Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Zívl a pobídl Tanečníka a šedák cvalem rychle dohnal ostatní. Moirain je od odjezdu z Jarry popoháněla a na nikoho, kdo se byť jen na malou chvilku zastavil, se nečekalo. Když si Aes Sedai jednou něco umanula, byla tvrdá jako kalená ocel. Loial dokonce přestal číst, když před šesti dny náhle zvedl hlavu a zjistil, že je skoro o míli pozadu a všichni už jsou málem z dohledu za dalším kopcem.
Perrin Tanečníkovi přitáhl otěže vedle ogierova velkého koně za Moiraininou bílou klisnou a znovu zazíval. Lan byl někde vepředu na výzvědách. Slunce bylo tak nízko, že do jeho západu zbývalo snad půl hodiny, ale strážce tvrdil, že do města jménem Remen na Manetherendrelle dorazí ještě před setměním. Perrin si nebyl jist, že chce vidět, co je tam čeká. Nevěděl, co by to mohlo být, ale dny po odjezdu z Jarry ho naučily ostražitosti.
„Nechápu, proč nemůžeš spát,“ řekl mu Loial. „Já jsem vždycky hrozně unavený už ve chvíli, kdy nám dovolí zastavit na noc, že usnu, jen si lehnu.“
Perrin jenom zavrtěl hlavou. Loialovi prostě nedokázal vysvětlit, že se neodvažuje usnout, protože dokonce i ten nejlehčí spánek je plný divokých snů. Jako ten zvláštní s Egwain a Hopsalem. No, není divu, že se mi o ní zdá. Světlo, rád bych věděl, jak se má. Teď už je v bezpečí ve Věži a učí se, jak se stát Aes Sedai. Verin na ni dohlédne, a na Mata taky. Nemyslel si, že by někdo musel dávat pozor na Nyneivu. Pokud se pamatoval, tak byla-li někde Nyneiva, museli se mít na pozoru ostatní.
Nechtěl ani pomyslet na Hopsala. Dařilo se mu nemyslet na živé vlky, i když z toho měl pocit, jako by ho narychlo ukul a vytvaroval neobratný kovář. A nechtěl vůbec pomyslet na možnost, že by se mu do snů mohl vplížit mrtvý vlk. Otřásl se a přinutil se otevřít oči. Nechtěl Hopsala ani vidět.
A spánek mu nenarušovaly jenom zlé sny. Nacházeli další stopy toho, že tudy Rand prošel. Mezi Jarrou a řekou Eldar Perrin nezahlédl nic, ale když překročili Eldar po kamenném mostě klenoucím se z jednoho útesu na druhý ve výšce deseti sáhů nad hladinou vody, nechali za sebou město jménem Sidon, celé v popelu. V troskách zůstalo jen několik kamenných stěn a komínů.
Umounění obyvatelé města říkali, že to způsobila lucerna, která někomu spadla ve stodole, a pak se oheň rozšířil a všechno šlo velice špatně. Polovina věder, která našli, byla úplně děravá. Jedna každá hořící stěna spadla ven místo dovnitř, takže od ní chytily domy po obou stranách. Plápolající trámy hostince se nějak zřítily a dokutálely se až ke studni na náměstí, takže z ní už nemohli tahat vodu na hašení požáru, a na ostatní tři studny popadaly domy. Dokonce i vítr se změnil a rozdmýchával plameny do všech stran.
Moirain se nebylo třeba ptát, zda to způsobil Rand. Její obličej, jako z kalené oceli, byl dostatečnou odpovědí. Vzor se tvaroval kolem Randa a šance byly zcela nevypočitatelné.
Za Sidonem projížděli čtyřmi městečky, kde pouze díky Lanovu stopování poznali, že je Rand stále před nimi. Rand teď byl opěšalý, pěšky šel už delší dobu. Jeho koně našli už v Jarře. Byl mrtvý a vypadalo to, že ho potrhali vlci nebo zdivočelí psi. Pro Perrina bylo těžké nespojit se s vlky, zvlášť když k němu Moirain podmračeně vzhlédla. Naštěstí Lan našel stopy Randových bot. Vedly od místa, kde ležel mrtvý kůň. Na jednom podpatku byla trojhranná dírka, zřejmě od kamene. Tím pádem byly stopy jasné. Ale ať pěšky či na koni, zřejmě si před nimi stále udržoval náskok.
V těch čtyřech osadách za Sidonem způsobil největší vzrušení Loial, když vjel do osady, a lidé zjistili, že je to skutečně ogier z masa a krve. Byli tím tak uneseni, že Perrinových očí si téměř nevšímali, a pokud ano... No, pokud byli skuteční ogierové, tak to už lidé mohli klidně mít oči jakékoliv barvy.
