Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Odpověz mu,“ bylo vše, co Lan řekl.
„Ehm. Ehm. Ovšem, mistře Andro. Ale je tu někdo, kdo to může vypovědět líp než já. Tuhle vznešený pán Orban sám. Proto jsme se tu sešli, abychom to slyšeli.“
Po schodech na jedné straně šenku scházel mladší tmavovlasý muž v červeném kabátci s obvazem kolem hlavy. Při chůzi se opíral o vycpané berle a levou nohavici měl odstřiženou, protože měl celé lýtko od kotníku až ke koleni ovázané silnou vrstvou obvazů. Místní začali hlučet, jako by zahlédli něco úžasného. Lodní kapitáni dál vedli svůj tichý rozhovor. Už se dostali ke kožešinám.
Furlan si možná myslel, že muž v červeném kabátci ten příběh vypoví ještě lépe, nicméně sám pokračoval ve vyprávění. „Vznešený pán Orban a vznešený pán Gann sami čelili dvacítce zuřivých Aielanů jen s deseti družiníky. Ehm, boj to byl zuřivý a tvrdý, mnoho ran bylo uštědřeno i obdrženo. Šest dobrých družiníků zahynulo a každý muž byl zraněn, vznešení páni Orban a Gann nejhůře ze všech, ale pobili všechny Aiely až na ty, kteří uprchli, a toho jednoho, co zajali. To je ten, co ho uvidíte venku na náměstí, kde už nebude obtěžovat okolí svými divošskými způsoby o nic víc než mrtvola.“
„Vy jste tady v kraji měli nějaké potíže s Aiely?“ zeptala se Moirain.
Perrin sám uvažoval o stejné věci s nemalým úžasem. Pokud někteří lidé stále používali výraz „černě zahalený Aiel“ pro někoho s násilnickým chováním, bylo to svědectví dojmů, jaký v lidech zanechala aielská válka, ale ta se odehrála již před dvaceti lety, a Aielové od té doby, ani předtím, ze své Pustiny nevyšli. Ale už jsem viděl jednoho na téhle straně Páteře světa, a teď jsem spatřil dalšího.
Hostinský si zamnul lysou hlavu. „Ehm. Ehm, ne, vznešená paní, ne tak přesně. Ale měli bychom, tím si můžeš být jistá, když tu pobíhalo dvacet těch divochů jen tak. No, všichni si pamatují, jak zabíjeli, loupili a pálili cestou přes Cairhien. Muži právě z téhle vesnice bojovali v bitvě pod Zářícími hradbami, kdy se státy spojily, aby je zahnaly. Já jsem v té době trpěl houserem, takže jsem sám jít nemohl, ale dobře se na to pamatuju, stejně jako všichni. Jak sem přišli, tak daleko ze své vlastní země, nebo proč, to nevím, ale vznešení páni Orban a Gann nás před nimi zachránili.“ Lidé ve slavnostních oděvech hlasitě vyjadřovali souhlas.
Orban sám dokulhal přes šenk a kromě hostinského si nikoho nevšímal. Perrin ucítil zkyslé víno dávno předtím, než k nim muž došel. „Kam se poděla ta stará ženská se svýma bylinkama, Furlane?“ zeptal se Orban hrubě. „Ganna ty rány hrozně bolí a já mám pocit, že mi praskne hlava.“
Furlan se uklonil tak hluboko, až se hlavou málem dotýkal podlahy. „Ehm, ehm, matka Leicha bude ráno zpátky, vznešený pane Orbane. Je u porodu, vznešený pane. Ale říkala, že ti rány zašila a namazala a vznešenému pánovi Gannovi taky, tak si nemusíš dělat starosti. Ehm, vznešený pane Orbane, jsem si jistý, že hned ráno za vámi zajde.“
Obvázaný muž si tiše zabručel – tiše pro každého kromě Perrina – že musí čekat na nějakou selku, „až vrhne svý potomstvo", a ještě něco o tom, „že je sešněrovaný jak pytel žrádla". Zvedl mrzutý, rozzlobený pohled a poprvé si zřejmě uvědomil přítomnost nových hostí. Perrina okamžitě zavrhl, což mládence v nejmenším nepřekvapilo. Při pohledu na Loiala se mu oči trochu rozšířily – Už ogiera viděl, napadlo Perrina, ale nikdy ho nenapadlo, že nějakého uvidí tady – u Lana oči zase přimhouřil – Pozná bojovníka, když nějakého uvidí, a nerad je potkává – a rozzářily se mu, když se sklonil, aby dohlédl pod Moiraininu kapuci, i když nebyl dost blízko, aby jí viděl do tváře.
