Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Jejich čas přijde brzy,“ řekl Rand drsněji. „Než tohle skončí, budeme se divit, proč jsme byli tak dychtiví, a budeme toužebně vzpomínat na tyhle klidné dny čekání.“ Stále držel stuhu v ruce, ale zaťal ji v pěst. „Já jen… nechtěl jsem se vydat do války, když naše poslední setkání skončilo hádkou, třebaže důležitou.“
„Ach, Rande,“ řekla Egwain. Popošla k němu a vzala si stuhu. Objala ho. Světlo, v poslední době s ním bylo těžké pořízení – ale totéž si občas myslela i o svých rodičích. „Máš moji podporu. To neznamená, že se zámky udělám, co říkáš, ale máš moji podporu.“
Pustila ho. Nerozbrečí se. Dokonce ani když to vypadá jako poslední loučení.
„Počkej,“ řekl Gawyn. „Sourozence? Ty máš sourozence?“
„Jsem syn Tigrain,“ pokrčil Rand rameny, „narodil jsem se poté, co odešla do Pustiny a stala se Děvou.“
Gawyn vypadal ohromeně, ačkoli Egwain si to domyslela už dávno. „Ty jsi Galadův bratr?“ zeptal se Gawyn.
„Nevlastni,“ řekl Rand. „Ne že by to pro bělokabátníka moc znamenalo. Měli jsme stejnou matku. Jeho otcem, stejně jako tvým, byl Taringail, ale můj byl Aiel.“
„Myslím, že by tě Galad překvapil,“ řekl Gawyn tiše. „Ale Elain…“
„Ne že bych tě chtěl poučovat o historii tvé vlastní rodiny, ale Elain se mnou není příbuzná.“ Rand se obrátil k Egwain. „Můžu je vidět? Zámky. Než se vydám do Šajol Ghúlu, chtěl bych se na ně naposledy podívat. Slibuju, že s nimi nic neudělám.“
Zdráhavé je vytáhla z váčku u pasu, kde je často ukrývala. Gawyn, který se stále tvářil omráčeně, přešel k oknu, otevřel ho a vpustil do pokoje slunce. Bílá věž jí připadala klidná… tichá. Její armáda byla pryč a její vládci ve válce.
Rozbalila první zámek a podala ho Randovi. Nedá mu všechny najednou. Jen pro jistotu. Jeho slovu věřila; konec konců, byl to přece Rand, ale… jen pro jistotu.
Rand držel zámek a hleděl na něj, jako by v té klikaté čáře hledal moudrost. „Vyrobil jsem je,“ zašeptal. „Udělal jsem je tak, aby se nikdy nerozbily. Ale už když jsem je tvořil, věděl jsem, že nakonec selžou. Všechno nakonec selže, když se toho on dotýká…“
Egwain opatrně potěžkala druhý zámek. Nebylo by dobré tu věc omylem rozbít. Uchovávala je zabalené a váček měla vycpaný látkou; měla strach, že je při nošení zničí, ale Moirain se vyjádřila, že je Egwain rozbije.
Cítila, že je to bláhové, ale to, co četla, věci, které říkala Moirain… Nu, pokud přijde chvíle, kdy je bude nutné rozbít, Egwain je bude potřebovat mít po ruce. Atak je nosila – nosila s sebou možnou smrt celého světa.
Rand náhle zbledl jako stěna. „Egwain,“ řekl. „Tohle mě neošálí.“
„Co?“
Podíval se na ni. „Tohle je padělek. Prosím, to je v pořádku. Řekni mi pravdu. Udělalas kopii a dala mi ji.“
„Nic takového jsem neudělala,“ namítla.
„Ale… Světlo.“ Rand zámek znovu zvedl. „Tohle je padělek.“
„Cože!“ Egwain mu ho vytrhla z ruky a ohmatala ho. Necítila nic špatného. „Jak to můžeš vědět jistě?“
„Vyrobil jsem je,“ řekl Rand. „Poznám svoji práci. Tohle není jeden ze zámků. Je to… Světlo, někdo je ukradl.“
„Od chvíle, kdys mi je dal, jsem je měla pořád u sebe!“ prohlásila Egwain.
