Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Jakmile se zadíval dolů, žena se obrátila k jedné ze služek a na schodiště se již ani nepodívala, ale Perrin si byl jist, že měl pravdu. Zírala na něho.
34
Jiný tanec
Když jim Furlan ukazoval pokoje, bez ustání brebentil, i když ho Perrin příliš neposlouchal. Horečně uvažoval, zda ta černovlasá dívka náhodou neví, co žluté oči znamenají. Ať shořím, dívala se na mě. Pak zaslechl, jak hostinský říká: „prohlásil se za Draka v Ghealdanu", – a měl pocit, že se mu uši vytáhly do špiček, jaké měl Loial.
Moirain se zastavila na prahu svého pokoje. „Takže je tu další falešný Drak, hostinský? V Ghealdanu?“ Kapuce jí stále zakrývala tvář, ale mluvila, jako by jí to otřáslo do hloubi duše. Dokonce i když Perrin poslouchal, co hostinský odpovídá, nemohl se na ni přestat dívat. Ucítil něco, co se velice podobalo strachu.
„Ehm, vznešená paní, neboj se. Do Ghealdanu je to sto leguí, a tady tě nikdo obtěžovat nebude, ne když jsou tady mistr Andra a vznešení páni Orban a Gann. Proč –“
„Odpověz jí!“ štěkl Lan ostře. „Je v Ghealdanu falešný Drak?“
„Ehm. Ehm, ne, mistře Andro, ne tak docela. – Říkal jsem, že v Ghealdanu je muž, který se prohlásil za Draka, jak jsme slyšeli před pár dny. Mohli byste říct, že jsme slyšeli kázat o jeho příchodu. Taky jsme slyšeli mluvit o tom v Tarabonu. I když někteří tvrdí, že to bylo v Arad Domanu, ne v Tarabonu. Ale ať tak nebo tak, odsud je to stejně lán světa. No, každopádně čekám, že se o tom bude mluvit víc než o čem jiném, možná až na ty divoké povídačky, že se vrátila vojska Jestřábího křídla –“ Lanovy chladné oči mohly docela dobře být čepelemi dýk, podle toho, jak Furlan polkl a začal si rychleji mnout ruce. „Já jenom vím, co jsem slyšel, mistře Andro. Tohle vykládal ten chlapík, co by tě dokázal pohledem připíchnout na místě, a taky vykládal všelijaké nesmysly o tom, že Drak přichází, aby nás zachránil, a že my ho všichni musíme následovat, a že dokonce i šelmy budou bojovat za Draka. Ani nevím, jestli ho už zavřeli nebo ne. Ale nejspíš ano. Ghealdaňané s lidmi, co vedou takové řeči, dělávají krátký proces.“
Masema, uvědomil si užasle Perrin. Tohle je ten zatracený Masema.
„Máš pravdu, hostinský,“ řekl Lan. „Ten chlapík nás tady nejspíš obtěžovat nebude. Znal jsem kdysi člověka, který vykládal právě takové hlouposti. Vzpomínáš si na něj, paní Alys, viď? Na Masemu?“
Moirain sebou trhla. „Masema. Ano, ovšem. Už jsem na něj zapomněla.“ Její hlas nabyl na síle. „Až Masemu zase uvidím, bude si přát, aby ho někdo předtím stáhl z kůže a udělal si z ní boty.“ Práskla za sebou dveřmi tak prudce, že se ozvěna nesla chodbou.
„Ticho!“ ozval se z protějšího konce tlumený výkřik. „Praskne mi hlava!“
„Ehm.“ Furlan si stále mnul ruce, chvíli jedním směrem, hned zas druhým. „Ehm, odpusť, mistře Andro, ale paní Alys je dost prudká žena.“
„Jen k těm, kdo se jí znelíbí,“ odtušil Lan zdvořile. „A kouše mnohem hůř než štěká.“
„Ehm. Ehm. Ehm. Vaše pokoje jsou támhle. Ehm, příteli ogiere, když mi mistr Andra řekl, že přijdeš, nechal jsem přinést starou ogieří postel z podkroví, kde se na ní přes tři sta let jen usazoval prach. No, tohle...“
Perrin přestal vnímat, co hostinský vykládá, zůstalo jen bzučení v pozadí. Ta černovlasá mladá žena mu dělala starosti. A ten Aiel v kleci.
