Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Myslí si, že se příliš přepínáš.“
„V taktice se vyzná,“ řekl Agelmar, „ale neví toho tolik, jak si myslí. Má hlavu plnou historek o hlavních kapitánech. Nejsem dokonalý, Dai Šane. Tohle nebude moje jediná chyba. Uvědomím si je, jako jsem si uvědomil tuhle, a poučím se z nich.“
„Ale i tak bychom se možná měli postarat, aby sis dopřál víc spánku.“
„Jsem naprosto v pořádku, urozený pane Mandragorane. Znám svoje hranice; poznával jsem je celý život. Tato bitva mě dostane až na hranici možností a já jí to musím dovolit.“
„Ale…“
„Vystřídej mě, nebo mě nech na pokoji,“ přerušil ho Agelmar. „Nechám si poradit – nejsem hlupák – ale nenechám svá rozhodnutí zpochybňovat.“
„Tak dobře,“ řekl Lan. „Věřím, že se rozhoduješ moudře.“
Agelmar přikývl a sklopil pohled k mapám. Když se Lan konečně zamířil pryč, aby si šel lehnout, stále ještě pracoval na svých plánech.
KAPITOLA 19
Výběr klípce
Elain Bašereho našla, jak přechází po východním břehu řeky. Říční břehy patřily k těm málo místům, která jí dosud připadala živá. V těchto dnech toho bylo tolik bez života – stromy, na nichž nerašilo listí, tráva, která nerostla, zvířata schoulená v doupatech a odmítající se hýbat.
Řeky stále tekly. Byl v tom pocit života, přestože rostliny působily žalostně.
Alguenja patřila k těm ošidně mocným řekám, které z dálky vypadají klidně, ale dokáží stáhnout ženu pod hladinu a držet ji, dokud se neutopí. Vzpomínala si, jak o tom jednou Bryne poučoval Gawyna během lovecké výpravy, kterou podnikli podél jejích břehů. Mluvil i k ní. Možná především k ní, přestože si vždy dával pozor, aby vůči dědičce nepřekročil hranice.
Dávej si pozor na proudy, říkal. Říční proudy jsou jedna z nejnebezpečnějších věcí pod Světlem, ale jen proto, že je lidé podceňují. Hladina vypadá klidně, protože s ní nic nebojuje. Nic nechce. Ryby plavou s proudem a lidé do ní nelezou, tedy až na hlupáky, kteří se chtějí předvést.
Elain sestoupila po kamenitém břehu k Bašeremu. Její stráže zůstaly pozadu – Birgitte s nimi právě nebyla. Dohlížela na oddíly lučištníků míle po proudu, kde měli plno práce s ostřelováním trolloků, kteří stavěli vory, aby se na nich dostali přes řeku. Birgittini lučištníci a Talmanesovi draci tam při snižování množství nepřátel odváděli skvělou práci, ale přesto bylo jen otázkou času, než jejich obrovská armáda začne proudit přes Alguenju.
Elain před týdnem stáhla své síly z Andoru a ona i Bašere byli potěšeni jejich postupem. Dokud neobjevili past.
„Úžasné, že ano?“ zeptala se, když přistoupila k Bašeremu, který stál na břehu řeky.
Bašere na ni pohlédl a pak přikývl. „U nás doma nic takového nemáme.“
„A co Arinelle?“
„Ta v Saldeii není tak velká,“ řekl nepřítomně. „Toto je téměř jako oceán, prostírající se přímo tady a oddělující břeh od břehu. Musím se smát, když si představím, jak na ni museli pohlížet Aielové, když poprvé překročili Páteř.“
Chvíli stáli mlčky.
„Jak zlé to je?“ zeptala se nakonec Elain.
„Zlé,“ řekl Bašere. „Ať shořím, měl jsem si to uvědomit. Měl jsem to vidět.“
„Nemůžeš naplánovat všechno, Bašere.“
„Odpusť,“ odvětil, „ale přesně tohle mám dělat.“
Jejich pochod na východ z Brémského lesa probíhal podle plánu. Spálili mosty přes Erinin a Alguenju a zabili spoustu trolloků, kteří se přes ně snažili dostat za nimi. Elain nyní stála na cestě, která vedla proti proudu řeky do hlavního města Cairhienu. Bašere měl v plánu nechat poslední střet s trolloky do kopců podél cesty, dvacet lig jižně od Cairhienu.
Stín je ale přechytračil. Zvědové zpozorovali druhou trollockou armádu na sever od jejich současné pozice, jak táhne na východ přímo ke Cairhienu. Elain město připravila o obránce, aby posílila svou armádu. Nyní v něm byli jen uprchlíci – a bylo stejně přecpané jako předtím Caemlyn.
