Mistr a Marketka [cs]

„Kde jsi, Nikolaji? Co má znamenat tahle romantika? Chceš si uhnat horečku? Čaj je na stole!” Muž na lavičce se vzpamatuje a odpovídá pokrytecky:

„Chtěl jsem se jen trochu nadýchat čerstvého vzduchu! Čerstvý vzduch je báječná věc!” Vstane, nenápadně pohrozí pěstí do okna, které se hřmotně zavřelo, a plouží se domů. „Ó bohové, ten lže, jako když tiskne!” bručí si Ivan Nikolajevič na odchodu. „Vůbec ho neláká do zahrady vzduch!

Cosi vidí v dnešní noci na měsíci, v zahradě a v povětří! Co bych za to dal, kdybych dokázal odhalit jeho tajemství! Kdo ví, jakou Venuši ztratil, a teď marně mává rukama ve vzduchu a snaží se ji lapit…” Profesor se vrací domů nemocný, s pomatenou myslí.

Žena se tváří, že to nepozoruje, a nutí ho, aby si šel brzy lehnout. Ale sama bdí, sedí u lampy s knihou a sleduje spícího smutným pohledem. Ví, že za svítání se její muž probudí s bolestným výkřikem a začne plakat a zmítat se.

Proto před ní na ubruse pod lampou leží předem připravená injekční stříkačka v lihu a ampulka s temně žlutou tekutinou. Teprve pakubohá žena, která spojila svůj osud s nemocným mužem, může bezobavusnout. Ivan Nikolajevič po injekci klidně spí až do rána, usmívá se ze spaní a zdají se mu jakési vznešené, šťastné, jí neznámé sny. Vědce budí ze sna v měsíčné noci pokaždé týž výjev, až žalostně vykřikne. Vidí beznosého kata, který nadskakuje, cosi vyráží chraplavým hlasem a pakbodne kopím ukřižovaného, pomateného Gestase. Daleko hrozivější než kat je všakzlověstný přísvit bouřkového mraku, který se ohlašuje rachotem a hrozí zavalit zemi, jakto bývá při velkých přírodních katastrofách. Po injekci se všecko kolem mění. Od postele k oknu se prostře měsíční stezka, po ní vystupuje muž v bílém plášti s purpurovou podšívkou a míří k měsíci. Po jeho boku kráčí mladý muž v potrhaném chitónu, se znetvořeným obličejem.

Horlivě diskutují, rozohňují se a o něčem se domlouvají. „Ó bohové!” pronáší muž v bílém plášti a obrací ke svému společníkovi povýšený obličej. „Taková odporná poprava! Ale řekni mi,” a jeho pyšný obličej náhle dostává prosebný výraz, „že to není pravda? Žádná poprava nebyla, viď? Zapřísahám tě, řekni, že ne!” „Samozřejmě že nebyla,” odpovídá chraplavě jeho společník, „to se ti jenom zdálo.” „Můžeš na to přísahat?” zeptá se muž v plášti úpěnlivě.

„Přísahám!” stvrzuje mladíka v očích se mu objeví veselé ohníčky. „Nic víc nežádám!” vykřikne muž v plášti hlasem ztrhaným od povelů, stoupá stále výš a výš k měsíci a pobízí mladíka.