„Tak se to stalo předtím?“ zašeptal Rand. „Poté, co jsem je přinesl, jsem si je pečlivě neprohlížel. Nějak zjistil, kam jsem je dal.“ Vzal si od ní druhý a zavrtěl hlavou. „Taky není pravý.“ Vzal si třetí. „Ani tenhle ne.“
Podíval se na ni. „On je má, Egwain. Nějak si je ukradl zpátky. Temný má klíče k vlastnímu vězení.“ Po většinu života si Mat přál, aby se po něm lidé tolik nedívali. Mračili se za něj kvůli problémům, které zdánlivě působil – a které ve skutečnosti nebyly jeho vina – vrhali po něm nesouhlasné pohledy, když naprosto nevinně kráčel kolem a ze všech sil se snažil být milý. Každý kluk tu a tam šlohne koláč. To nikomu neublíží. V podstatě se to očekávalo.
Běžný život byl pro Mata těžší než pro ostatní kluky. Všichni si na něj úplně bezdůvodně dávali obzvlášť dobrý pozor. Perrin by býval mohl krást koláče celý den, a přesto by se na něj lidé jen usmívali a možná mu rozcuchali vlasy. Na Mata si brali koště.
Když vešel někam, kde se hrálo v kostky, přitahoval pohledy. Lidé ho sledovali stejně, jako by sledovali podvodníka – ačkoli nikdy nepodváděl – nebo se závistí v očích. Ano, vždycky si myslel, že kdyby se na něj nedívali, bylo by to skvělé. Důvod ke skutečné oslavě.
Teď to tak bylo, a jemu se z toho dělalo zle.
„Můžeš se na mě podívat,“ namítl Mat. „Vážně. Ať shoříš, je to v pořádku!“
„Mé oči by byly sklopené,“ odpověděla služebná, která skládala látku na nízký stolek u stěny.
„Oči už máš sklopené! Zírají na zatracenou podlahu, nebo ne? Chci, abys je zvedla.“
Seančanka pokračovala v práci. Měla světlou pleť s pihami pod očima a byl na ni docela pěkný pohled, přestože v poslední době dával přednost tmavším odstínům. Přesto by mu nevadilo, kdyby mu to děvče věnovalo úsměv. Jak mohl mluvit se ženou, pokud se nemohl snažit ji rozesmát?
Vstoupilo několik dalších služebných se sklopenýma očima a přineslo další látku. Mat stál v komnatách paláce, které byly podle všeho Jeho“. Bylo jich víc, než bude kdy potřebovat. Možná by se k němu mohl nastěhovat Talmanes a pár chlapů z Bandy, aby to místo nepůsobilo tak prázdně.
Mat se přiloudal k oknu. Pod ním se na Mol Hara organizovalo vojsko. Bude to trvat déle, než si přál. Galgan – Mat se s tím chlapíkem setkal jen krátce a bez ohledu na to, co Tuon říkala o tom, že jeho najatí zabijáci nemají uspět, mu nedůvěřoval – shromažďoval seančanské síly z hranic, ale příliš pomalu. Obával se, že ústupem ztratí Almothskou pláň.
Nu, měl by raději naslouchat rozumu. Mat už teď měl jen málo důvodů, proč mít toho muže v oblibě, ale jestli to bude zdržovat…
„Ctihodný?“ zeptala se služebná.
Mat se obrátil a zvedl obočí. Poslední část látek přineslo několik da’covale a Mat cítil, jak rudne. Stěží na sobě vůbec měly nějaké oblečení, a to, co ano, bylo průsvitné. Ale může se dívat, ne? Nenosily by takové oblečení, kdyby se muž neměl dívat. Co by si pomyslela Tuon?
Nejsem její majetek, pomyslel si odhodlaně Mat. Nebudu se chovat jako manžel.
Pihovatá služebná – byla só’džin, půlku hlavy měla oholenou – pokynula k osobě, která vstoupila za da’covale, ženě středního vlasu s tmavými vlasy spletenými do drdolu a bez částečně oholené hlavy. Byla podsaditá, trochu se podobala zvonu a působila babičkovsky.
Nově příchozí si ho prohlédla. Konečně někdo, kdo se na něj díval! Kéž by jen ve tváři neměla výraz člověka, který si na trhu prohlíží koně.
„Černá k jeho novému postavení,“ řekla a tleskla. „Zelená za jeho dědictví. Zdrženlivá lesní zeleň. Někdo mi přineste výběr klípců a někdo jiný spalte ten klobouk.“
„Cože?“ vykřikl Mat. Kolem něj se rojily služebné a tahaly ho za šaty. „Tak počkat. Co to má znamenat?“
„Tvoje nové šaty, ctihodný,“ řekla žena. „Já jsem Nata a budu tvá osobní krejčová.“
„Můj klobouk spálit nenecháš,“ prohlásil Mat. „Zkus to, a zatraceně uvidíme, jestli dokážeš ze třetího patra letět. Rozumíš?“