Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
A otočil se k Mistrovi se slovy: „Teď můžete jednou větou zakončit svůj román!” Mistr jako by čekal na ten okamžik. Stál nehybně a prohlížel si sedícího prokurátora. Pakpřiložil dlaně k ústům a zvolal mohutným hlasem, až se to třaslavě rozléhalo po liduprázdné holé krajině: „Jsi svoboden! Svoboden! On tě očekává!” Jeho hlasse proměnil ozvěnou v dunění hromu, který znamenal zkázu. Prokleté skalní stěny se zřítily a zbylo jen prostranství s kamenným křeslem. Nad černou propastí, kam se propadly, se rozzářilo nekonečné město a nad ním se pyšně vypínaly zlaté modly nad bujně zelenou zahradou, která se za tisíciletí rozrostla. Až k ní sklouzla z oblohy prokurátorova vytoužená měsíční stezka a první se po ní pustil pes. Muž v bílém plášti s purpurovou podšívkou vstal z křesla a cosi vykřikl hlasem ztrhaným od povelů. Nedalo se poznat, co volá, ani jestli pláče nebo se směje, jen bylo vidět, jakse rozběhl za svým věrným strážcem po měsíční stezce. „Mám jít za ním?” zeptal se vzrušeně Mistr a trhl uzdou.
„Ne,” zavrtěl hlavou Woland, „proč byste se hnal po stopách ukončeného příběhu?” „Taktedy tam?” zeptal se Mistr, otočil se a ukazoval do dálky, kde se z mlh a par vyhouplo nedávno opuštěné město s marcipánovými věžemi kláštera a roztříštěným sluncem v oknech. „Také ne,” odpověděl Woland a jeho hlassílil a nesl se nad skalami. „Romantiku! Ten, koho si taktoužebně přál vidět váš hrdina, kterého jste právě propustil na svobodu, si přečetl váš román.” Pakse obrátil k Markétce: „Markéto Nikolajevno, věřím, že jste se snažila připravit Mistrovi tu nejlepší budoucnost, ale to, co vám navrhuju já a co pro vásžádal Ješua — je nesrovnatelně lepší! Nechte je o samotě,” vyklonil se ze sedla k Mistrovi a ukázal na odcházejícího prokurátora, „nepřekážejme jim. Třeba se spolu nějakdomluví.”
Mávl rukou na zářící město Jeruzalém, a to okamžitě pohaslo. „A tam,” ukázal za sebe, „co byste si počali ve sklepě?” Slunce v oknech druhého města zapadlo. „Proč byste se vracel?” domlouval Mistrovi mírně. „Copakvy, nenapravitelný romantik, se nechcete procházet se svou ženou pod rozkvetlými višněmi a večer poslouchat Schubertovu hudbu? Nebude se vám dobře psát při svitu voskovic husím brkem? Netoužíte jako Faust sedět nad křivulí a doufat, že se vám podaří uplácat z hlíny nového homunkula? Tam, tam! Tam už vásočekává váš dům i starý sluha, a svíce už brzy pohasnou, protože se blíží úsvit…
Touto cestou! A teď se musíme rozloučit, je čas!” „Buďte zdráv!” zvolali narázMarkétka i Mistr. Černý Woland si pro sebe nezvolil žádnou cestu, jednoduše se vrhl do propasti a za ním se sykotem i jeho svita. Všecko zmizelo, křeslo, měsíční stezka i Jeruzalém. Dokonce i vraníci. Mistr a Markétka se dočkali slibovaného úsvitu, který vystřídal půlnoční úplněk. Ozářeni paprsky vycházejícího slunce přešli přesmechovitý můstek, minuli potůčeka vykročili po písčité pěšince. „Slyšíš, jakje všude kolem ticho?” upozorňovala Markétka Mistra a pod jejíma bosýma nohama zaskřípal písek. „Zaposlouchej se do něho a vychutnej do sytosti to, co ti v životě bylo odepřeno — klid. Vidíš tamhle svůj věčný dům, který ti přiřkli za odměnu? Už si představuju benátské okno, stíněné divokým vínem, které obrůstá dům až po střechu. Hle, tvůj dům, tvůj věčný dům! Vím, že večer k tobě přijdou ti, které máš rád, s kým si rozumíš a kdo tě uklidní. Budou ti hrát, zpívat a poznáš, jakse místnost krásně rozzáří ve svitu voskovic. Budeš usínat ve své usmolené oblíbené čepičce, s úsměvem na rtech. Spánektě posílí a napadnou tě moudré věci. A mě už nesmíš odehnat. Budu střežit tvůj spánek.” To všecko pronášela, když kráčeli k věčnému domu, a Mistrovi se zdálo, že její slova plynou jako bublavý potůčekza jejich zády. V jeho neklidném, bolestně zraňovaném vědomí se rozhostil smír. Cítil se svoboden po tom, co sám propustil na svobodu svého hrdinu, který zmizel v nekonečnu omilostněn v oné sváteční noci, on, syn krále hvězdopravce, nelítostný pátý prokurátor Judeje a jezdec Zlatého kopí Pilát Pontský.
