Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Moirain si stáhla kapuci pláště hlouběji do čela, aby, než vjedou do města, měla zakrytou tvář.
Jako obvykle lidé v ulicích zírali na Loiala, ale tentokrát Perrin zaslechl, jak v uctivé bázni mumlají: „Ogier.“ Loial se v sedle narovnal, uši měl vzpřímené a koutky širokých úst se mu zvedly v úsměvu. Očividně se snažil nedat najevo, jak je potěšen, ale tvářil se jako kočka, kterou někdo drbe za ušima.
Remen Perrinovi připadal jako jiná města – byl plný lidských a lidmi vytvořených pachů smíšených samozřejmě se silnou vůní řeky – a jeho napadlo, co mohl mít Lan na mysli, když vtom se mu zježily vlasy na hlavě, protože ucítil něco – špatného. Jakmile to zachytil, bylo to pryč, jako když koňský chlup dopadne na rozžhavené uhlíky, ale pamatoval si to. Ten stejný pach zachytil v Jarře, a tehdy zmizel stejně náhle. Nebyl to Pokřivený ani Nezrozený – trollok, ať shořím, ne Pokřivený! Ne Nezrozený! Myrddraal, mizelec, půlčlověk, cokoliv, jen ne Nezrozený! – ne trollok nebo mizelec, ale ten puch byl stejně ostrý a stejně ohavný. Ať už ho však zanechával kdokoliv, zřejmě nenechával trvalejší stopu.
Dojeli až na náměstí. Jeden z velkých kamenů dláždění přímo uprostřed náměstí byl vypáčen, aby tu mohla být vztyčena šibenice. Do hlíny byl zaražen jediný silný trám podpírající břevno, z něhož visela železná klec. Dno klece bylo celé čtyři lokte nad zemí. V kleci seděl muž oděný celý do šatů v odstínech šedé a hnědé a bradu si opíral o skrčená kolena. Víc místa stejně neměl. Tři malí hošíci po něm házeli kamení. Muž zíral přímo před sebe, a pokud se nějaký kámen dostal až mezi mříže, ani nemrkl. Obličej měl zbrocený krví. Lidé z města chodili kolem, a tomu, co chlapci dělají, nevěnovali o nic větší pozornost než ten muž, i když se každý do jednoho podíval na klec, většinou souhlasně, někteří však se strachem.
Moirain zavrčela, mohlo to být znechucení.
„Je toho víc,“ řekl Lan. „Pojďte. Už jsem nám zamluvil pokoje v hostinci. Myslím, že to shledáte zajímavým.“
Perrin se cestou za nimi ohlédl přes rameno na muže v kleci. Bylo na něm něco povědomého, ale nedokázal přijít na to, co.
„To neměli dělat.“ Loialův burácivý hlas skoro připomínal vrčení. „Ti chlapci, myslím. Dospělí by je měli zastavit.“
„To by měli,“ souhlasil Perrin, ale příliš pozornosti ogierovi nevěnoval. Proč mi připadá známý?
Na štítu nade dveřmi hostince blíž k řece, do něhož je Lan zavedl, stálo U cestářova perlíku, což Perrin považoval za dobré znamení, i když tady kovárnu nic nepřipomínalo, jen na znamení byl namalován muž v kožené zástěře s kladivem v ruce. Hostinec samotný byl velký, tříposchoďový dům z leštěných kvádrů šedého kamene, s nachovou střechou, velkými okny a dveřmi s vyřezávanými spirálami, a zdálo se, že prospívá. Přiběhli stájníci, aby převzali koně, a na první pohled se klaněli ještě hlouběji, když jim Lan hodil pár mincí.
Uvnitř zůstal Perrin hledět. Připadalo mu, že muži i ženy u stolů jsou všichni oblečeni ve sváteční parádě. Bylo tu víc vyšívaných kabátců, víc krajek na šatech, víc barevných stuh a šátků s třásněmi, než viděl za velice dlouhou dobu. Jen čtyři muži sedící u jednoho stolu na sobě měli prosté kabátce, a ti také byli jediní, kteří v očekávání nevzhlédli, když Perrin s ostatními vstoupil do šenku. Ti čtyři muži si dál tiše povídali. – Perrin zaslechl útržky z jejich hovoru, bavili se o tom, jaké přednosti mají ledové papričky jako náklad před kožešinami a co by mohly potíže v Saldeii udělat s cenami. Kapitáni obchodních lodí, usoudil Perrin. Ostatní byli nejspíš místní. Dokonce i obsluhující ženy na sobě zřejmě měly své nejlepší šaty, dlouhé zástěry zakrývaly vyšívané šaty s krajkami u krku.
