Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Myslel... myslel jsem, že tu bude Lan,“ podařilo se Perrinovi ze sebe vypravit. „Vy dva máte pořád hlavy dohromady, a tak mě napadlo, že... myslel jsem, že...“
„Co chceš, Perrine?“
Perrin se zhluboka nadechl. „Je tohle Randova práce? Já vím, že ho sem Lan sledoval, a všechno je takový divný – hledači a ten Aiel – ale udělal to on?“
„To nemyslím. Víc budu vědět, až mi Lan poví, co v noci objeví. S trochou štěstí najde pomoc při volbě, kterou musí neodkladně učinit.“
„Volbě?“
„Rand mohl překročit řeku a je na cestě do Tearu po souši. Nebo se mohl nalodit na loď do Illianu a tam by mohl chytit další do Tearu. Cesta je tak sice o mnoho leguí delší, ale zato mnohem rychlejší.“
„Já myslím, že ho nechytíme, Moirain. Nevím, jak to dělá, ale i pěšky má před náma pořád náskok. Jestli má Lan pravdu, tak je pořád o půl dne napřed.“
„Už mě napadlo, že se snad naučil cestovat,“ řekla Moirain trochu podmračeně, „až na to, že kdyby se to naučil, byl by vyrazil rovnou do Tearu. Ne, má v sobě krev lidí, kteří dokážou ujít a uběhnout ohromné vzdálenosti. Ale my bychom se stejně měli vydat po řece. Jestli už ho nechytím, alespoň budu v Tearu těsně za ním. Nebo tam na něj počkám.“
Perrin nejistě přešlápl. V jejím hlase se ozýval chladný příslib. „Jednou jsi mi řekla, že dokážeš vycítit temného druha, přinejmenším takového, co do Stínu zabředl opravdu hluboko, a Lan taky. Necítila jsi tu něco takovýho?“
Moirain si hlasitě odfrkla a obrátila se zase zpátky k vysokému stojacímu zrcadlu s jemně vypracovaným stříbrným rámem na nožičkách. Jednou rukou si přidržovala šaty a druhou si začala česat vlasy. „Jen pár lidí zašlo až tak daleko, Perrine, dokonce i mezi těmi nejhoršími z temných druhů.“ Kartáč se zarazil v půli cesty. „Proč se ptáš?“
„Dole v šenku byla jedna taková dívka a zírala na mě. Ne na tebe nebo na Loiala, jako všichni ostatní, ale na mě.“
Kartáč se dal znovu do pohybu a Moiraininy rty se zvlnily v úsměvu. „Občas zapomínáš, Perrine, že jsi docela pohledný mladý muž. Některým děvčatům se líbí široká ramena.“ Perrin zavrčel a přešlápl. „Bylo v tom snad něco jiného, Perrine?“
„Ehm... ne.“ S Mininým viděním mu stejně nemohla pomoci, a stejně by mu řekla jen to, co už věděl, že bylo důležité. A on jí nechtěl vykládat, co přesně Min viděla. Nebo že Min vůbec něco viděla.
V chodbě za zavřenými dveřmi se na chvíli opřel o stěnu. Světlo, jen tak k ní vrazit, a ona... Moirain byla hezká žena. A určitě dost stará, aby mohla být moje matka, nebo starší. Napadlo ho, že Mat by ji nejspíš pozval do šenku na tanec. Ne, to by neudělal. Dokonce ani Mat není tak hloupý, aby se snažil okouzlit Aes Sedai. Moirain tancovala. Jednou s ní dokonce tancoval sám. A při každém kroku málem zakopl o vlastní nohy. Přestaň na ni myslet jako na vesnickou holku jenom proto, žes viděl... Je to zatracená Aes Sedai! Ty teď máš starosti kvůli tomu Aielovi. Otřásl se a sešel dolů.
Šenk byl nacpaný k prasknutí, všechny židle byly obsazené, dokonce i stoličky a lavice, které sem přinesli odjinud, a ti, kteří si neměli kam sednout, postávali u stěn. Černovlasou dívku nikde neviděl a nikdo jiný se po něm neohlédl, když spěchal přes místnost.
