Drak Znovuzrozený
- Автор: Джордан Роберт
- Серия: Kolo Casu #3
- Год: 1998
- Язык: чешский
- Переводчик: Dana Krejcov
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Od poklopu přikulhal Tom v plášti a spodcích a zvedl kryt na zastíněné lucerně. „Měl jsi štěstí, chlapče. Jeden z těch dole měl lucernu. Mohla od ní chytnout celá loď, jak tam tak ležela.“ Světlo dopadlo na jílec nože trčící z hrudi muže s mrtvýma očima doširoka otevřenýma. Mat ho nikdy neviděl. Byl si jist, že někoho s tak zjizveným obličejem by si určitě zapamatoval. Tom odkopl dýku, jež mrtvému vypadla z ruky, a sklonil se pro svůj nůž, který pečlivě otřel do pláště mrtvého. „Veliký štěstí, chlapče. Vážně veliký štěstí.“
Na zádi bylo k zábradlí uvázáno lano. Tom k němu přistoupil a posvítil lucernou dolů. Mat se k němu připojil. Na druhém konci lana se pohupoval jeden z těch malých člunů z Jižního přístavu. Hranatá lucerna na něm byla zhasnutá. Mezi vytaženými vesly stáli další dva muži.
„Ať si mě vezme Veliký pán, to je on!“ vyjekl jeden z nich. Ten druhý se vrhl k uzlu držícímu lano.
„Chceš zabít i tyhle dva?“ zeptal se Tom hlasem tak zvučným, jako by přednášel.
„Ne, Tome,“ řekl Mat tiše. „Ne.“
Muži v lodici museli zaslechnout jen otázku, odpověď už zřejmě ne, protože se přestali namáhat s uzlem a s hlasitým žbluňknutím skočili do vody. Se šploucháním plavali ke břehu.
„Hlupáci,“ zamumlal Tom. „Řeka se za Tar Valonem trochu zužuje, ale pořád tu musí mít víc než půl míle na šířku. Ve tmě to nikdy nezvládnou.“
„U Kamene!“ ozval se výkřik od poklopu. „Co se to tu děje? V chodbě jsou mrtví muži! A co dělá Vasa, že se tu tak válí na kormidle? Skončíme na mělčině!“ Oblečen pouze ve lněném prádle se Mallia vrhl k veslu, hrubě mrtvého odvalil a zatáhl za dlouhé veslo, takže loď znovu srovnal. „To není Vasa! Ať shoří moje duše, kdo jsou ti mrtví muži?“ Na palubu už šplhali další lodníci i poděšení cestující zabalení v pláštích a pokrývkách.
Tom tak, aby si toho nikdo nevšiml, zasunul nůž pod provaz a jedním tahem ho odřízl. – Člun zmizel v temnotě. „Říční banditi, kapitáne,“ řekl. „Tady s mladým Matem jsme ti zachránili loď před říčními piráty. Kdyby nebylo nás, mohli všem podříznout krk. Možná bys měl znovu uvážit poplatek za plavbu.“
„Piráti!“ vyjekl Mallia. „Kolem Cairhienu jich je plno, ale tak daleko na sever jsem o nich ještě neslyšel!“ Schoulení cestující začali tiše vykládat o banditech a o tom, jak mohli snadno skončit s podříznutými hrdly.
Mat ztuhle došel k poklopu. Za sebou zaslechl Malliu. „Ten tedy je chladnokrevný. Nikdy ještě jsem neslyšel, že by Andor zaměstnával zabijáky, ale ať shoří moje duše, tenhle je tedy chladnokrevný.“
Mat klopýtavě slezl po žebříku, překročil dvě těla v chodbičce a s prásknutím zavřel dveře kapitánovy kajuty. Došel do půli cesty k posteli, když ho přepadl záchvat třesu, a pak už se mohl jenom svézt na kolena. Světlo, v jaké hře to vlastně hraju? Musím ji znát, jestli mám vyhrát. Světlo, co je to za hru?
Hraje tiše „Krásná růže v sadu kvetla“ na flétnu, Rand pozoroval svůj ohýnek, nad nímž se na tyči opékal králík. V nočním vánku se plameny mihotaly. Rand si vůně králíka téměř nevšímal, i když si roztěkaně uvědomoval, že v příští vesnici či městečku, do kterého zavítá, bude muset sehnat sůl. „Krásná růže v sadu kvetla“ byla jedna z melodií, které hrál na těch svatbách.
Kolik dní už uplynulo? Opravdu jich bylo tolik, nebo jsem si to jenom představoval? Všechny ženy z té vesnice se najednou rozhodly vdát? Jak se to tam vůbec jmenovalo? Copak už šílím?