V kuchyni se pracovalo. Perrin cítil skopové, jehněčí, kuřata i hovězí, jakož i nějakou zeleninu. A vůně perníku na chvíli způsobila, že zcela zapomněl na maso.
Hned za dveřmi je přivítal hostinský, obtloustlý plešatějící mužík se zářícíma hnědýma očima a hladkými růžovoučkými tvářemi. Neustále se klaněl a mnul si ruce. Kdyby nebyl přišel k nim, Perrina by ani nenapadlo, že je to majitel, protože místo očekávané bílé zástěry měl kabátec jako všichni ostatní, z pevného modrého sukna vyšívaného bílou a zelenou nití. Díky kabátci se silně potil.
Proč jsou všichni oblečení jako na slavnost? divil se Perrin.
„Á, mistr Andra,“ řekl hostinský, obraceje se na Lana. „A ogier, jak jsi říkal. Ne že bych o tvém slově pochyboval, samozřejmě. Ne po tom, co se všechno stalo, a o tvém slově nikdy, pane. Proč ne ogier? Á, příteli ogiere, mít tě v domě je pro mě větším potěšením, než si vůbec umíš představit. Tohle je prostě skvělé, a doplňuje to všechno ostatní. Á, a paní...“ Všiml si tmavomodrých hedvábných šatů a drahého vlněného pláště, sice uprášeného po cestě, ale stále honosného. „Odpusť, vznešená paní, prosím.“ Při úkloně vypadal jako podkova. „Mistr Andra mi neozřejmil tvoje postavení, vznešená paní. Nechtěl jsem být neuctivý. Jsi tu ovšem vítána ještě víc než tady přítel ogier, vznešená paní. Prosím, neurážej se kvůli ubohému žvanění Gainora Furlana.“
„Neurazila jsem se.“ Moirain klidně přijala titul, jímž ji Furlan obdařil. Ani zdaleka to nebylo poprvé, co Aes Sedai vystupovala pod jiným jménem, či co předstírala, že je něco, čím ve skutečnosti nebyla. A také to nebylo poprvé, co Perrin slyšel, jak si Lan nechává říkat Andra. Hluboká kapuce Moirain stále zakrývala hladké rysy Aes Sedai, a navíc si u těla přidržovala plášť, jako by jí byla zima. Samozřejmě si dávala pozor, aby nebyla vidět ruka s prstenem s Velkým hadem. „Ve městě se událo něco podivného, pane hostinský, jak jsem pochopila. Doufám, že to nemá vliv na bezpečnost poutníků.“
„A, vznešená paní, opravdu to bylo podivné. Tvoje zářná přítomnost činí poctu tomuto pokornému domu, vznešená paní, a navíc s sebou přivádíš ogiera, ale máme v Remenu také hledače. Přímo tady u Cestářova perlíku přebývají. Hledači Valerského rohu se vydali z Illianu za dobrodružstvím. A dobrodružství také našli, vznešená paní, tady v Remenu, nebo jen o míli dvě dál po řece, bojovali ze všech lidí právě s Aielany. Umíš si představit ty černě zahalené aielské divochy v Altaře, vznešená paní?“
Aiel. Teď Perrin věděl, co mu připadalo tak známé na muži v kleci. Kdysi už Aiela viděl, jednoho z těch zuřivých, téměř bájných, obyvatelů drsné země nazývané Pustina. Ten muž se hodně podobal Randovi. Byl vyšší než většina ostatních, měl šedé oči a narudlé vlasy a byl oblečený přesně stejně jako muž v kleci, celý v hnědé a šedé, kteréžto odstíny splývaly s kamením a křovím, a měl vysoké měkké boty přivázané ke kolenům. Perrin téměř znovu uslyšel Minin hlas. Aielan v kleci. To je bod zlomu ve tvém životě, nebo aspoň něco velice důležitého, co se stane.
„Proč jste...?“ Zarazil se, aby si odkašlal a nemluvil tak ochraptěle. „Jak se stalo, že máte Aiela v kleci na náměstí?“
„Á, mladý pane, to je spíš příběh pro..." – Furlan se odmlčel a prohlédl si ho od hlavy k patě, přičemž bral v úvahu prosté venkovské šaty a dlouhý luk. Pohledem se zastavil u sekery u pasu a u toulce na druhé straně. Když však tlouštík při prohlídce dorazil až k Perrinovu obličeji, trhl sebou, jako by si díky přítomnosti vznešené paní a ogiera jeho žlutých očí všiml až teď. „On je tvůj sluha, mistře Andro?“ zeptal se opatrně.