EPILOG
Naše zvědavost nám nedovolí, abychom nepátrali, co se dělo dál v Moskvě po onom sobotním večeru, kdy při slunce západu Woland opustil město a zmizel se svou svitou z Vrabčích hor.Nechci se zmiňovat, že ještě dlouho potom se po městě lavinovitě šířily ty nejfantastičtější zprávy, které se donesly do těch nejvzdálenějších koutů země. Nehodlám je ani opakovat, člověku je z nich zrovna mdlo. Ten, kdo píše tyhle pravdivé řádky, sám osobně cestou do Feodosie slyšel vyprávět, jakse v Moskvě dva tisíce diváků vyhrnulo z divadla doslova jen tak, jakje pánbůh stvořil, a rozjeli se domů v taxících. O tom, že městem prošel ďábel, se šuškalo ve frontách před mlékárnami, v tramvajích, v obchodech, v domácnostech, v závodních kuchyních, výletních i dálkových vlacích, na nádražích i zastávkách, na chatách i plážích. Vzdělanci samozřejmě podobné řeči nebrali vážně, dokonce se jim smáli, a každého, kdo je šířil, se pokoušeli přivést k rozumu. Ale jakse praví, fakt zůstává faktem a každý musel vzít na vědomí, že ve městě někdo byl. Dokazovalo to spáleniště Gribojedova i řada jiných, naprosto prokazatelných skutečností. Vzdělanci zastávali názor milice, že ve městě řádila banda hypnotizérů a břichomluvců, kteří dokonale ovládali své řemeslo. Řečený Woland se svými kumpány upláchl z Moskvy a víc se neobjevil ani ve městě, ani jinde, aniž o sobě dal vědět. Z toho mnozí pochopitelně usoudili, že uprchl za hranice, ale ani tam se neprojevoval. Vyšetřování se táhlo.
Jakby ne, byl to vskutku zapeklitý případ! Nemluvě o čtyřech vyhořelých domech a o stovkách pomatenců, vyžádal si dokonce i lidské životy. Alespoň dva určitě. Bylo dokázáno, že Berliozi nechvalně známý průvodce, který seznamoval cizince s moskevskými pamětihodnostmi, baron Maigel, byli zavražděni.
