Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Romanda si Egwain nevšímala a zaklela. Začala spřádat průchod, kterým by mohly utéct.
Do místa, kde Romanda stála, náhle narazil tucet různých tkaniv. Žena neměla ani šanci vykřiknout. Egwain s ostatními se prodíraly ležením, zatímco tkaniva jediné síly ničila stany, pohlcovala zásoby a celé místo zapálila.
Egwain dorazila k velitelskému stanu právě ve chvíli, kdy Gawyn vyklopýtal ven. Popadla ho a strhla na zem právě ve chvíli, kdy jim těsně nad hlavou prolétla ohnivá koule a narazila do shluku stanů opodál.
„Světlo!“ řekl Gawyn. „Co to je?“
„Sařané.“ Uřícená Lelaine se schoulila k nim.
„Víš to jistě?“ zašeptala Egwain.
Lelaine přikývla. „Zpráv od Cairhieňanů z dob před aielskou válkou je spousta, i když nejsou moc poučné. Nebylo jim dovoleno vidět mnoho, ale to, co viděli, se téhle armádě hodně podobalo.“
„Armádě?“ zeptal se Gawyn, natáhl se na bok a zahleděl se mezi stany k vojsku, které pochodovalo nepřirozeně širokým průchodem. „Krev a zatracenej popel!“ zaklel a zase se přikrčil. „Jsou jich tisíce!“
„Mnohem víc, než s čím by se dalo bojovat,“ souhlasila Egwain, zatímco zuřivě přemýšlela. „Ne když jsme takhle sevření mezi nimi a trolloky. Musíme ustoupit.“
„Právě jsem předal Bryneovi rozkaz stáhnout jednotky,“ řekl Gawyn. „Ale… Egwain. Kam půjdeme? Trolloci vpředu, ta armáda za náma! Světlo. Rozdrtí nás mezi sebou!“
Bryne zareaguje rychle. Pošle průchodem posla ke kapitánům v předních liniích. Ale ne…
Egwain popadla Gawyna a odtáhla ho od velitelského stanu právě ve chvíli, kdy zevnitř ucítila usměrňování. Lelaine vykřikla a vrhla se pryč opačným směrem.
Sarské ženy na usměrňování okamžitě zareagovaly. Zem pod stanem se rozervala a zničila ho ve výbuchu drtivé síly. Do vzduchu se rozlétly kameny, hroudy hlíny a roztrhané kusy látky.
Egwain byla sražena dozadu a Gawyn ji odtáhl k převrácenému lehkému vozu, který dostal zásah, jedno kolo měl roztříštěné a náklad palivového dříví se z něj vysypal ven. Gawyn Egwain zatáhl na chráněné místo těsně pod okrajem vozu vedle vypadlého dřeva. Schoulili se tam, přestože se na dřevě mihotaly plameny a zem před nimi hořela. Horko bylo velmi nepříjemné, ale ne nesnesitelné.
Egwain se tiskla k zemi, mrkala očima, v nichž ji pálil kouř, a pátrala, zda neuvidí nějaké stopy po Lelaine. Nebo… Světlo! Uvnitř stanu byli Siuan a Bryne, společně s Yukiri a mnoha lidmi z velitelského štábu.
Egwain s Gawynem se schovávali, zatímco na tábor pršely plameny a trhaly zemi. Sařané útočili na každý pohyb, který zahlédli; několik služebných, které běžely kolem, bylo okamžitě upáleno.
„Jakmile přestane padat ten oheň,“ řekl Gawyn, „připrav se utíkat.“
Plameny zmizely, ale když k tomu došlo, prohnali se ležením jezdci v šarské zbroji. Hulákali a vřískali, stříleli z luků na každého, koho zahlédli, a tucty lidí zabili šípem do zad. Potom do ležení vyrazili šarští vojáci, pochodující v těsných formacích. Egwain nervózně čekala a snažila se vymyslet, jak vyklouznout.
Neviděla žádnou možnost. Gawyn Egwain odtáhl dál dozadu, pomazal jí tváře sazemi a pokynul jí, ať se přitiskne k zemi a pak přes ně oba přetáhl svůj strážcovský plášť. Díky kouři z nedaleko hořícího dřeva je snad nikdo neuvidí.
Srdce jí bušilo v hrudi. Gawyn jí něco přitiskl na tvář, kapesník, který polil vodou z měchu. Další si držel na obličeji sám a dýchal skrz. Vzala si ten, který jí podával, ale stěží dýchala. Vojáci byli tak blízko.
Jeden z vojáků se obrátil k vozíku a zahleděl se na hromadu dřeva, ale když se mu podařilo prohlédnout kouřem směrem k nim, zdálo se, že nic nevidí. Egwain mlčky dumala nad strážcovským pláštěm. Pokud si dají pozor a nebudou se hýbat, budou díky jeho proměnlivé barvě téměř neviditelní.
