Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Už to bylo velice dlouho, co Lan přemýšlel o budoucnosti a cítil při tom něco, co alespoň připomínalo naději. Bylo zvláštní, že ji našel teď, na tomto místě, v této válce. Byl tvrdý muž. Občas měl pocit, že toho má víc společného s kameny a pískem než s muži, kteří se společně smáli u ohně.
Tohle ze sebe udělal. Byl to člověk, jímž potřeboval být, člověk, který bude jednoho dne moci vyrazit do Malkieru a pozdvihnout čest své rodiny. Rand al’Thor začal tou skořápkou pronikat a pak ji Nyneivina láska celou rozervala na kusy.
Zajímalo by mě, jestli si to Rand vůbec kdy uvědomil, uvažoval Lan, zatímco vytahoval hřeblo a začal se starat o Mandarbovu srst. Lan věděl, jaké to je, být od dětství vyvolený zemřít. Věděl, jaké to je, být nasměrován k Momě a dozvědět se, že tam obětuje život. Světlo, to věděl. Rand al’Thor se nejspíš nikdy nedozví, jak podobní si jsou.
Lan Mandarba nějakou dobu hřebelcoval, přestože byl unavený až do morku kostí. Možná měl jít spát. Nyneiva by mu řekla, aby se šel vyspat. Přehrál si ten rozhovor v hlavě a dovolil si úsměv. Vyhrála by, protože by mu vysvětlila, že generál potřebuje spát a tady je spousta čeledínů, kteří se o koně postarají.
Nyneiva tu však nebyla. Hřebelcoval dál.
K řadě koní někdo přicházel. Lan samozřejmě uslyšel kroky dávno předtím, než osoba dorazila. Urozený pán Baldhere si z věcí pacholků vzal hřeblo, kývl na jednoho ze strážných a zamířil k vlastnímu koni. Teprve pak si všiml Lana.
„Urozený pane Mandragorane?“ řekl.
„Urozený pane Baldhere,“ odpověděl Lan a na Kandořana kývl. Mečonoš královny Ethenielle byl štíhlý muž s bílými prameny v jinak černých vlasech. Přestože Baldhere nebyl jedním z hlavních kapitánů, byl to dobrý velitel a od smrti svého krále sloužil Kandoru dobře. Mnozí předpokládali, že se královna za Baldhereho provdá. To bylo samozřejmě bláhové; Ethenielle na něho hleděla jako na bratra. Kromě toho by každý, kdo by tomu věnoval pozornost, věděl, že Baldhere zjevně dává před ženami přednost mužům.
„Omlouvám se, že tě ruším, Dai Šane,“ řekl Baldhere. „Nenapadlo mě, že tu bude někdo jiný.“ Obrátil se k odchodu.
„Už jsem skoro hotový,“ řekl Lan. „Nenech se rušit.“
„Pacholci se o koně starají dobře,“ řekl Baldhere. „Nepřišel jsem sem kontrolovat jejich práci. Zjistil jsem, že občas mi nějaká prostá a známá činnost pomáhá přemýšlet.“
„Nejsi sám, kdo si toho všiml,“ řekl Lan a dál hřebelcoval Mandarba.
Baldhere se uchechtl a pak chvíli mlčel. Nakonec promluvil. „Dai Šane,“ řekl, „dělá ti urozený pán Agelmar starosti?“
„V jakém směru?“
„Bojím se, že se příliš přepíná,“ řekl Baldhere. „Některá jeho rozhodnutí… mě matou. Není to v tom, že by se ohledně bitvy rozhodoval špatně. Prostě mi jen jeho rozhodnutí připadají příliš agresivní.“
„Je válka. Netušil jsem, že při porážce nepřítele může být člověk příliš agresivní.“
Baldhere chvíli mlčel. „Jistě. Ale všiml sis ztráty dvou jízdních švadron urozeného pána Yokaty?“
„To bylo nešťastné, ale chyby se stávají.“
„Takovouhle chybu neměl urozený pán Agelmar vůbec udělat. Už zažil situace, jako je tahle, Dai Šane. Měl to předvídat.“
Došlo k tomu při jednom z posledních nájezdů proti trollokům. Aša’manové zapalovali Fal Eisen a okolní krajinu. Na Agelmarův rozkaz Yokata se svými jezdci objel velký kopec, aby zaútočil na pravé křídlo trollocké armády, postupující na aša’many. Agelmar měl v úmyslu použít klasický obchvat a vyslat další jízdu proti nepřítelovu levému křídlu a aša’manové by se obrátili a čelili trollokům zepředu.
