tuto skupinu tvořili prostí lidé, vojáci, urození páni a dámy a pár Aes Sedai a strážců. Patřili ke všem národům včetně Aielů a spojovalo je jediné: odložili veškerou věrnost a zlomili všechna pouta, aby bojovali v Poslední bitvě. Aviendha slyšela znepokojivé řeči, že mnozí z Aielů mezi nimi jsou gaťšainové, kteří svlékli bílou a prohlašovali, že si ji znovu obléknou, až vyhrají Poslední bitvu.
Říkalo se, že Randův příchod sejme z lidí všechna pouta. V jeho blízkosti se přísahy tříštily a jakákoli věrnost či spojenectví bylo druhořadé ve srovnání s potřebou mu sloužit v této poslední bitvě lidstva. Jedna její část to chtěla nazvat mokřiňanskou hloupostí, ale možná to slovo používala příliš lehce. Moudré musely hledět bystřejšíma očima.
Teď když se ocitli na opačné straně průchodu, si Aviendha konečně dovolila propustit saidar. Svět kolem ní zmarněl a ten pocit života a zázraku se vypařil. Pokaždé, když propustila jedinou sílu, cítila se trochu prázdná, když radost a vzrušení pominuly.
Ituralde s Rhuarkem se vydali za králem Darlinem a společně začali rozmlouvat o bitevních plánech. Aviendha se připojila k Randovi, který mířil ke svému stanu.
„Dýka fungovala,“ řekl Rand. Natáhl se a dotkl se černé pochvy, v níž se ukrývala tupá dýka. „Artham. Slyšel jsem o nich mluvit, tehdy ve věku pověstí, ale nikdo žádnou nevyrobil. Zajímalo by mě, komu se to nakonec podařilo…“
„Víš jistě, že fungovala?“ zeptala se Aviendha. „Mohl tě sledovat, ale neodhalit se.“
„Ne, jeho pozornost bych cítil,“ řekl Rand. „Fungovala. S tímhle mě neucítí, dokud se neobjevím přímo u Vrtu. Jakmile zjistí, že tam jsem, bude pro něj těžké mě v duchu vidět a udeřit na mě přímo. Aviendho, to, žes tohle ve správný okamžik našla a poznala, že mi to Elain dala… Vzor nás všechny vetkává tam, kde musíme být.“
Rand se usmál a pak dodaclass="underline" „Když mi Elain tu dýku dávala, zněla smutně. Myslím, že jedna její část si ji chtěla nechat, protože by jí to umožnilo proklínat Temného jménem, aniž by přitáhla jeho pozornost.“
„Je toto skutečně vhodná chvíle pro lehkovážnost?“ zeptala se Aviendha a zamračila se na něj.
„Jestli někdy byla vhodná chvíle se smát, je to teď,“ řekl Rand, přestože se zdálo, že se z jeho hlasu smích vytratil. Když došli ke stanu, jeho znepokojení se vrátilo.
„Co tě trápí?“ zeptala se ho Aviendha.
„Mají zámky,“ řekl Rand.
„Cože!“
„Ví o tom jenom Egwain, ale je to tak. Ukradli je, možná z místa, kde jsem je měl ukryté, možná poté, co jsem je předal Egwain.“
„Pak jsou rozbité.“
„Ne,“ řekl Rand. „To bych cítil. Myslím, že musejí vyčkávat. Možná vědí, že když zámky rozbijí, vyklidí mi cestu k tomu, abych jeho věznici znovu vytvořil. Rozbijí je přesně v ten nesprávný okamžik, aby Temnému dovolili dotknout se světa a možná mu dali sílu mě porazit, když se mu postavím…“
„Najdeme způsob, jak tomu zabránit,“ prohlásila Aviendha rozhodným hlasem.
Podíval se na ni a usmál se. „Pořád válečnice.“
„Jistě.“ Co jiného by byla?
„Starosti mi dělá ještě něco jiného. Až vstoupím dovnitř, abych se mu postavil, Zaprodanci se mě pokusí napadnout. Temný mě nevidí a neví, kde jsem, a proto poslal část svých vojsk na každou ze čtyř front. Stín tvrdě dotírá na Lana a snaží se ho zničit – v Cairhienu na Elain Temný tlačí téměř stejně tak zle. Zdá se, že jen Egwain má nějaký úspěch.
Pátrá po mně na všech bojištích a vydává na to svoje netvory v obrovských počtech. Až zaútočíme na Šajol Ghúl, měli bychom být schopní držet údolí proti celým armádám. Zaprodanci ale dorazí průchody. To, že držíme průsmyk, je nezadrží, a hrůzopány také ne, ať už muže či ženy. Můj střet s Temným je přitáhne, stejně jako předtím očištění – ovšem tisíckrát naléhavěji. Přijdou s ohněm a hřměním a budou zabíjet.“
„My taky.“
„S tím počítám,“ řekl Rand. „Ale nemůžu si dovolit vzít tě do sluje s sebou, Aviendho.“
Pocítila sklíčenost, ale zaútočila na ni, probodla ji a nechala zemřít. „Myslela jsem si to. Nemysli si, že mě pošleš někam pryč do bezpečí, Rande al’Thore. Nebudeš…“
„To bych si nedovolil,“ odpověděl. „Kdybych se o to chtěl pokusit, bál bych se o život – a teď už není nikde bezpečno. Nemůžu tě vzít do jeskyně, protože tě bude třeba v údolí, kde budeš číhat na Zaprodance a zámky. Já tě potřebuju, Aviendho. Potřebuju, abyste všechny tři dávaly pozor, abyste během tohohle boje byly mýma rukama, mým srdcem. Min pošlu k Egwain. Jsem si jistý, že se tam něco stane. Elain bude bojovat na jihu a ty… potřebuju tě v údolí Thakan’dar, abys mi hlídala záda.