Proč jeden takový plášť nemám? pomyslela si podrážděně. Proč by je měli mít jenom strážci?
Vojáci měli plné ruce práce s vyháněním sloužících. Ty, kteří utíkali, zabili šípy vystřelenými z luků s velmi dalekým dostřelem. Sloužící, kteří se pohybovali pomaleji, obklíčili a přinutili lehnout si na zem.
Egwain toužila uchopit zdroj a něco udělat. Přivolat na ty vetřelce oheň a blesky. Stále měla Vorův sa’angrial. Mohla by…
Tyto úvahy potlačila. Byla obklíčená nepřáteli a rychlá reakce usměrňovaček ukazovala, že hledají Aes Sedai. Kdyby jen na okamžik spřádala, zabili by ji dřív, než by stačila uprchnout. Choulila se vedle Gawyna pod jeho pláštěm a doufala, že žádná ze šarských usměrňovaček nepůjde tak blizko, aby vycítila její schopnosti. Mohla by použít tkanivo, kterým by tuto schopnost ukryla, ale to by znamenalo nejdřív usměrnit. Troufala si to udělat?
Skrývali se dobře hodinu či déle. Kdyby nebylo tak dokonale zataženo, a krajině tak nevládl trvalý soumrak, určitě by si jich všimli, plášť neplášť. V jednu chvíli málem vykřikla, když pár šarských vojáků vychrstlo vědra vody na hromadu dříví, udusilo oheň a oba je promáčelo.
Nedokázala rozeznat nic ze své vlastní armády, přestože se obávala nejhoršího. Šarské usměrňovačky a velká část jejich vojska rychle procházely táborem směrem k bitevnímu poli. Když je Bryne a amyrlin pryč a zezadu se k nim přibližuje nečekaný nepřítel…
Egwain se dělalo zle. Kolik lidí umíralo či bylo mrtvých? Gawyn ji chytil za paži, když ucítil, jak se hýbe, a pak zavrtěl hlavou a neslyšně pronesl pár slov. Počkáme do noci.
Oni umírají! vyslovila nehlasně.
Nemůžeš pomoct.
Měl pravdu. Nechala se od něj držet, nechala se uklidňovat jeho známou vůní. Ale jak mohla prostě čekat, zatímco vojáky a Aes Sedai, kteří se na ni spoléhají, masakrují? Světlo, tam venku byla obrovská část Bílé věže! Pokud tato armáda padne a ty ženy s ní…
Jsem amyrlinin stolec, připomněla si odhodlaně. Budu silná. Přežiju. Dokud žiju, Bílá věž stojí.
Nechala Gawyna, aby ji držel.
Aviendha se plazila po skále jako zimní ještěrka hledající teplo. Špičky jejích prstů, přestože mozolnaté, ji začínaly pálit následkem krutého chladu. Šajol Ghúl byl studený a vzduch tu páchl, jako by vyvěral z hrobky.
Nalevo od ní se plížil Rhuark, napravo Kamenný pes jménem Šaen. Oba měli červenou čelenku siswai’aman, Po Šaenově pravici se plazila Amys. Pro jednou nikdo nic nenamítal proti tomu, aby se moudré připojily k předsunutým zvědům. Na místě jako toto a v době jako tato mohly oči toho, kdo dokáže usměrňovat, vidět něco, co běžné oči ne.
Navzdory svým náhrdelníkům se Aviendha nehlučně kradla vpřed. Na těchto kamenech nerostly žádné rostliny, dokonce ani plíseň či lišejník. Nyní se nacházeli hluboko uvnitř Spálených zemí. Téměř tak hluboko, jak bylo možné se dostat.
Rhuark dosáhl hřebene jako první a Aviendha viděla, jak ztuhl. Ona sama dorazila jako další, podívala se přes okraj skály a přitom se držela u země, aby ji nezahlédli. Dech se jí zadrhl v hrdle.
Slyšela vyprávět příběhy o tomto místě. O obrovské výhni poblíž úpatí svahu, kolem níž protékala jediná, černá řeka. Voda byla tak jedovatá, že zabila každého, kdo by se jí dotkl. Údolí bylo poseté ohni jako otevřenými ranami, které dávaly okolní mlze červenou barvu. Jako mladá Děva s vyvalenýma očima poslouchala, když letitá správkyně střechy vyprávěla o tvorech, kteří pracují v kovárnách Stínu, tvorech, kteří nejsou mrtví ani živí. Zvířecí stvůry, tiché a strašlivé, se pohybovaly krokem, v němž nebyl život – jako tikající ručičky hodin.