Jenže velitelé Stínu manévr prohlédli. Než mohli Agelmar a aša’manové zasáhnout, početný kontingent trolloků přešel kopec a zaútočil na Yokatovo pravé křídlo, zatímco zbytek se s Yokatou střetl čelně a jeho jezdce obklíčil.
Jezdce pobili do posledního. Vzápětí poté se trolloci vrhli na asa’many, kteří se stěží dokázali zachránit.
„Je unavený, Dai Šane,“ řekl Baldhere. „Já Agelmara znám. Kdyby byl vzhůru a ve střehu, nikdy by takovou chybu neudělal.“
„Baldhere, takovou chybu by mohl udělat každý.“
„Urozený pán Agelmar je jeden z hlavních kapitánů. Měl by bitvu vidět jinak než obyčejní muži.“
„Víš jistě, že od něj nečekáš trochu moc?“ zeptal se Lan. „Agelmar je jenom člověk. Jako konec konců my všichni.“
„Já… Snad máš pravdu,“ řekl Baldhere s rukou položenou na meči, jako by měl obavy. Samozřejmě u sebe neměl královninu zbraň – tu nosil jen tehdy, když jednal jejím jménem. „Myslím, že to je asi instinkt, Lane. Svrbí mě to. Agelmar vypadá hodně unaveně a já se bojím, že to ovlivňuje jeho schopnost plánovat. Prosím, jenom na něj dávej pozor.“
„Budu,“ slíbil Lan.
„Děkuju ti,“ řekl Baldhere. Teď už nevypadal tak ustaraně, jako když přišel.
Lan Mandarba naposledy poplácal, nechal Baldhereho, ať se postará o svého koně, a vydal se ležením k velitelskému stanu. Vešel dovnitř; stan byl osvětlený a dobře střežený, nicméně vojáci na stráži neměli výhled na válečné mapy.
Lan obešel závěsy, které zakrývaly vchod, a kývl na dva šajnarské velitele, Agelmarovy podřízené, kteří v této vnitřní svatyni byli. Jeden studoval mapy, rozložené na podlaze. Samotný Agelmar zde nebyl. Vůdce potřebuje někdy spát.
Lan si dřepl a zahleděl se na mapu. Vypadalo to, že po zítřejším ústupu se dostanou na místo zvané Krvavé prameny, pojmenované podle toho, jak se kvůli zbarvení kamenů pod hladinou zdálo, že má voda rudou barvu. U Krvavých pramenů budou mít díky přilehlým kopcům mírnou výškovou převahu a Agelmar měl v úmyslu na trolloky zaútočit pomocí spolupracujících lučištníků a jízdy. A samozřejmě budou dál vypalovat zemi.
Lan v kleče na jednom koleni pročítal Agelmarovy poznámky o tom, která armáda by měla kde bojovat a jak útoky rozdělí. Bylo to náročné, ale nic z toho Lanovi nepřipadalo nijak zvlášť znepokojivé.
Zatímco studoval situaci, závěs ve vchodu zašustil a vstoupil sám Agelmar, zabraný do tichého rozhovoru s urozenou paní Elis ze Saldeie. Když spatřil Lana, zarazil se a tiše se své společnici omluvil. Přistoupil k Lanovi.
Agelmar neměl únavou pokleslá ramena, ale Lan se naučil hledat známky únavy hlouběji než jen v držení těla. Zarudlé oči. Dech, který byl slabě cítit buřinou, rostlinou, která se žvýkala, aby si člověk udržel jasnou hlavu, když je příliš dlouho vzhůru. Agelmar byl unavený – ale to i všichni ostatní v ležení.
„Schvaluješ to, co vidíš, Dai Šane?“ zeptal se Agelmar a klekl si.
„Na ústup je to velice agresivní.“
„Můžeme si dovolit něco jiného?“ zeptal se Agelmar. „Za sebou zanecháváme lány spálené země a ničíme Šajnar téměř tak jistě, jako kdyby se ho zmocnil Stín. Ten popel zchladím trolločí krví.“
Lan přikývl.
„Přišel za tebou Baldhere?“ zeptal se Agelmar.
Lan prudce vzhlédl.
Agelmar se nuceně usmál. „Předpokládám, že šlo o ztrátu Yokaty a jeho mužů?“
„Ano.“
„Rozhodně to byla chyba,“ řekl Agelmar. „Byl jsem zvědavý, jestli to na mě někdo vytáhne; Baldhere věří, že jsem nikdy neměl takovou chybu udělat.“