Vzpomínka na světlo

Začalo to docela prostě. Hedvábné, jemně tkané roucho. Mat by dal přednost kalhotám, ale roucho bylo pohodlné. Jenže přes něj přetáhli další, tužší. Také bylo z hedvábí, tmavě zeleného a do posledního místečka vyšívaného spirálovými vzory. Rukávy byly dost velké na to, aby jimi proběhl kůň, a připadaly mu těžké a neforemné.

„Myslel jsem, že říkám, ať mi dáte vojenské šaty!“ řekl.

„Toto je slavnostní válečnická uniforma člena císařské rodiny, Výsosti,“ vysvětlila Nata. „Mnozí na tebe budou hledět jako na cizince, a i když nikdo nebude zpochybňovat tvou věrnost, bylo by dobré, aby v tobě naši vojáci viděli především prince krkavců, a až pak cizince. Nesouhlasíš?“

„Asi ano,“ řekl Mat.

Sloužící pokračovali, opásali ho zdobeným opaskem a paže uvnitř velkých rukávů mu ovinuli pásky stejného vzoru. Mat si říkal, že je to dobře, protože opasek stahoval šaty a ty mu pak nepřipadaly tak objemné.

Další kus oblečení byl naneštěstí úplně nejsměšnější. Tuhý světlý kus látky, který mu nasadili na ramena. Vpředu a vzadu splýval jako tabard s otevřenými boky, ale trčel dobře tři dlaně na každou stranu, takže Mat vypadal nelidsky široký. Bylo to jako chrániče ramen z těžké zbroje, jen vyrobené z látky.

„Tak hele,“ řekl Mat. „Není to nějaký šprým jenom proto, že jsem nováček, že ne?“

„Šprým, ctihodný?“ zeptala se Nata.

„Nemůžeš vážně…“ Mat se odmlčel, když kolem dveří někdo prošel. Jiný velitel. Muž měl na sobě oděv ne nepodobný Matovu, třebaže ne tak vyzdobený a s ne tak širokými rameny. Nebyla to zbroj císařské rodiny, ale slavnostní zbroj pro jednoho z urozených. Přesto to byl téměř stejně drahý oděv.

Muž se zastavil, uklonil se Matoví a šel dál.

„Ať shořím,“ řekl Mat.

Nata tleskla a sloužící začali Mata pokrývat drahokamy. Vybírali převážně rubíny, což Mata znervózňovalo. Musela to být náhoda, ne? Nevěděl, co si má o tom, že ho pokrývají všemi těmi drahokamy, myslet. Možná by je mohl prodat. Vlastně, kdyby je mohl vsadit do hry, nejspíš by mu nakonec patřil celý Ebú Dar…

Ten už patří Tuon, uvědomil si. A já jsem se s ní oženil. Uvědomil si, že je boháč. Opravdový boháč.

Seděl, dovolil jim, aby mu nalakovali nehty, a přitom přemýšlel, co to všechno znamená. Jistě, už nějakou dobu si nemusel s penězi dělat starosti, protože si vždy mohl vyhrát další. Tohle bylo jiné. Pokud už všechno měl, tak proč hrát? To neznělo jako moc velká zábava. Nečekalo se, že vám lidé budou takto dávat věci. Měli jste najít způsob, jak je získat sami, svým důvtipem, štěstím nebo schopnostmi.

„Ať shořím,“ řekl Mat a spustil ruce k bokům, když sloužící dokončili lakování nehtů. „Jsem zatracenej šlechtic.“ Vzdychl, vyškubl polekanému sloužícímu – který šel kolem s jeho starým oblečením – svůj klobouk a nasadil si ho na hlavu.

„Ctihodný,“ ozvala se Nata. „Prosím odpusť mi mou troufalost, ale když dovoliš, mám ti radit v otázkách módy. Ten klobouk vypadá k té uniformě obzvlášť… nevhodně.“

„A koho to zajímá?“ prohlásil Mat a vykráčel z pokoje. Skoro musel dveřmi projít bokem! „Když už mám vypadat směšně, můžu to alespoň udělat ve velkém stylu. Někdo mi ukažte, kde se scházejí naši zatracení generálové. Potřebuju zjistit, kolik vojáků máme.“