Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Aiel se chytil za mříž nad hlavou a jediným pohybem se vytáhl ven a zvedl se na nohy. Pak tam zůstal stát a opíral se o mříž. Kdyby se úplně narovnal, byl by skoro o hlavu vyšší než Perrin. Teď se podíval Perrinovi do očí – Perrin věděl, že mu v měsíčním světle musejí zářit jako leštěné zlato – ale nezmínil se o nich. „Byl jsem tam od včerejška, muži z mokřin.“ Mluvil jako Lan. Ne že by měli podobný hlas či přízvuk, ale hovořil se stejným nepohnutým chladem, s tou stejnou klidnou jistotou. „Chvíli potrvá, než mě zase nohy unesou. Jsem Gaul z klanu Imran Shaarad Aielů, muži z mokřin. Jsem Shae’en M’taal, Kamenný pes. Moje voda je také tvoje.“
„No, já jsem Perrin Aybara. Z Dvouříčí. Jsem kovář.“ Muž byl z klece venku, takže by mohl odejít. Až na to, že než bude moci Gaul chodit, mohl by sem někdo přijít, takže by skončil zase zpátky v kleci, pokud by ho nezabili, a to by v obou případech pokazilo Perrinovo dílo. „Kdyby mi to myslelo, tak jsem přinesl láhev s vodou nebo měch. Proč mi říkáš ‚muž z mokřin'?“
Gaul ukázal k řece. V měsíčním světle si ani Perrin nebyl zcela jist, ale měl dojem, že Aiel poprvé vypadá nejistě. „Před třemi dny jsem se díval na dívku, jak si hraje ve velké vodní tůni. Musela mít aspoň dvacet loktů napříč. Ona... se v ní protahovala.“ Jednou rukou neohrabaně napodobil pohyb při plavání. „Chrabré děvče. Přejít tyhle... řeky... mě málem zbavilo odvahy. Nikdy by mě nenapadlo, že existuje něco takového jako příliš mnoho vody, ale ani mě nenapadlo, že na světě existuje tolik vody, kolik jí máte vy, lidi z mokřin.“
Perrin potřásl hlavou. Věděl, že na Aielské pustině je vody pomálu – byla to jedna z těch mála věcí, které o Aielské pustině vůbec věděl – ale nenapadlo ho, že by tam mohla být tak vzácná, aby to vyvolalo takovou reakci. „Jsi daleko od domova, Gaule. Proč jsi tady?“
„Pátráme,“ vykládal Gaul pomalu. „Hledáme Toho, kdo přichází s úsvitem.“
Perrin už to jméno kdysi slyšel za okolností, kdy si nebyl jist, co vlastně znamená. Světlo, vždycky se to vrátí zpátky k Randovi. Jsem k němu připoutaný jako zlý kůň připravený k okování. „Hledáš na špatném místě, Gaule. Já ho hledám taky, a on je na cestě do Tearu.“
„Tear?“ Aiel mluvil překvapeně. „Proč...? Ale tak to musí být. V proroctví se praví, že až padne Tearský Kámen, konečně opustíme Trojí zemi.“ To bylo aielské jméno pro Pustinu. „Říká se v něm, že se změníme a znovu najdeme, co bylo naše a co bylo ztraceno.“
„To je možný. Já ta vaše proroctví neznám, Gaule. Už můžeš odejít? Někdo by mohl každou chvíli přijít.“
„Už je pozdě utíkat,“ řekl Gaul a hluboký hlas zařvaclass="underline" „Divoch je volný!“ Přes náměstí přibíhalo deset či dvanáct mužů v bílých pláštích. Měli tasené meče a kónické přilbice se jim v měsíčním světle leskly. Děti Světla.
Jako by mu patřil všechen čas na světě, Gaul klidně zvedl tmavou látku, kterou měl kolem krku, a omotal si ji kolem hlavy, čímž vytvořil hustý černý závoj, jenž mu zakrýval obličej, až mu byly vidět pouze oči. „Tancuješ rád, Perrine Aybaro?“ zeptal se. S tím vyrazil od klece. Přímo k blížícím se bělokabátníkům.
Ti na okamžik překvapeně strnuli, ale okamžik zřejmě Aielovi docela stačil. Prvnímu z mužů, k němuž se přiblížil, vykopl meč z ruky a pak rukou s nataženými prsty jako dýkou udeřil bělokabátníka do krku. Ještě než ten dopadl na zem, Aiel už proklouzl kolem něj. Paže dalšího muže hlasitě křupla, když mu ji Gaul zlomil, zraněného strčil do cesty třetímu a čtvrtého kopl do obličeje. Bylo to jako tanec. Aiel pokračoval od jednoho bělokabátníka k druhému, aniž se zastavil nebo aspoň zpomalil, i když muž, jehož srazil, se opět zvedal, a ten se zlomenou rukou si přehodil meč do druhé ruky. Gaul mezi nimi tančil.