Na čele se mu perlil pot, ale on hrál dál tak tiše, že se skoro sám neslyšel, se zrakem upřeným do ohně. Moirain mu řekla, že je ta’veren. Každý říkal, že je ta’veren. Možná jím opravdu byl. A takoví lidé – měnili – věci kolem sebe. Takový ta’veren by mohl způsobit všechny ty svatby. Ale příliš se to podobalo něčemu jinému, nač nechtěl ani pomyslet.
Taky říkají, že jsem Drak Znovuzrozený. Všichni to říkají. Živí to říkají, i mrtvi. To ale ještě neznamená, že je to pravda. Musel jsem je nechat, aby mě prohlásili. Povinnost. Neměl jsem na vybranou, ale to ještě neznamená, že je to pravda.
Nějak se nemohl přimět přestat hrát tu jedinou melodii pořád dokola. Připomínala mu Egwain. Kdysi si myslel, že se vezmou. Egwain. Připadalo mu to tak dávno. To už bylo také pryč. Ale přicházela k němu ve snech. Mohla to být ona. Její obličej. Byl to její obličej.
Jenže těch obličejů bylo tolik, tváří, které znal. Tam a jeho matka, a Mat a Perrin. A všichni se ho snažili zabít. Samozřejmě to nebyli doopravdy oni. Jen jejich obličeje na zplozencích Stínu. Myslel si, že to ve skutečnosti nejsou oni. Dokonce i v jeho snech se zřejmě procházeli zplozenci Stínu. A byly to jenom sny? Některé sny byly skutečné, to věděl. A jiné byly jen sny, nočními můrami či sny plnými nadějí. Ale jak měl poznat rozdíl? Jedné noci se mu ve snu zjevila Min – a pokusila se mu vrazit nůž do zad. Ještě teď žasl nad tím, jak moc ho to bolelo. Byl tenkrát bezstarostný, nechal ji přijít příliš blízko, přestal si dávat pozor. S Min necítil potřebu dávat si příliš pozor, i přes věci, které viděla, když se na něj podívala. Být s ní bylo jako balzám na jeho rány.
A potom se mě pokusila zabít! Melodie vyskočila v neladné zapištění, ale on ji zase rychle ztlumil. Ona ne. Zplozenec Stínu s její tváří. A přitom Min byla jedna z mála, kdo by mu nikdy neublížil. Nechápal, jak na tento nápad přišel, ale byl si jist, že je to pravda.
Ve snech vídával tolik obličejů. Přišla i Seléné, chladná a záhadná a tak roztomilá, až mu při pouhém pomyšlení na ni vysychalo v ústech, a nabídla mu slávu, jako již předtím – teď mu to připadalo tak dávno – ale nyní říkala, že musí získat meč. A s mečem přijde i Seléné. Callandor. Ten byl v jeho snech pokaždé přítomen. Pokaždé. A zlomyslné tváře. Ruce strkající Egwain, Nyneivu a Elain do klecí, lapající je do sítí, zraňující je. Proč by měl plakat pro Elain víc než pro ty druhé dvě?
Zatočila se mu hlava. Bolela ho skoro tolik co bok a do očí mu stékal pot, když celou noc tiše hrál „Krásná růže v sadu kvetla", jelikož se bál usnout. Bál se, že se mu bude něco zdát.
33
Ve vzoru
Ze sedla se Perrin zamračil na plochý kámen u cesty napůl zarostlý plevelem. Silnice byla sice jen udusaná stezka, které se teď, když se blížili k řece Manetherendrelle a hranicím Lugardu, říkalo Lugardská silnice, ale kdysi byla dlážděná. Kdysi velice dávno, jak poznamenala Moirain přede dvěma dny, a kousky dlažebních kamenů se stále čas od času objevovaly na povrchu. Tenhle na sobě měl zvláštní značku.
Kdyby byli psi schopni udělat otisk tlapy na kameni, Perrin by byl řekl, že to je otisk tlapy velkého psa. Na holé zemi okolo, kde by se v měkčí prsti snadno uchovaly, nikde žádné psí stopy neviděl, ani žádného psa necítil. Jen ve vzduchu se vznášel slaboulinký pach spáleniny s nádechem síry, jaký po sobě zanechávaly některé rachejtle. Před nimi, tam, kde se cesta spojovala s řekou, stálo město. Možná sem zaběhla nějaká děcka s pár výrobky ohňostrůjců.
Ale pro děti by to bylo dost daleko. Viděl však nějaké statky. Mohly to být děti z některého z nich. Ať je to cokoliv, nemá to nic společného s tou značkou. Koně nelátají a psi nedělají stopy do kamene. Už jsem příliš unavený a nemyslí mi to.