Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Tentokrát suše podotkl Mat: „No, ani ty nemůžeš vědět všechno o všech králích a královnách a šlechticích, co jich jen je, Tome. Jeden nebo dva možná unikli tvý pozornosti.“
„Znám jména všech králů a královen, chlapče, a jména všech vznešených pánů Tearu taky. Hádám, že asi povýšili nějakýho pána země, ale myslím, že pokud by jeden ze vznešených pánů zemřel, tak bych se to doslechl. Kdyby ses byl spokojil s tím, že bys z kajuty vyhodil nějaký ubožáky místo kapitána, tak jsme měli každej postel pro sebe, i když úzkou a tvrdou. Teď se budeme muset podělit o tu Malliovu. Doufám, že nechrápeš, chlapče. Chrápání nesnáším.“
Mat zaskřípal zuby. Pokud se pamatoval, chrápal Tom jako pila pracující na dubovém suku. Na to zapomněl.
Pro kapitánovu železem obitou pokladnici, která byla pod postelí, přišel jeden z těch vazounů – buď Sanor nebo Vasa, Mat si nepamatoval, který je který. Silák neřekl ani slovo, jen se krátce poklonil, a když si myslel, že se nedívají, tak se na ně zamračil. Vzal truhličku a odešel.
Mat už se začínal podivovat, jestli ho snad štěstí, které ho doprovázelo celou noc, neopouští. Bude se muset smířit s Tomovým chrápáním, a popravdě řečeno, nemuselo být zrovna nejlepší naskočit právě na tuto loď a mávat papírem od amyrlin s pečetí s plamenem Tar Valonu. – Z náhlého popudu vytáhl jeden z kožených pohárků s kostkami, sundal těsně padnoucí víčko a obrátil kostky na stůl.
Byly to ty s tečkami a na Mata zíralo pět jedniček. Oči Temného, tak se tomu někdy říkalo. Při některé hře se na tento hod vyhrávalo, při jiné prohrávalo. Ale jakou hru to tady hraju? Sebral kostky a hodil znovu. Pět jedniček. Další vrh, a opět na něj mrkalo oko Temného.
„Jestlis použil tyhle kostky, abys vyhrál všechno to zlato,“ podotkl tiše Tom, „tak není divu, žes musel vypadnout s první lodí.“ Svlékl se do košile a tu si právě přetahoval přes hlavu, když promluvil, takže jeho hlas zněl poněkud tlumeně. Kolena měl kloubnatá a nohy samou šlachu. Svaly na pravé noze měl trochu svraštělé. „Chlapče, i dvanáctiletá holka by ti jistě vyřízla srdce, kdyby zjistila, že proti ní používáš takovýhle kostky.“
„To není kostkama,“ zavrčel Mat. „To je štěstím.“ Štěstí Aes Sedai? Nebo Temného štěstí? Strčil zpátky kostky do pohárku a přirazil víčko.
„Hádám,“ prohodil Tom leza do postele, „že mi nehodláš prozradit, odkud to zlato máš.“
„Vyhrál jsem ho. Dneska v noci. S jejich kostkama.“
„Hmm. A hádám, že mi nehodláš vysvětlit ten papír, cos s ním tak mával kolem – viděl jsem tu pečeť, chlapče! – nebo mi povědět něco o záležitostech Bílý věže, ani proč měl správce přístavu od Aes Sedai tvůj popis."
„Nesu dopis pro Morgasu od Elain, Tome,“ řekl Mat trpělivěji, než se cítil. „A ten papír mi dala Nyneiva. Nevím, kde ho vzala.“
„No, jestli mi to nechceš povědět, tak jdu spát. Sfoukneš lampičky, viď?“ Tom se obrátil na bok a přetáhl si polštář přes hlavu.
Mat se svlékl do spodního prádla, sfoukl lampy a zalezl si pod pokrývky, ale nemohl usnout, i když měl Mallia dobrou matraci vycpávanou peřím. S Tomovým chrápáním měl pravdu a polštář také nepomáhal. Znělo to, jako by Tom rezavou pilou řezal sukovité dřevo. A Mat nedokázal přestat myslet. Jak dostala Nyneiva s Egwain a Elain ten papír od amyrlin? Zapletly se snad se samotným amyrlininým stolcem – do nějaké intriky, do jedné z těch pletich, jimiž byla Bílá věž proslulá – ale teď, když o tom tak přemýšlel, musely dívky něco zamlčet i před amyrlin.
„‚Prosím, dones ten dopis máti, Mate,'“ říkal si tiše a posměšně vysoko posazeným hlasem. „Hlupáku! Amyrlin by s dopisem od dědičky královně poslala strážce. Slepý hlupáku, tolik ses chtěl dostat z Věže, že sis to neuvědomil.“ Tomovo pochrupování jako by vytrubovalo na souhlas.