Ale pak dorazili do malé vísky Willar, a tam se slavilo. Pramen na návsi znovu vyrazil poté, co museli rok tahat vodu asi míli cesty od potoka, a když všechny pokusy vykopat studnu selhaly a polovina lidí se odstěhovala. Willar nakonec nezahyne. Rychle následovaly tři nedotčené osady, všemi projeli v jednom dni, až dojeli do Samahy, kde přes noc vyschly všechny studny a lidé tu hovořili o Temném. Pak přišel Tallan, kde veškeré staré nesváry, které se kdy ve vesnici objevily, vyvřely předešlého dne na povrch jako přetékající žumpa, a teprve tři vraždy všechny šokovaly natolik, že se jim vrátil zdravý rozum. A konečně Fyall, kde jařiny slibovaly tu nejubožejší úrodu, co se kdo pamatoval, ale starosta, kopající za domem novou jímku, našel zetlelý kožený vak plný zlata, takže nikdo by neměl umřít hlady. Silné mince ve Fyalle nikdo nepoznal. Na líci byla ženská hlava a na rubu orel. Moirain řekla, že byly raženy v Manetherenu.
Perrin se jí na to konečně zeptal, když jedné noci seděli kolem ohně. „Po Jarře jsem si myslel... Všichni byli po těch svatbách tak šťastní. Dokonce i ti bělokabátníci jim potom připadali jako hlupáci. Ve Fyalle to bylo v pořádku – s úrodou Rand nemohl mít nic společného, protože vypadala špatně dávno předtím, než přišel, a to zlato bylo určitě v pořádku, když ho potřebovali – ale všecko to ostatní... Vypálené město, vyschlé studny a... To je zlo, Moirain. A já nemůžu uvěřit, že by byl Rand zlej. Vzor se kolem něj může ovíjet, ale jak by mohl být vzor tak zlej? To nedává smysl, a věci musejí dávat smysl. Když vyrobíš nástroj, který je k ničemu, tak je to plejtvání železem. Vzor přece nemůže plejtvat.“
Lan se na něho suše podíval a zmizel do tmy, aby obešel tábor. Loial se už ukládal do pokrývek, ale teď zvedl hlavu a s nastraženýma ušima se zaposlouchal.
Moirain chvíli mlčela a ohřívala si ruce nad ohněm. Nakonec promluvila s pohledem upřeným do plamenů. „Stvořitel je dobrý, Perrine. Otec zla je zlý. Vzor věků, samotná krajka věků, není ani jedno, ani druhé. Vzor je to, co je. Kolo času vetkává všechny životy do vzoru, všechny činy. A vzor, který je celý jednobarevný, není vzorem. Pro vzor věků je dobro a zlo osnovou a útkem.“
I když o tři dny později projížděli slunným pozdním odpolednem, Perrina zamrazilo, jako když ji slyšel tohle říkat poprvé. Chtěl věřit, že je vzor dobrý. Chtěl věřit, že když lidé spáchají zlo, jdou proti vzoru, křiví ho. Pro něj byl vzor jemným a složitým výtvorem vyrobeným mistrem kovářem. To, že se v něm spojuje litina na hrnce, ba i něco horšího, s dobrou ocelí, a to zcela nahodile, byla představa, z níž mrazilo.
„Mně na tom záleží,“ zamumlal tiše. „Světlo, mně na tom záleží.“ Moirain se na něj ohlédla a Perrin se odmlčel. Nebyl si jist, jestli Aes Sedai, kromě na Randovi, záleží vůbec na něčem.
O chvíli později se vepředu objevil Lan a stočil svého černého válečného hřebce po bok Moiraininy klisny. „Remen je hned za tímhle vrškem,“ oznámil. „Zdá se, že v posledních dnech tam měli dost rušno.“
Loial zastříhal ušima. „Rand?“
Strážce zavrtěl hlavou. „To nevím. Možná to pozná Moirain, až to uvidí.“ Aes Sedai se na něj pátravě podívala a pak pobídla bílou klisnu do rychlejšího kroku.
Vyjeli na vrcholek kopce a Remen ležel pod nimi na břehu řeky. Manetherendrella tu byla široká víc než půl míle a nebyl tu žádný most, i když se přes řeku právě přepravovaly dva přívozy poháněné dlouhými vesly, a jeden, téměř prázdný, se vracel. Tři další kotvily u dlouhého kamenného přístaviště spolu s necelým tuctem obchodních plavidel. Některé říční lodi měly jeden, jiné dokonce dva stěžně. Přístaviště od samotného města oddělovalo několik rozlehlých skladišť z šedého kamene. Ve městě byly budovy většinou také z kamene, i když na střechách byly tašky nejrůznějších odstínů, od žluté přes červenou po temně nachovou, a z ústředního náměstí vedly ulice na všechny strany.