Vzpomínka na světlo

„To je účinné,“ poznamenala Leana, založila si ruce, zvedla dokonalé obočí a pohlédla na průchod. Byli uprostřed Poslední bitvy, a ta ženská si přesto každé ráno našla čas na to, aby se nalíčila.

Průchod je zavedl zpátky do ležení, které bylo nyní převážně prázdné. Vzhledem k tomu, že zálohy se seřadily a byly připravené na povel vyrazit, zůstával v ležení jen pětisetčlenný oddíl, střežící Bryneův velitelský stan.

Pořád u pasu nosila váček s falešnými zámky. Randova slova s ní otřásla. Jak získají zámky zpět? Pokud by je přisluhovači stínu rozbili v nesprávný okamžik, byla by to katastrofa.

Rozbili je už? Poznal by to svět? Egwain cítila hrůzu, které se nedokázala zbavit. Ale válka přesto pokračovala a ona neměla jinou možnost než bojovat. Pokud to bude možné, přijdou na způsob, jak zámky získat zpátky. Rand přísahal, že se o to pokusí. Nebyla si jistá, co by mohl dělat.

„Bojují tak tvrdě,“ řekl Gawyn.

Egwain se obrátila a spatřila ho, jak stojí kousek od ní a dalekohledem si prohlíží bojiště. Cítila z něj touhu. Věděla, že když nemá muže, kterým by velel, jako dřív míval molodce, připadá si v těchto bojích k ničemu.

„Trolloky pohánějí myrddraalové,“ řekla Egwain. „Jsou spojení, aby je mizelci mohli lip ovládat.“

„Ano, ale proč se brání tak urputně?“ zeptal se Gawyn, který stále hleděl dalekohledem. „Tahle země je nezajímá. Je zjevné, že o tyhle kopce přišli, a přesto bojují tak divoce. Trolloci jsou prostí – bojujou a vyhrávají, nebo se rozprchnou a ustoupí. Nedrží pozice. Tady se o to snaží. Je to, jako… jako kdyby si mizelci mysleli, že dokonce i po takové pohromě mají stále dobré postavení.“

„Kdo ví, proč mizelci dělají to, co dělají?“ poznamenala Lelaine, která se založenýma rukama hleděla skrz stále otevřený průchod.

Egwain se otočila a také se podívala skrz. Vrcholek kopce byl nyní prázdný, podivně oddělený od bitvy. Její vojáci se s trolloky srazili v malém údolí mezi kopci a tam dole probíhal krutý boj. Slyšela hekání, jekot, řinčení. Do vzduchu se vztyčily krvavé píky, jak byl oddíl lidí zatlačován na ústup a dopředu se přesunuli halapartníci, aby se pokusili trolloky zpomalit.

Zplozenci Stínu utrpěli strašlivé ztráty. Bylo to zvláštní; Bryne čekal, že ustoupí.

„Něco není v pořádku,“ řekla Egwain a zježily se jí chloupky na pažích. Pro tuto chvíli si přestala dělat starosti se zámky. Její vojsko bylo v nebezpečí. „Sežeňte Aes Sedai a nechte armádu stáhnout.“

Ostatní ženy na ni hleděly, jako by se zbláznila. Gawyn se jako blesk rozběhl k velitelskému stanu, aby vydal rozkazy. Neptal se.

„Matko,“ řekla Romanda a nechala uzavřít průchod. „Co se…“

Něco rozčíslo vzduch na druhé straně Egwainina válečného ležení, odvrácené od bitevního pole. Čára světla, delší než jakýkoli průchod, který Egwain kdy viděla. Byla téměř stejně široká jako samotné ležení.

Čára světla se obrátila do sebe a otevřel se jim pohled, který nevedl do jižního Kandoru. Místo toho to bylo místo plné kapradin a stromů s povislými větvemi – ačkoli byly hnědé jako vše ostatní, stále byly cizí a neznámé.

V této neznámé krajině tiše stála ohromná armáda. Vlály nad ní tisíce praporů zdobené znaky, které Egwain nepoznávala. Pěšáci na sobě měli po kolena dlouhé odění, které vypadalo jako jakási vycpávaná zbroj, posílená řetězem sestaveným do velkých čtverců. Další měli kovové košile, které vypadaly sešité ze vzájemně propojených mincí.

Mnozí drželi sekery, přestože velmi zvláštního vzezření. Měly dlouhé tenké topory, na koncích vyboulené, a hlavy seker byly úzké a tenké, téměř jako krumpáče. Rukojeti všech jejich zbraní – od tyčových až po meče – měly podobný účelný tvar. Hladké a nestejně široké, vyrobené z nějakého tmavě rudého dřeva, které bylo na bocích pomalováno barevnými tečkami.

Uvědomit si toto všechno trvalo Egwain jen pár vteřin a v duchu pátrala po nějakých známkách toho, odkud tato podivná armáda pochází. Nenašla nic, čeho by se mohla chytit. A pak ucítila usměrňování. Záře saidaru obklopila stovky žen, všechny na koních, všechny ve zvláštních šatech, ušitých pouze z tuhého černého hedvábí. Šaty nebyly u pasu převázané, ale místo toho poměrně těsně stažené kolem ramen a rozšiřující se směrem dolů. Z poutek vepředu visely těsně pod krkem dlouhé obdélníkové střapce v nejrůznějších barvách. Všechny ženy měly potetované tváře.

„Propusťte sílu,“ řekla Egwain a pustila saidar. „Nenechte je, ať vás ucítí!“ Vrhla se stranou v patách s Lelaine, kolem níž záře rovněž uhasla.