Jakmile se dostal do svého pokoje – toho malého až vzadu, jelikož Lan neudělal nic, aby hostinskému vymluvil představu, že Perrin je sluha – pohyboval se jako loutka, stále hluboce zamyšlen. Sundal tětivu z luku a ten postavil do kouta – když byla tětiva nasazena příliš dlouho, kazil se tím luk i tětiva – stočené pokrývky a sedlové brašny položil vedle stojanu s umyvadlem a plášť hodil na ně. Řemeny s toulcem a sekerou pověsil na kolík na stěně a málem si lehl do postele, když mu zívnutí, při němž mu zalupalo v kloubech, připomnělo, jak by to mohlo být nebezpečné. Postel byla úzká a slamník hrudkovatý. Vypadalo to na tu nejpřívětivější postel, co kdy viděl. Perrin se místo toho posadil na třínožku a zamyslel se. Vždycky si rád všechno důkladně promyslel.
Po chvíli zabušil na dveře Loial a strčil dovnitř hlavu. Ogierovi se uši doslova třásly vzrušením a zubil se od ucha k uchu. „Perrine, tomu nebudeš věřit! Moje postel je z výzpěvného dřeva! No, musí být stará víc než tisíc let. Aspoň tak dlouho už žádný Stromový zpěvák nevyzpíval nic tak velkého. Já sám bych to ani nezkoušel, a to mám teď nadání silnější než většina ostatních. No, abych řekl pravdu, už nás mnoho s tímto nadáním nezbývá. Ale já jsem jedním z nejlepších, co umějí vyzpívat dřevo.“
„To je opravdu zajímavý,“ utrousil Perrin. Aiel v kleci. Tak to Min říkala. Proč se na mě ta holka dívala?
„Myslel jsem, že je.“ Loial mluvil trochu zklamaně, že Perrin nesdílí jeho nadšení, ale Perrin chtěl jenom klid k přemýšlení. „Dole už je připravená večeře, Perrine. Uvařili to nejlepší pro případ, že by hledači něco chtěli, ale můžeme z toho taky trochu dostat.“
„Jen běž, Loiale. Já nemám hlad.“ Vůně vařeného a pečeného masa, linoucí se sem z kuchyně, ho nezajímala. Skoro si nevšiml, když Loial odešel.
S rukama na kolenou neustále zíval a snažil se rozmyslet. Připadalo mu to jako jedna z těch skládaček, které vyrábíval pantáta Luhhan. Kovové kousky byly zdánlivě nerozpojitelné. Ale vždycky existoval nějaký trik, jak železné smyčky a spirály rozdělat, a tady muselo být něco podobného.
Ta dívka se na něj dívala. Mohlo to sice být kvůli jeho očím, ale hostinský si jich nevšímal a ostatní je zřejmě nevnímali vůbec. Lidé v šenku se mohli dívat na ogiera a hledače rohu, přibyvší vznešenou paní a na Aiela v kleci na náměstí. Nic tak nepatrného jako barva něčích očí nemohlo upoutat jejich pozornost. Nic zajímavého na sluhovi se nemohlo vyrovnat tomu ostatnímu. Tak proč se ona dívala na mě?
A ten Aiel v kleci. Co Min viděla, bylo vždycky důležité. Ale jak? Co by měl udělat? Mohl jsem aspoň zarazit ty děti, aby po něm přestaly házet kamením. Měl jsem. Nemělo smysl říkat si, že by mu dospělí určitě řekli, aby si šel po svých, že je v Remenu cizí a že mu po Aielovi nic není. Měl jsem se pokusit.
Žádná odpověď ho nenapadala, tak se vrátil zpátky na začátek a trpělivě to celé probral znovu, pak ještě jednou a ještě. Pořád nemohl na nic přijít, jen cítil lítost za to, co neudělal.
Po nějaké době si uvědomil, že už padla tma. V pokoji se setmělo, jenom jediným okénkem dovnitř dopadalo měsíční světlo. Vzpomněl si na lojovou svíčku a křesadlo, které zahlédl na krbové římse, ale pro jeho oči zde bylo světla až dost. Musím přece něco udělat.
Připjal si sekeru a zarazil se. Udělal to bez přemýšlení. Nosit sekeru se mu stalo druhou přirozeností. Nelíbilo se mu to. Ale opasek si nechal a vyšel ven.
Ze schodiště dopadalo do chodby dost světla, takže po šeru v jeho pokoji vypadala skoro jasně osvětlená. Z šenku se sem nahoru nesl hovor a smích a vůně připravovaných pokrmů z kuchyně. Perrin prošel chodbou k Moiraininu pokoji, zaklepal a vstoupil. A s hořícími tvářemi ztuhl na místě.
Moirain si přitáhla světle modré roucho, které jí viselo na ramenou, blíž k tělu. „Chtěl jsi něco?“ zeptala se chladně. V ruce držela stříbrný kartáč a tmavé vlasy, které jí ve vlnách spadaly na záda, se leskly, jako by si je právě česala. Pokoj měla lepší než on, s leštěným dřevěným obložením stěn a stříbrem vykládanými lampami. Ve velkém cihlovém krbu také hořel oheň. Ve vzduchu bylo cítit růžové mýdlo.