Mistr a Marketka [cs]

Naše zvědavost nám nedovolí, abychom nepátrali, co se dělo dál v Moskvě po onom sobotním večeru, kdy při slunce západu Woland opustil město a zmizel se svou svitou z Vrabčích hor.Nechci se zmiňovat, že ještě dlouho potom se po městě lavinovitě šířily ty nejfantastičtější zprávy, které se donesly do těch nejvzdálenějších koutů země. Nehodlám je ani opakovat, člověku je z nich zrovna mdlo. Ten, kdo píše tyhle pravdivé řádky, sám osobně cestou do Feodosie slyšel vyprávět, jakse v Moskvě dva tisíce diváků vyhrnulo z divadla doslova jen tak, jakje pánbůh stvořil, a rozjeli se domů v taxících. O tom, že městem prošel ďábel, se šuškalo ve frontách před mlékárnami, v tramvajích, v obchodech, v domácnostech, v závodních kuchyních, výletních i dálkových vlacích, na nádražích i zastávkách, na chatách i plážích. Vzdělanci samozřejmě podobné řeči nebrali vážně, dokonce se jim smáli, a každého, kdo je šířil, se pokoušeli přivést k rozumu. Ale jakse praví, fakt zůstává faktem a každý musel vzít na vědomí, že ve městě někdo byl. Dokazovalo to spáleniště Gribojedova i řada jiných, naprosto prokazatelných skutečností. Vzdělanci zastávali názor milice, že ve městě řádila banda hypnotizérů a břichomluvců, kteří dokonale ovládali své řemeslo. Řečený Woland se svými kumpány upláchl z Moskvy a víc se neobjevil ani ve městě, ani jinde, aniž o sobě dal vědět. Z toho mnozí pochopitelně usoudili, že uprchl za hranice, ale ani tam se neprojevoval. Vyšetřování se táhlo.

Jakby ne, byl to vskutku zapeklitý případ! Nemluvě o čtyřech vyhořelých domech a o stovkách pomatenců, vyžádal si dokonce i lidské životy. Alespoň dva určitě. Bylo dokázáno, že Berliozi nechvalně známý průvodce, který seznamoval cizince s moskevskými pamětihodnostmi, baron Maigel, byli zavražděni.

Maigelovy ohořelé kosti se našly v bytě č. 50 v Sadové ulici hned po požáru. Ano, už tyto oběti si žádaly, aby viníci byli spravedlivě potrestáni. Ale později přibývaly další, zatímco Woland dávno opustil město — nerad to říkám, ale odnesli to černí kocouři. Přibližně stovka těchto mírumilovných, užitečných domácích zvířat, oddaných přátel člověka, byla zastřelena nebo jinaksprovozena ze světa v různých končinách země. Asi patnáct dalších, mnohdy v zuboženém stavu, bylo předvedeno na milici v různých městech. Například v Armaviru jedno takové nevinné zvíře přivlekl jakýsi občan a předtím mu důkladně svázal přední tlapy. Počíhal si na něj v okamžiku, kdy kocour s provinilým výrazem (kdo za to může, že se kocouři tváří provinile? To ještě neznamená, že by byli něco provedli, ale protože se bojí, aby někdo ze silnějších živočichů — psů nebo lidí — jim nekřivdil a neubližoval. Jedno ani druhé není taktěžké, ale nevidím v tom nic záslužného, opravdu ne) — taktedy, kocour s provinilým výrazem se chystal skrýt v lopuchách. Dotyčný si strhl kravatu, aby mohl kocoura svázat, a zlobně výhrůžně vrčeclass="underline" „Už vásmám! Ráčil jste zavítat k nám do Armaviru, pane hypnotizére? U násmáme pro strach uděláno. Jen se netvařte, že neumíte do pěti počítat! My dobře víme, co jste za kvítko!” Stěmi slovy svázal ubohému zvířeti přední tlapy kravatou, vlekl je na milici a kopanci je nutil jít po zadních. „Vy… vy…” sípal, provázen houfem hvízdajících kluků, „nedělejte ze sebe šaška! To na násneplatí! Jen pěkně račte jít jako ostatní lidi!” Černý kocour jen trpitelsky koulel očima. Zbavený od přírody daru řeči, nemohl se nijakospravedlnit. Za svou záchranu děkoval za prvé milici a paksvé paní, důstojné staré vdově. Sotva dotyčný dorazil na milici, zjistilo se, že z něho silně táhne vodka, a proto se jeho svědectví nepřikládala velká váha. Zatím stařenka, která se dozvěděla od sousedů, že jí sbalili kocoura, se vydala na milici a doběhla tam právě včas. Dala kocourovi to nejlepší doporučení a vysvětlovala, že ho zná od narození, celých pět let, a že za něj ručí jako za sebe. Dokázala, že není v ničem namočen a nikdy nebyl v Moskvě. Narodil se, vyrostl a učil se chytat myši v Armaviru. Kocoura rozvázali a vrátili jeho majitelce. To se ví, že přitom zkusil a poznal v praxi, co způsobí omyl a pomluva. Kromě kocourů byly nepatrně postiženy i některé osoby. Několiklidí zavřeli. Mezi jinými byli dočasně dáni do vazby: v Leningradě — občan Wolman a Wolper, v Saratově, Kyjevě a Charkově — tři Volodinové, v Kazani — Voloch a v Penze z naprosto neznámého důvodu — kandidát chemie Vuřtovič, snad proto, že byl rozložitý vysoký snědý brunet. Vdalších městech to odneslo devět Korovinů, čtyři Korovkinové a dva Karavajevové. Jistého občana vyšoupli svázaného ze sevastopolského rychlíku na stanici Bělgorod. Jmenovaný se pokoušel zabavit spolucestující triky s kartami. VJaroslavli právě při obědě vešel do restaurace muž s vařičem, který předtím vyzvedl z opravy. Sotva ho zmerčili dva vrátní, opustili svá místa v šatně a upalovali, co jim nohy stačily, a za nimi všichni hosté i personál. V tom zmatku se pokladní záhadným způsobem ztratila celá tržba. Dělo se ještě mnoho věcí, na všecky si ani nevzpomenu. Jitření myslí bylo veliké. Na obranu vyšetřujících znovu dodejme, že všecky tyto akce cílily nejen k tomu, aby byli provinilci dopadeni, ale i k tomu, aby vypluly na povrch všecky jejich zločiny. Každý krokbyl řádně zdůvodněn. Vyšetřovací komise i zběhlí psychiatři došli k závěru, že členové zločinecké bandy, nebo alespoň jeden z nich (podezření padlo především na Korovjeva), byli fikaní hypnotizéři, kteří se hbitě přesunovali z místa na místo.