Perrin se nechal ohromením přemoci jen na chviličku, protože ne všichni bělokabátníci věnovali pozornost výhradně Aielovi. Jen tak tak stihl uchopit topor sekery oběma rukama a odrazit bodnutí mečem, pak se rozmáchl... a chtělo se mu vykřiknout, když půlměsíčná čepel muži rozervala hrdlo. Ale na křik neměl čas, ani na lítost. Než se první zcela zhroutil, řítili se na Perrina další bělokabátníci. Perrin nenáviděl zející rány, které sekera zanechávala, nenáviděl způsob, jakým prosekávala osníře, aby se dostala ke svalům pod nimi, jak roztínala přilbice i lebky s téměř stejnou lehkostí. Nenáviděl to všechno. Ale nechtěl zemřít.
Čas jako by se smršťoval a zase roztahoval, a navíc obojí zároveň. – Perrin měl pocit, že bojuje již celé hodiny, a škrábalo ho v hrdle, jak sípěl. Muži se pohybovali jakoby skrz rosol. Jako by v jediné chvíli proskočili od místa, kde začínali, k místu, kde padli. Perrinovi po obličeji stékal pot, a přesto měl pocit, jako kdyby ho namočili do ledové vody. Bojoval o svůj život a nedokázal říci, zda to trvalo jen pár vteřin či celou noc.
Když se konečně zastavil, lapaje po dechu a téměř ohlušen, zadíval se na tucet bíle oděných mužů ležících na dláždění náměstí, a připadalo mu, že měsíc na obloze se ani nepohnul. Někteří muži sténali, jiní leželi mlčky a nehybně. Mezi nimi stál Gaul, stále se zahalenou tváří a prázdnýma rukama. Většina těch na zemi byla jeho práce. Perrin si přál, aby je byl Aiel složil všechny, a cítil se zahanben. Pach krve a smrti byl pronikavý a nahořklý.
„S oštěpy netančíš špatně, Perrine Aybaro.“
Perrinovi se točila hlava, a tak jen zamumlaclass="underline" „Nechápu, jak mohlo dvanáct chlapů bojovat s dvacítkou takových, jako jsi ty, a vyhrát, i když dva z nich byli hledači.“
„Tak to říkali?“ zasmál se tiše Gaul. „Byli jsme se Sarienem neopatrní. Byli jsme už tak dlouho v těchto měkkých zemích, a vítr vál ze špatné strany, tak jsme nic neucítili. Padli jsme na ně dřív, než jsme si to uvědomili. No, Sarien je mrtev a mne strčili do klece jako hlupáka, takže jsme snad zaplatili dost. Teď je čas běžet, muži z mokřin. Tear, budu si to pamatovat.“ Konečně si stáhl černý závoj. „Kéž vždy nalezneš vodu a stín, Perrine Aybaro.“ Obrátil se a odběhl do noci.
Perrin se taky rozběhl, ale pak si uvědomil, že v rukou stále ještě drží zakrvácenou sekeru. Spěšně otřel čepel do pláště jednoho z mrtvých. Je mrtvý, ať shořím, a už tak je celý od krve. Musel se přinutit vrátit sekeru do smyčky u pasu, než vyrazil.
Při druhém kroku ji spatřil, štíhlou postavu na kraji náměstí v tmavé úzké sukni. Otočila se, že uteče, a Perrin viděl, že má sukni rozstřiženou k jízdě na koni. Vrhla se do uličky a zmizela.
Než dorazil k místu, kde předtím stála, potkal Lana. Strážce si všiml prázdné klece, stojící pod šibenicí, i bílých hromádek ve stínu, o něž se občas otřelo měsíční světlo, a pohodil hlavou, jako by hodlal vybuchnout. Hlasem napjatým a tvrdým jako nová obruč u kola řekclass="underline" „Tohle je tvoje práce, kováři? Světlo mě spal! Je tu snad někdo, kdo by tě s tím mohl spojit?“
„Dívka,“ odvětil Perrin. „Myslím, že to viděla. Nechci jí ublížit, Lane! Mohla to vidět spousta dalších lidí. Všude kolem jsou rozsvícená okna.“
Strážce popadl Perrina za rukáv kabátce a postrčil ho směrem k hostinci. „Viděl jsem odtud utíkat nějakou holku, ale myslel jsem... To je jedno. Vytáhni ogiera ven a dostaň ho do stáje. Po tomhle budeme potřebovat, aby byli koně v přístavu co nejdřív. Světlo samo ví, jestli dneska v noci nějaká loď vyplouvá. Možná si budeme muset nějakou najmout. Na nic se neptej, kováři! Udělej to! Honem!"