Drak Znovuzrozený

Hraje tiše „Krásná růže v sadu kvetla“ na flétnu, Rand pozoroval svůj ohýnek, nad nímž se na tyči opékal králík. V nočním vánku se plameny mihotaly. Rand si vůně králíka téměř nevšímal, i když si roztěkaně uvědomoval, že v příští vesnici či městečku, do kterého zavítá, bude muset sehnat sůl. „Krásná růže v sadu kvetla“ byla jedna z melodií, které hrál na těch svatbách.

Kolik dní už uplynulo? Opravdu jich bylo tolik, nebo jsem si to jenom představoval? Všechny ženy z té vesnice se najednou rozhodly vdát? Jak se to tam vůbec jmenovalo? Copak už šílím?

Na čele se mu perlil pot, ale on hrál dál tak tiše, že se skoro sám neslyšel, se zrakem upřeným do ohně. Moirain mu řekla, že je ta’veren. Každý říkal, že je ta’veren. Možná jím opravdu byl. A takoví lidé – měnili – věci kolem sebe. Takový ta’veren by mohl způsobit všechny ty svatby. Ale příliš se to podobalo něčemu jinému, nač nechtěl ani pomyslet.

Taky říkají, že jsem Drak Znovuzrozený. Všichni to říkají. Živí to říkají, i mrtvi. To ale ještě neznamená, že je to pravda. Musel jsem je nechat, aby mě prohlásili. Povinnost. Neměl jsem na vybranou, ale to ještě neznamená, že je to pravda.

Nějak se nemohl přimět přestat hrát tu jedinou melodii pořád dokola. Připomínala mu Egwain. Kdysi si myslel, že se vezmou. Egwain. Připadalo mu to tak dávno. To už bylo také pryč. Ale přicházela k němu ve snech. Mohla to být ona. Její obličej. Byl to její obličej.

Jenže těch obličejů bylo tolik, tváří, které znal. Tam a jeho matka, a Mat a Perrin. A všichni se ho snažili zabít. Samozřejmě to nebyli doopravdy oni. Jen jejich obličeje na zplozencích Stínu. Myslel si, že to ve skutečnosti nejsou oni. Dokonce i v jeho snech se zřejmě procházeli zplozenci Stínu. A byly to jenom sny? Některé sny byly skutečné, to věděl. A jiné byly jen sny, nočními můrami či sny plnými nadějí. Ale jak měl poznat rozdíl? Jedné noci se mu ve snu zjevila Min – a pokusila se mu vrazit nůž do zad. Ještě teď žasl nad tím, jak moc ho to bolelo. Byl tenkrát bezstarostný, nechal ji přijít příliš blízko, přestal si dávat pozor. S Min necítil potřebu dávat si příliš pozor, i přes věci, které viděla, když se na něj podívala. Být s ní bylo jako balzám na jeho rány.

A potom se mě pokusila zabít! Melodie vyskočila v neladné zapištění, ale on ji zase rychle ztlumil. Ona ne. Zplozenec Stínu s její tváří. A přitom Min byla jedna z mála, kdo by mu nikdy neublížil. Nechápal, jak na tento nápad přišel, ale byl si jist, že je to pravda.

Ve snech vídával tolik obličejů. Přišla i Seléné, chladná a záhadná a tak roztomilá, až mu při pouhém pomyšlení na ni vysychalo v ústech, a nabídla mu slávu, jako již předtím – teď mu to připadalo tak dávno – ale nyní říkala, že musí získat meč. A s mečem přijde i Seléné. Callandor. Ten byl v jeho snech pokaždé přítomen. Pokaždé. A zlomyslné tváře. Ruce strkající Egwain, Nyneivu a Elain do klecí, lapající je do sítí, zraňující je. Proč by měl plakat pro Elain víc než pro ty druhé dvě?

Zatočila se mu hlava. Bolela ho skoro tolik co bok a do očí mu stékal pot, když celou noc tiše hrál „Krásná růže v sadu kvetla", jelikož se bál usnout. Bál se, že se mu bude něco zdát.