Perrin se rozhodl, že na to prostě nebude myslet, ne vzhledem k Aes Sedai, a doufal, že ani Moirain nebo Lan si o tom také nic myslet nebudou. Světlo ve strážcových očích mu prozradilo, že doufá marně.
„Vás dvanáct porazilo dvacet Aielů?“ zeptal se bezvýrazným hlasem Lan.
Orban sebou trhl a narovnal se. Pracně ledabylým tónem řekclass="underline" „Jo, něco takovýho musíš čekat, když hledáš Valerský roh. Pro mě s Gannem to nebylo první takový střetnutí, a ani poslední, než najdeme roh. Pokud nám Světlo posvítí.“ Mluvil, jako by Světlo prostě nemohlo udělat nic jiného. „Samozřejmě jsme nebojovali pořád jenom s Aiely, ale vždycky se najdou lidi, co by chtěli hledače zastavit, kdyby mohli. Mě s Gannem ale tak snadno zastavit nejde.“ Další pochvalné mumlání od místních. Orban se narovnal o trochu víc.
„Ztratili jste šest mužů a získali jednoho zajatce.“ Z Lanova hlasu nebylo jasné, zda to považuje za dobrou výměnu či za špatnou.
„Jo,“ řekl Orban, „zbytek jsme pobili, teda až na ty, co utekli. Nepochybně teď ukrývají svý mrtvý. Slyšel jsem, že to dělávají. Bělokabátníci už je hledají, ale nikdy je nenajdou.“
„Tady jsou bělokabátníci?“ zeptal se ostře Perrin.
Orban na něj mrkl a znovu ho zavrhl. Opět se obrátil k Lanovi. „Bělokabátníci vždycky strkají nos tam, kde je nikdo nechce a nepotřebuje. Jsou to neschopní hulváti, všichni do jednoho. Jo, celý dny budou jezdit po kraji, ale já pochybuju, že najdou aspoň svý vlastní stíny.“
„To asi ne,“ odtušil Lan.
Obvázaný muž se zamračil, jako by si nebyl jist, co přesně měl Lan na mysli, ale pak se znovu obrátil k hostinskému. „Najdi tu stařenu, slyšíš! Hlava se mi může rozskočit.“ Ještě se naposled podíval na Lana a odkulhal. Vyšplhal se po schodech a nahoru ho následovalo obdivné mumlání nad hledačem rohu, který pobil Aielany.
„Zdá se, že tohle je dost rušné město.“ Loialův hluboký hlas přitáhl k ogierovi pozornost všech v místnosti. Až na ony kapitány, kteří zjevně právě projednávali lana, pokud jim Perrin dobře rozuměl. „Všude, kam přijdu, vy lidé něco děláte, spěcháte a pobíháte, pořád se vám něco děje. Jak vydržíte tolik vzrušení?“
„Ehm, příteli ogiere,“ ozval se Furlan, „tak to u nás lidí chodí, že po vzrušení prahneme. Tolik lituju, že jsem nemohl táhnout k Zářícím hradbám. No, povím ti –“
„Naše pokoje.“ Moirain sice nijak nezvedla hlas, ale její slova hostinského zarazila jako ostrý nůž. „Andra nám tu zamluvil pokoje, ne?“
„Ehm, ano vznešená paní, odpusť. Ano, mistr Andra vám tady opravdu zamluvil pokoje. Odpusť mi, prosím, vznešená paní. Tudy, prosím. Kdybys mě laskavě následovala.“ Furlan se cestou do schodů neustále klaněl, šoupal nohama a bez přestání se omlouval a žvanil.
Nahoře se Perrin zastavil a ohlédl se. Slyšel zdola tiché „vznešená paní“ a „ogier“ a cítil, že se za nimi dívají, ale připadalo mu, že cítí zvláště jeden pohled. Někdo se nedíval na Moirain a na Lana, ale na něho.
Rychle ji našel. Například stála stranou od ostatních, a navíc to byla jediná žena v místnosti, která na sobě neměla ani kousek krajky. Její tmavošedé, téměř černé šaty měly prostý střih, jako šaty kapitánů, s širokými rukávci a úzkou suknicí, bez jediného volánu či ozdobného stehu výšivky. Když se pohnula, Perrin si všiml, že má suknici rozstřiženou pro jízdu na koni, a zpod suknice jí vykukovaly špičky vysokých bot z měkké kůže. Byla mladá – nejspíš nebyla o mnoho starší než on – a na ženu dost vysoká, s černými vlasy na ramena. A kdyby byl její nos jen o kousek větší, byl by na ženu příliš velký a výrazný. Měla plné rty, vysedlé lícní kosti a tmavé, mírně zešikmené oči. Perrin se nemohl rozhodnout, jestli mu připadá krásná či nikoliv.