Ale ze všeho nejvíc Mat přemýšlel o štěstí a o bercích. Prvního nárazu do zádi si skoro nevšiml. Nevšímal si ani rány a šoupání na palubě nad sebou, ani tichých kroků. Plavidlo samo bylo dost hlučné a na palubě lodi přece musel někdo být, i když pluli po proudu. Ale tichoučké kroky v chodbičce vedoucí ke dveřím jejich kajuty se mu v duchu spojily s pomyšlením na berky, a tak nastražil uši.
Dloubl Toma loktem do žeber. „Vzbuď se,“ řekl tiše. „V chodbě někdo je.“ Sám už vstal z postele a doufal, že pod ním podlaha kajuty – Podlaha nebo paluba či co to zatraceně je! – nezavrzá. Tom zachrul, zamlaskal a klidně chrápal dál.
Mat neměl čas si s Tomem lámat hlavu. Ti tichošlápkové už byli těsně za dveřmi do jejich kajuty. Mat zvedl hůl, postavil se přede dveře a vyčkával.
Dveře se pomaloučku otevřely a ve slabém světle dopadajícím sem otevřeným poklopem nahoře nad žebříkem, po němž zřejmě slezli dolů, se objevili dva zahalení muži, jeden za druhým. Měsíční světlo bylo dost jasné, aby byly vidět obnažené čepele nožů. Oba muži zalapali po dechu. Očividně nečekali, že na ně bude někdo čekat.
Mat vyrazil holí dopředu a prvního muže udeřil těsně pod prsní kost. Když zaútočil, uslyšel hlas svého otce. Tohle je úder, který může zabít, Mate. Nikdy ho nepoužívej, pokud ti nehrozí smrt. Ale ty nože mu hrozily smrtí. A v kajutě nebylo dost místa, aby se mohl holí dostatečně rozmáchnout.
Muž zachrčel a složil se na podlahu. Zoufale se snažil nadechnout. Mat už ale vykročil a nad padlým vrazil druhému muži konec hole do krku. Hlasitě to zapraštělo. Muž pustil nůž a chytil se za hrdlo. Pak se zhroutil na svého společníka a oba kopali nohama a v hrdlech jim chřestilo několik posledních doušků vzduchu.
Mat tam stál a díval se na ně. Dva muži. Ne, ať shořím, tři! Myslím, že jsem doteď ještě nikdy neublížil jiné lidské bytosti, a teď jsem za jedinou noc zabil tři muže. Světlo!
V temné chodbě bylo ticho, ale Mat zaslechl dusot obutých nohou na palubě nahoře. Lodníci však všichni chodili bosí.
Mat se snažil nepřemýšlet o tom, co dělá. Jednomu z mrtvých strhl plášť, přehodil si ho přes ramena a zakryl tak světlý len svých spodků. Bosý prošel chodbou, vylezl po žebříku a opatrně vystrčil nos nad okraj paluby.
Bledé měsíční světlo se odráželo od napjatých plachet, ale noc stále halila palubu do stínů, a kromě šplouchání, jak voda narážela do trupu lodi, se neozývalo nic. Na palubě byl zřejmě pouze jediný muž u kormidelního vesla s kapuci staženou hluboko do čela, neboť bylo chladno. Muž přešlápl a podrážkou zašoupal po prknech paluby.
Mat, drže hůl nízko v naději, že si jí nevšimne, vylezl nahoru. „Je mrtvej,“ zamumlal tichým, drsným šeptem.
„Doufám, že cítil, když jsi mu podřezával krk.“ Hlas se silným cizím přízvukem si Mat pamatoval z ústí křivolaké uličky v Tar Valonu. „Ten kluk nám způsobil spousty potíží. Počkat! Kdo jsi?“
Mat vší silou švihl holí. Silné dřevo muže uhodilo do hlavy a kapuce jen částečně ztlumila zvuk připomínající meloun dopadající na zem.
Muž přepadl přes veslo, jež tím posunul, a loď v proudu poskočila, takže se Mat zapotácel. Koutkem oka zahlédl ve stínu u zábradlí zvedající se stín i záblesk čepele, a poznal, že hůl už nestačí otočit včas. Ale cosi jiného blýskavého prolétlo nocí a s tupým nárazem se spojilo s postavou. Zvedající se muž se vzápětí zhroutil téměř Matovi k nohám.
Jak se loď znovu zakymácela, protože se kormidelní veslo smýkalo spolu s mrtvolou, z podpalubí se ozvaly hlasy.