„Jak to dokázali?“ zeptala se. „Ti trolloci nemohli přijít z Tarwinova sedla.“
„Na to nebylo dost času,“ souhlasil Bašere.
„Další brána?“ zeptala se.
„Možná,“ řekl Bašere. „Možná ne.“
„Tak jak?“ chtěla vědět. „Odkud se ta armáda vzala?“ Trollocké vojsko bylo téměř tak blízko, aby zabušilo na městské brány. Světlo!
„Udělal jsem chybu, že jsem uvažoval jako člověk,“ řekl Bašere. „Odhadl jsem rychlost, jakou se trolloci přesouvají, ale nevzal jsem v úvahu, jak by je myrddraalové mohli hnát. Hloupá chyba. To vojsko v lese se muselo rozdělit na dvě části a jedna půlka se vydala lesy na severovýchod směrem ke Cairhienu. Nic jiného mě nenapadá.“
„Přesouvali jsme se tak rychle, jak to jen šlo,“ řekla Elain. „Jak nás dokázali předběhnout?“ Její armáda měla průchody. Nemohla jimi poslat všechno, protože neměla dost usměrňovačů, aby je dokázali udržet otevřené dlouho. Nicméně mohla přesouvat vozy se zásobami, zraněné a markytány. To jim umožňovalo pochodovat tak rychle, jak to dokázali vycvičení vojáci.
„Pohybovali jsme se tak rychle, jak to bylo bezpečně možné,“ řekl Bašere. „Lidský velitel by nikdy své vojáky nenutil do tak strašlivého pochodu. Terén, kterým se přesouvali, musel být příšerný – řeky, které museli překročit, lesy, mokřady, Světlo! Během takového pochodu museli následkem vyčerpání přijít o tisíce trolloků. Mizelci se toho odvážili, a teď nás sevřeli do kleští. A město by taky mohlo být zničeno.“
Elain mlčela. „To nedopustím,” prohlásila nakonec. „Znovu ne. Ne, pokud tomu dokážeme zabránit.“
„Máme na vybranou?“
„Ano,“ řekla Elain. „Bašere, ty máš jeden z nejskvělejších vojenských mozků, co tahle země kdy viděla. Máš zdroje, jaké nikdo nikdy předtím neměl. Draky, rodinku, ogiery ochotné bojovat v bitvě… Ty to dokážeš. Já vím, že ano.“
„Vkládáš překvapivou víru v někoho, koho znáš jen velmi krátce.“
„Rand ti věří,“ řekla Elain. „Dokonce i v temných dobách, Bašere – když se na každého druhého díval s podezřením – ti důvěřoval.“
Bašere vypadal utrápeně. „Jeden způsob existuje.“
„Jaký?“
„Co nejrychleji vyrazíme a udeříme na trolloky u Cairhienu. Jsou unavení; musejí být. Kdyby se nám podařilo je rychle porazit, než nás dožene ta horda z jihu, mohli bychom mít šanci. Bude to složité. Severní armáda se pravděpodobně chce zmocnit města a pak ho proti nám použít, až dorazí jižní trolloci.“
„Mohli bychom otevřít průchody do města a udržet ho?“
„Pochybuju,“ řekl Bašere. „Ne když jsou naši usměrňovači tak unavení. Kromě toho, my musíme severní trolloky zničit, ne se proti nim jenom zdržet. Když jim dáme čas si odpočinout, vzpamatují se z pochodu, pak se k nim připojí trolloci z jihu a použijí hrůzopány, aby Cairhien rozervali jako přezrálé jablko. Ne, Elain. Musíme zaútočit a severní armádu rozdrtit, dokud je slabá; jen tak se snad dokážeme udržet proti té jižní. Když se nám to nepodaří, rozdrtí nás mezi sebou.“
„To riziko musíme podstoupit,“ řekla Elain. „Připrav plány, Bašere. Postaráme se, aby fungovaly.“
Egwain vstoupila do Tel’aran’rhiodu.
Svět snů vždy býval nebezpečný a nepředvídatelný. V poslední době víc než předtím. Velkolepé město Tear se ve snu zrcadlilo zvláštně a jeho budovy byly jako ošlehané stoletím bouří. Městské hradby nyní byly sotva víc než třicet dlaní vysoké a jejich vrcholky zaoblené a ohlazené větrem. Budovy uvnitř se ztratily a zanechaly po sobě základy a kusy zvětralého kamene.