Orban měl stůl sám pro sebe a zavázanou nohu měl položenou na židli a podloženou polštářem. Na noze měl měkký střevíc a v ruce stříbrný pohár, který mu služebná dolévala vínem. „Jo,“ říkal právě na celý šenk, „věděli jsme, že Aielové jsou zuřiví válečníci, já a Gann, ale na váhání nebyl čas. Tasil jsem meč, pobodl Lva do slabin...“
Perrin sebou trhl, než si uvědomil, že muž hovoří o svém koni jménem Lev. On by byl klidně schopný tvrdit, že jel na opravdovém lvu. Cítil se trochu zahanbeně. Jenom proto, že ho nemá rád, neměl ještě důvod předpokládat, že hledač by ve svém chvástání zašel tak daleko. Bez ohlížení rychle vyšel z místnosti.
Ulice před hostincem byla stejně přecpaná jako šenk, a lidé, kteří nemohli najít místo uvnitř, se tlačili v oknech a dvakrát tolik se jich mačkalo u dveří, aby si mohli vyslechnout Orbanovo vyprávění. Na Perrina se nikdo nepodíval podruhé, i když si cestou vysloužil několik stížností i hrubších slov od lidí, které odstrčil trochu dál ode dveří.
Každý, kdo byl v noci venku, musel být u hostince, protože cestou na náměstí nezahlédl živou duši. Občas se za osvětleným oknem mihl stín, ale to bylo vše. Přesto měl pocit, že je sledován, a neklidně se rozhlížel kolem sebe. Nic, jen tmou zahalené ulice tečkované zářícími okny. Ve většině oken na náměstí byla tma, svítilo se jen v několika oknech pod střechou.
Šibenice tu stála, přesně jak si ji pamatoval, a ten muž – Aiel – byl stále v kleci visící mimo jeho dosah. Aiel byl zřejmě vzhůru –přinejmenším držel hlavu nahoře – ale na Perrina se ani nepodíval. Pod klecí byly roztroušeny kameny, které po něm předtím házely děti.
Klec visela na silném provaze, který byl přivázaný ke kruhu na jedné z horních mříží a vedl přes těžkou kladku na břevnu dolů ke dvěma kolíkům umístěným ve výši pasu po obou stranách trámu. Přebytečný kus provazu ležel ledabyle smotaný vedle šibenice.
Perrin se rozhlédl kolem sebe a pátral po tmavém náměstí. Stále měl ten podivný pocit, že je sledován, ale pořád nic neviděl. Zaposlouchal se, ale nic neuslyšel. Cítil kouř z komínů a připravované jídlo z domů, lidský pot a starou krev od muže v kleci. Necítil však od něj žádný strach.
Jeho váha a pak ještě ta klec, uvažoval Perrin, když se přiblížil k šibenici. Nevěděl, kdy se k tomu rozhodl, ani jestli už se opravdu rozhodl, ale věděl, že to udělá.
Zahákl se nohou kolem trámu, zvedl provaz a zatáhl, čímž získal menší průvěs. Podle toho, jak sebou provaz trhl, poznal, že se muž v kleci konečně pohnul, ale příliš spěchal, aby se zastavoval a vysvětloval vězni, co má v plánu. Průvěs mu dovolil odmotat provaz z kolíků. Stále zapřený nohou o trám spustil rychle klec na dláždění.
Aiel se teď díval na něj a mlčky si ho prohlížel. Perrin neříkal nic. Když se pořádně podíval na klec, stiskl rty. Když už bylo něco vyrobeno, i něco takového, mělo by to být uděláno dobře. Celou přední stranu klece tvořila dvířka na hrubých závěsech vyrobených ve spěchu. Dvířka držel dobrý železný zámek pověšený na řetěze stejně špatně ukutém, jako mříže klece. Chvíli si prohlížel řetěz, až našel nejhorší článek, a pak do něj vsunul silný trn sekery. Prudce otočil zápěstím a článek praskl. Ve chvilce článek roztáhl, vytáhl řetěz z klece a otevřel dvířka.
Aiel tam seděl s koleny pod bradou a díval se na něj.
„Tak co?“ zašeptal Perrin drsně. „Otevřel jsem to, ale rozhodně tě nehodlám nosit.“ Rychle se rozhlédl po setmělém náměstí. Pořád se nikde nic nehýbalo, ale on na sobě stále cítil něčí oči.
„Jsi silný, muži z mokřin.“ Aiel se kromě toho, že nahrbil ramena, nepohnul. „Chtělo to tři muže, aby mě vytáhli nahoru. A tys mě sundal dolů. Proč?“
„Nerad se koukám na lidi v klecích,“ zašeptal Perrin. Chtěl odejít. Klec byla otevřená a ty oči ho stále sledovaly. Avšak Aiel se nehýbal. Když už něco děláš, dělej to pořádně. „Hodláš odtamtud vůbec vylízt, než někdo přijde?“