Maigelovy ohořelé kosti se našly v bytě č. 50 v Sadové ulici hned po požáru. Ano, už tyto oběti si žádaly, aby viníci byli spravedlivě potrestáni. Ale později přibývaly další, zatímco Woland dávno opustil město — nerad to říkám, ale odnesli to černí kocouři. Přibližně stovka těchto mírumilovných, užitečných domácích zvířat, oddaných přátel člověka, byla zastřelena nebo jinaksprovozena ze světa v různých končinách země. Asi patnáct dalších, mnohdy v zuboženém stavu, bylo předvedeno na milici v různých městech. Například v Armaviru jedno takové nevinné zvíře přivlekl jakýsi občan a předtím mu důkladně svázal přední tlapy. Počíhal si na něj v okamžiku, kdy kocour s provinilým výrazem (kdo za to může, že se kocouři tváří provinile? To ještě neznamená, že by byli něco provedli, ale protože se bojí, aby někdo ze silnějších živočichů — psů nebo lidí — jim nekřivdil a neubližoval. Jedno ani druhé není taktěžké, ale nevidím v tom nic záslužného, opravdu ne) — taktedy, kocour s provinilým výrazem se chystal skrýt v lopuchách. Dotyčný si strhl kravatu, aby mohl kocoura svázat, a zlobně výhrůžně vrčeclass="underline" „Už vásmám! Ráčil jste zavítat k nám do Armaviru, pane hypnotizére? U násmáme pro strach uděláno. Jen se netvařte, že neumíte do pěti počítat! My dobře víme, co jste za kvítko!” Stěmi slovy svázal ubohému zvířeti přední tlapy kravatou, vlekl je na milici a kopanci je nutil jít po zadních. „Vy… vy…” sípal, provázen houfem hvízdajících kluků, „nedělejte ze sebe šaška! To na násneplatí! Jen pěkně račte jít jako ostatní lidi!” Černý kocour jen trpitelsky koulel očima. Zbavený od přírody daru řeči, nemohl se nijakospravedlnit. Za svou záchranu děkoval za prvé milici a paksvé paní, důstojné staré vdově. Sotva dotyčný dorazil na milici, zjistilo se, že z něho silně táhne vodka, a proto se jeho svědectví nepřikládala velká váha. Zatím stařenka, která se dozvěděla od sousedů, že jí sbalili kocoura, se vydala na milici a doběhla tam právě včas. Dala kocourovi to nejlepší doporučení a vysvětlovala, že ho zná od narození, celých pět let, a že za něj ručí jako za sebe. Dokázala, že není v ničem namočen a nikdy nebyl v Moskvě. Narodil se, vyrostl a učil se chytat myši v Armaviru. Kocoura rozvázali a vrátili jeho majitelce. To se ví, že přitom zkusil a poznal v praxi, co způsobí omyl a pomluva. Kromě kocourů byly nepatrně postiženy i některé osoby. Několiklidí zavřeli. Mezi jinými byli dočasně dáni do vazby: v Leningradě — občan Wolman a Wolper, v Saratově, Kyjevě a Charkově — tři Volodinové, v Kazani — Voloch a v Penze z naprosto neznámého důvodu — kandidát chemie Vuřtovič, snad proto, že byl rozložitý vysoký snědý brunet. Vdalších městech to odneslo devět Korovinů, čtyři Korovkinové a dva Karavajevové. Jistého občana vyšoupli svázaného ze sevastopolského rychlíku na stanici Bělgorod. Jmenovaný se pokoušel zabavit spolucestující triky s kartami. VJaroslavli právě při obědě vešel do restaurace muž s vařičem, který předtím vyzvedl z opravy. Sotva ho zmerčili dva vrátní, opustili svá místa v šatně a upalovali, co jim nohy stačily, a za nimi všichni hosté i personál. V tom zmatku se pokladní záhadným způsobem ztratila celá tržba. Dělo se ještě mnoho věcí, na všecky si ani nevzpomenu. Jitření myslí bylo veliké. Na obranu vyšetřujících znovu dodejme, že všecky tyto akce cílily nejen k tomu, aby byli provinilci dopadeni, ale i k tomu, aby vypluly na povrch všecky jejich zločiny. Každý krokbyl řádně zdůvodněn. Vyšetřovací komise i zběhlí psychiatři došli k závěru, že členové zločinecké bandy, nebo alespoň jeden z nich (podezření padlo především na Korovjeva), byli fikaní hypnotizéři, kteří se hbitě přesunovali z místa na místo.